Vyhrál soutěž a podepsal si tím ortel smrti. Otakar Švec postavil největší Stalinův pomník na světě

Manželka to nevydržela a v dubnu 1954 si vzala život. On sám ji o rok později následoval – natáhl se na gauč v kuchyni, pustil plyn a zemřel. Mrtvé tělo Otakara Švece našli v bytě až po několika týdnech. Pomník, který stál jeho život, byl odhalen 1. května 1955 bez něj.

Otakar Švec se narodil 23. listopadu 1892 v Praze na Novém Městě do rodiny cukráře. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole a pak na Akademii výtvarných umění u Josefa Václava Myslbeka – tvůrce Svatováclavského pomníku – a u Jana Štursy, jednoho z největších českých sochařů přelomu století. V roce 1920 odjel na roční stáž do Paříže, do ateliéru slavného francouzského sochaře Émila-Antoina Bourdella.

Vrátil se s evropskými zkušenostmi a vyhraněným výtvarným jazykem. V roce 1924 dokončil sochu, která mu přinesla první velkou slávu: Motocyklista, nazvaný podle anglické značky Sunbeam „Sluneční paprsek“. Byl to vůbec první futuristický sochařský objekt v Čechách – dynamická figura na stroji, pohyb zachycený v kameni, energie meziválečné doby. Socha byla vystavena na světové výstavě dekorativních umění v Paříži a sklidila obdiv.

Švec portrétoval prezidenta Tomáše Masaryka, jehož podobizna se stala předlohou pro bronzové a pískovcové pomníky v Lounech a Sušici. Vystavoval v Benátkách, Filadelfii, Paříži. Byl to sochař první republiky – elegantní, vzdělaný, Evropan.

Pak přišel únor 1948 a vše se změnilo.

K sedmdesátým narozeninám Josefa Stalina se rozhodlo komunistické vedení Československa postavit v Praze pomník. Ne ledajaký – zadání znělo, aby sousoší shlíželo na město třicet metrů nad úrovní letenské stráně. Byl vypsán soutěž.

Umělci věděli, co od nich komunisté čekají. Neúčastnit se bylo riskantní. Mnozí proto odevzdali záměrně přehnané, technicky neproveditelné návrhy v naději, že je porota odmítne a problém zmizí.

Otakar Švec přišel s konceptem, který porotu oslnil: sevřený průvod figur v čele se Stalinem, po jehož bocích pochodují zástupci sovětského a československého lidu – dělníci, vědci, vojáci, rolnice. Verdikt porotců zněl jasně: „Z ideologického hlediska je tento návrh jediný, který spojuje osobnost vůdce pracujícího lidu, jasně s lidem.“

Bylo mu 57 let. Podle pozdějších svědectví Švec doufal, že dílo tak megalomanských rozměrů komise zamítne. Nešlo mu o politiku – šlo mu o práci. Jenže ideologové byli uchváceni vidinou největší Stalinovy sochy v Evropě.

Vítězstvím v soutěži si Otakar Švec podepsal ortel.

Od roku 1950 pracoval Švec výhradně na Stalinově pomníku. Ateliér se stal jeho vězením – a StB jeho hlídačem.

Na sochaře chodila udání. Kolegové hlásili, že v ateliéru nepracuje na pomníku, ale na jiných zakázkách. Státní bezpečnost vedla detailní spis, v němž byl popsán prakticky každý jeho den. Kontroly byly nepřetržité. Každé rozhodnutí o podobě díla muselo projít vládním výborem, jehož předsedou byl ministr informací Václav Kopecký – zapálený komunista bez uměleckého vzdělání, ale s bezmeznou mocí zasahovat do tvorby.

Zasahoval. Pořadí figur v průvodu se muselo přepracovat. Švec dostal příkaz vymodelovat konkrétní tváře – Julia Fučíka a ruského zahradníka Ivana Mičurina. Volba materiálu se změnila: travertin, který Švec navrhl, byl zamítnut ve prospěch liberecké žuly. Harmonogram stavby se pětkrát přesunul. Na pomník se spotřebovalo sedmnáct tisíc tun materiálu, pod sousoším vyrostly obrovské betonové sklepy jako technické zázemí – dodnes jsou součástí letenského podzemí.

