Článek
Věděli jsme jen to, že vyrůstal jako jedináček, máma jim zemřela brzy a otec (můj děda) prý nebyl zrovna láskyplný typ. Nezpochybňovali jsme to. Proč taky? Někdy člověk prostě nemá pěkné vzpomínky.
Všechno se změnilo jednoho sobotního dopoledne, když mi táta přinesl dopis. „Podívej se na to,“ řekl, aniž by si sundal kabát. V očích měl zvláštní výraz – něco mezi zmatením a rozrušením. Dopis nebyl nijak formální. Byl psaný rukou. A hned v první větě stálo:
„Jsem tvůj bratr. Jmenuji se Josef. Narodil jsem se o dva roky dřív než ty. A celý život jsem se tě snažil najít.“
Zůstala jsem na něj zírat. Otec si sedl, jako by mu někdo vyrazil dech. A mlčel.
„To je nesmysl,“ řekl pak. Ale v jeho hlase chyběla jistota.
Následující dny byly zvláštní. Táta si dopis schoval, ale bylo znát, že ho nosí v hlavě neustále. Večer sedával déle u stolu, nepřítomně koukal do hrnku. A tak jsem to vzala do svých rukou.
Začala jsem hledat. Jméno Josef Novák, datum narození, město, které v dopise zmiňoval. Nebylo to snadné, ale pak jsem na sociálních sítích našla muže, který odpovídal popisu. Profil měl soukromý, ale na titulní fotce byl starší pán, který měl až zarážející podobu s mým tátou.
Napsala jsem mu. A dostala odpověď. Chtěl se setkat.
Byla jsem nervózní. Ale zároveň cítila, že tohle je něco, co musím vědět – pro tátu, pro sebe, pro naši rodinu.
Setkali jsme se v kavárně. Josef byl klidný, usměvavý muž. Přinesl s sebou fotky, úřední záznamy, rodné listy. A hlavně – příběh.
Podle něj se jeho matka zamilovala do stejného muže jako moje babička. Ano, mého dědy. Josef se narodil o dva roky dřív než můj táta, ale protože vztah nebyl oficiální, matka ho vychovávala sama. Když děda později založil rodinu s mojí babičkou, kontakt s Josefem přerušil.
Josef se snažil o kontakt celý život. Ale když mu bylo deset, matka zemřela a on skončil v dětském domově. Tam ztratil všechny vazby. Teprve jako dospělý se rozhodl pátrat znovu.
Když jsem to vyprávěla tátovi, byl bledý. Dlouho neříkal nic. A pak jen: „Není možné, že by o tom táta nemluvil. Ale… všechno tomu nasvědčuje.“
Několik dní se neozval ani mně, ani Josefovi. Pak jednoho dne vstal od stolu, vzal klíče a řekl: „Jedem.“
Cesta byla tichá. Jen rádio hrálo něco ze 70. let. Táta se usmíval – poprvé po týdnech.
Setkání bylo rozpačité, ale dojemné. Vidět ty dva muže, jak si navzájem prohlíží ruce, tváře, jak se jeden druhého ptají na dětství, na život, na vzpomínky, které měli mít společné… To byl okamžik, na který nikdy nezapomenu.
Dnes už se vídají často. Oba mají pocit, že získali něco, co jim celý život chybělo. Táta najednou mluví víc. A já jsem pochopila, že každý má své důvody, proč o některých věcech mlčí – ale že pravda si stejně jednou najde cestu ven.
A když se mě teď někdo zeptá, kolik má táta sourozenců, odpovím s úsměvem:
„Má jednoho. A jsou si podobnější, než by si kdy kdo myslel.“
