Úřadům řekl, že skočí figurína. Pak vyšel na plošinu sám, v devítikilovém obleku z hedvábí

Rok žádal o povolení skočit z Eiffelovy věže. Když ho dostal, úřadům namluvil, že skok provede s figurínou. Pak v nedělní ráno 4. února 1912 vystoupal po 347 schodech sám – v obleku z pogumovaného hedvábí, před třiceti novináři a dvěma kameramany. Přátelé a strážci věže ho prosili, ať to nedělá. Odmítl. Přesvědčivý argument prý poskytne sám. Pak skočil. Oblek se nerozevřel. Pád trval čtyři sekundy. Kamera celý experiment zachytila.

Franz Reichelt se narodil roku 1879 ve Štětí u Litoměřic v severních Čechách, tehdy součásti Rakouska-Uherska. O jeho dětství se zachovalo málo – jen to, že se vyučil krejčím a brzy ho přestaly bavit Čechy.

V roce 1900 odešel do Paříže. Začínal jako pomocník, pak si otevřel vlastní krejčovství. Šlo mu to – záhy šil pro pařížskou operu a jeho salon byl vyhledávaný. V roce 1911 získal francouzské občanství a jméno si pofrancouzštil: z Franze se stal François.

Byl to muž s rukama na správném místě, s citem pro látky a střihy. Byl to také muž se snem.

Na přelomu 19. a 20. století zažívalo letectví zlatý věk dobrodružství – a černý věk nehod. Létalo se stále výše a dál, ale piloti neměli žádný spolehlivý způsob, jak uniknout z havarujícího stroje. Padáky existovaly, ale nebyly konstruovány pro letce – byly těžké, громozní, nepraktické.

V roce 1911 vypsal francouzský Aéro-Club odměnu deset tisíc franků tomu, kdo sestrojí padák do 25 kilogramů, který by mohl letec nosit přímo na sobě.

Reichelta tato zpráva zasáhla přesně do centra jeho vesmíru: krejčí, který pracuje s látkami, a možnost vyhrát velké peníze za to, co umí nejlépe. Začal navrhovat, kreslit, stříhat, zkoušet.

Vznikl padákový oblek – kombinace oděvu a skládacího padáku integrovaného přímo do látky. Základem bylo pogumované hedvábí. Celý oblek vážil devět kilogramů.

Reichelt nejprve zkoušel na figurínách, které shazoval z okna pátého patra svého domu. Výsledky byly smíšené. Párkrát oblek fungoval přijatelně, párkrát ne. Pak zkoušel sám – skákal z nižších výšek, občas se zranil. Věřil, že problémem je nedostatečná výška.

Logika byla svůdná: padák se nemůže rozvinout při seskoku z příliš malé výšky. Z Eiffelovy věže, z prvního patra, ze 57 metrů – tam bude mít oblek dostatek prostoru a času.

Začal žádat o povolení.

Úřady ho rok odmítaly. Pak jednoho dne řekly ano – ale s podmínkou, že skok provede s figurínou, ne sám.

Reichelt podmínku přijal.

Bylo 4. února 1912, neděle, přibližně minus sedm stupňů Celsia. Pod Eiffelovou věží se od rána shromažďoval dav: přibližně třicet novinářů, fotografové, dva kameramani. Byl to mediální event – Reichelt ho tak naplánoval.

Přijel autem se dvěma přáteli. Měl na sobě oblek. Ne figurína – on sám.

Strážci věže se ho snažili zastavit. Přátelé ho prosili. Jeden ze svědků mu vysvětloval, že výška prvního patra prostě nestačí, že se oblek nestihne rozvinout. Reichelt ho poslouchal klidně a pak odvětil: „Uvidíte, jak vám já i můj padák poskytneme ten nejpřesvědčivější z argumentů, který zpochybní všechna vaše popírání.“

Vystoupal po 347 schodech na první patro. Připevnil se na zábradlí plošiny. Pózoval fotografům. Rozhodil ruce, aby ukázal, jak se látka rozevře.

Pak se chvíli zastavil. Přihlížející si všimli, že váhá – stál na okraji přibližně čtyřicet sekund, nehybně. Pak skočil.

Kamera zachytila vše.

Oblek se nezačal rozevírat. Reichelt padal jako kámen – devět kilogramů hedvábí a kostí, v rovné trajektorii dolů. Po čtyřech sekundách dopadl na zmrzlou zemi u paty věže.

Dopad byl slyšet v celém okolí.

Ve sněhu zůstala prohlubeň hluboká 15 centimetrů. Přihlížející běželi k místu dopadu. Reichelt byl mrtvý. Pitva později ukázala, že pravděpodobně zemřel ještě ve vzduchu – na infarkt způsobený šokem z pádu.

Fotografové fotili. Kameramani točili. Jedna z fotografií – Reichelt na zábradlí věže, pod ním zimní Paříž, oblek splývající kolem těla – se stala jednou z nejznámějších fotografií tehdejší doby.

Video bylo zpočátku považováno za příliš naturalistické na zveřejnění. Dnes je volně dostupné na YouTube.

Historici a psychologové se k případu Franze Reichelta vracejí jako k ukázkové studii toho, jak přesvědčení dokáže překonat realitu.

Reichelt svůj oblek testoval. Výsledky byly nejednoznačné – někdy fungoval, někdy ne. Místo aby z toho vyvodil pochybnosti o konstrukci, vyvodil pochybnosti o podmínkách testů. Příliš nízká výška. Špatné počasí. Nedostatečná rychlost.

Každý neúspěch přeformuloval jako důkaz, že potřebuje větší test. Každé varování přijímal jako výzvu, která bude zodpovězena skokem samotným.

Ke dni skoku investoval do vynálezu rok intenzivní práce, mnoho peněz a celou svou veřejnou reputaci. Ustoupit by znamenalo přiznat, že to celé byla chyba. Skočit znamenalo dát světu příležitost vidět, že má pravdu.

Zvolil skok.

Franz Reichelt je pohřben na hřbitově Père-Lachaise v Paříži – na stejném místě jako Chopin, Molière, Proust nebo Édith Piaf.

Ve Štětí u Litoměřic, kde se narodil, mu byl v roce 2012 – přesně sto let po jeho skoku – odhalen pamětní kámen. Město ho připomíná jako odvážného rodáka, který snil o létání.

Spolehlivý padák pro letce byl vyvinut o několik let po Reicheltově smrti – bez jeho konstrukce a bez jeho přístupu. Fungoval.

Franz Reichelt vstoupil do dějin. Ne jako vynálezce, který zachránil životy pilotů. Jako muž, který věřil natolik silně, že přestal naslouchat čemukoli jinému.

Zdroje: