Článek
Vyrazili jsme na společnou procházku do lesa nedaleko našeho domu. Můj sedmiletý syn Honza miloval objevování – sbíral žaludy, sledoval brouky a občas se zabořil do těch nejhlubších partií lesa, kde se světlo lámalo skrze koruny stromů. Tentokrát jsme mu dovolili jít o kus dál než jindy, ale pořád jsem ho měla na dohled.
V jednu chvíli se zastavil za keřem a já jsem si myslela, že laškuje s ptáčky. Otočila jsem se, abych nasadila vodu do lahve a než jsem se otočila zpět, Honza zmizel. Stačila doslova vteřina. Zavolala jsem: „Honzíku?“ Odezva nepřišla. Srdce mi zaburácelo. Věděla jsem, že je jen kousek dál, ale v té chvíli mi připadal les nekonečný. Začala jsem ho volat hlasitěji a přitom se modlila, aby se jen zakutálel pod keř a za chvilku se objevil s úsměvem.
Minuty ubíhaly, a já běhala mezi stromy, křičela jeho jméno a naslouchala tikotu podzimních větví. A pak – na samém okraji malého mýtiny – jsem ho spatřila. Stál sám, vyděšený, ale neříkal nic. V očích měl tu bezmoc, jakou jsem nikdy předtím neviděla. Když jsem se k němu přiblížila, chytila jsem ho za rameno, objala a položila mu dotaz: „Honzo, kde jsi byl? Proč jsi neřekl, že se chceš jen schovat?“ Odpověděl mi tichým hlasem: „Mami, já… já jsem šel hledat cestu zpátky. Ale našel jsem něco jiného.“
Rukou natáhl do kapsy a vytáhl malý, masivní prsten. Zdál se mnohem starší, než by mělo smysl. Zastavila jsem se a přitom jsem si všimla ryzí patiny, která se leskla ve světle zapadajícího slunce. Prsten byl zřejmě ze žlutého zlata, zdobený jemným ornamentem a opálovým kamínkem. „Kde jsi to našel?“ zeptala jsem se a dívka, která právě procházela mýtinou, se zarazila a zmizela beze stopy mezi stromy. „Tady,“ ukázal Honza na pařez asi o dva metry dál. „Ležel vedle kořene. Bylo to, jako kdyby na mě čekal.“
V ten moment mi zastesklo: vzpomněla jsem si, že babička před lety vyprávěla, jak v těch místech kdysi stával starý dřevěný statek. Ten dům patřil mým praprarodičům. Žili tam šťastně, dokud jednoho dne manžel mých praprarodičů neodešel do války a už se nikdy nevrátil. Babička vyprávěla, že jeho snubní prsten zůstal v domě a nikdo ho nikdy nenašel. Všichni si mysleli, že se ztratil ve spálené místnosti, když statek náhle vyhořel. My s dědou jsme dům nikdy nestavěli znovu; mýtina ležela ladem a brzy ji pohltil les.
Když jsem prsten vzala do ruky, byl tichý, studený a přitom neskutečně živý. Neuměla jsem si vysvětlit, jak to, že právě Honza ho našel – přece tu nikdy nic nikdo nehledal. A teď ležel před námi zcela neporušený. V očích mého syna jsem zahlédla obavu. „Mami,“ řekl, „myslíš, že je kletba?“ Chytila jsem ho za ruku a pokusila se usmát: „Kletba nebo ne, dnes je to jen starý prsten, který k nám přišel.“ Ale v hloubi duše jsem věděla, že to není tak jednoduché.
Doma jsem si prsten prohlížela pod stolní lampou. Ornament na něm zobrazoval dvě propletené ruce, gesto věrnosti a uprostřed opál, který zářil zvláštním duhovým efektem. Na vnitřní straně byla vyryta písmena: „J. a M. 1912“. Kdo byli J. a M.? Vzpomněla jsem si na staré rodinné kroniky, které babička občas otvírala. Byl tam zápis o starém Janu a Marii, mých praprarodičích – patřili k tomu statku, který vyhořel v roce 1920. Jejich příběh byl známý: láska, manželství, smrt v ohni. A ten prsten… prsten, který měl symbolicky spojit jejich duše, se ztratil v plamenech.
V noci jsem nemohla spát. Ležela jsem s prstenem na nočním stolku a poslouchala tiché dechy syna vedle mě. Představa, že prsten putoval téměř sto let lesem, až ho našel on, mrazila. Co když tím udělal víc než jen proklepnul kov? Mám dětem ukázat prsten, nebo ho raději zlatem chci schovat? Strach mě nenechal chvíli v klidu. V zrcadle jsem zahlédla stín, jako by zpod dveří do pokoje někdo vyhlížel – ale v domě nebyl nikdo víc než já.
Ještě než jsem se ráno probudila, snila jsem o plamenech staletého domu a pláči Marie, když držela ruku Jana. Byla to poslední vzpomínka, jakou jejich duše kdy měly, než je oheň rozdělil. Kdo ví, co v tu noc vyvstalo z popela? Když jsem se probudila, hledala jsem prsten – ležel tam, kde jsem ho nechala, ale ztratil půvab života. Jako by byl ochuzen o moc, která ho v lese probudila. Honza vstoupil do pokoje a tiše řekl: „Mami, včera v noci jsem ti šel pomoct, když spíš. Řekl jsi, že prsten nechce, abych se bál.“ Chtěl jsem mu vysvětlit, že to byl jen sen, ale jeho oči byly natolik vážné, že jsem odmlčela.
Dnes je prsten uložen v krabičce, přesně tam, kde měl zůstat. Někdy v noci slyším tikot, a když se probudím, jde ze stěny a mizí uprostřed řady stromů za oknem. Neodvažuju se zmínit to synovi – nechci v něm zbytečně budit strach. Ale vím, že prsten není pouhým kovovým kruhem. Je svědkem rodinné tragédie, lásky i smrti. A teď čeká, až někdo přijde znovu – aby se ho dotkl a prodlužoval jeho příběh.
Naše procházky do lesa už nikdy nebudou stejné. Protože ten den, kdy se prsten vrátil zpátky k nám, se čas na chvíli zastavil a otevřel dveře mezi minulostí a přítomností. A i když jsem matka, snažím se svému synovi vysvětlit, že někdy staré věci mají právo zůstat pohřbené. Ale prsten si zvolil Honzu. A teď se ho neodvážíme vyhodit. Protože víme – co jednou nalezliš, nelze navždy skrýt.