Švec původně pracoval s noblesou umělce. Postupně ho drtila mašinérie, v níž byl jen nástrojem.

Pražané pomník záhy přezdívali. „Fronta na maso“ – protože průvod figur za Stalinovými zády připomínal frontu čekající na příděly v době nedostatku. Jiní mu říkali „kamenné monstrum“ nebo prostě „strašák.“ Humor byl způsobem, jak vzdorovat tomu, co nad Prahou vyrostlo.

Švec humornou přezdívku neznal. Nebo ji slyšet nechtěl.

Stavba ho pozvolna rozkládala. Podle svědků se v těch letech proměnil: začal pít, střídal milenky, ztrácel respekt v uměleckých kruzích. Přátelé se od něj distancovali – buď ze strachu, nebo z morálního odmítnutí. Člověk, který celý profesní život tvořil sochy Masaryka a moderní futuristické plastiky, teď stavěl monument sovětskému diktátorovi pod neustálým dohledem tajné policie.

Tuto proměnu nejtvrději nesla jeho manželka Vlasta.

Vlasta Švecová se snažila manžela podpírat. Sledovala, jak se mění, jak ho práce ničí, jak ho komunistický aparát mele. Vydržela léta. Pak přestala.

V dubnu 1954 si vzala život.

Švec se zhroutil. Přátelé vzpomínali, že od té chvíle byl jiný – zádumčivý, uzavřený, zlomený. Pracoval dál na pomníku, protože musel. Ale dílo, které ho stálo manželku, mu přestalo být jen zakázkou.

Na jaře 1955 se pomník blížil ke svému dokončení. Vládní výbor plánoval slavnostní odhalení na 1. května – Den práce, datum s přesně správnou symbolikou. Autor měl samozřejmě být přítomen.

Když pro Švece poslali 20. dubna, nebyl k nalezení. Nikdo z přátel ho prý několik týdnů neviděl. Policisté šli přímo do bytu.

V kuchyni, na pohovce – na stejném místě, kde o rok dříve zemřela jeho žena Vlasta – leželo tělo Otakara Švece. Kohoutek plynového sporáku byl otevřený. Dveře byly zevnitř utěsněné srolovanými dekami. Na stole uspávací prášky. Na saku v kapse dopis. Rozsah rozkladu těla naznačoval, že sochař zemřel přibližně 3. nebo 4. dubna – tedy téměř sedm týdnů předtím, než ho našli. Po celou tu dobu unikal plyn škvírami v okně ven.

Zprávu o Švecově smrti okamžitě dostali na vládní výbor. Ministr Kopecký vydal pokyn: do novin nesmí vyjít ani řádek. Složka s nápisem „Sebevražda akademika Švece“ zmizela v archivu na padesát let.

1. května 1955 byl pomník slavnostně odhalen. Průvod figur shlížel na Prahu z letenské stráně – patnáct metrů vysoké sousoší na třicetimetrovém soklu, největší skupinová socha v Evropě. Tisíce lidí přišly na Letenskou pláň.

Otakar Švec tam nebyl.

Šeptanda se po Praze šířila rychle. Lidé věděli, že autor zemřel. Oficiálně se o tom nepsalo, mluvilo se o tom potichu. A protože komunistický režim o smrti mlčel, veřejnost si doplnila mezery sama: Švec si vzal život, protože nedokázal unést dílo, které postavil.

Zda to tak skutečně bylo, historici diskutují dodnes. Policejní výpovědi svědků uváděly jako hlavní motiv sebevraždy smrt manželky – ne pomník. Ale hranice mezi obojím je v příběhu Otakara Švece těžko rozpoznatelná. Pomník a smrt manželky byly součástí téhož příběhu.

Stalinův pomník stál nad Prahou sedm let. V únoru 1956 přednesl Nikita Chruščov na sjezdu KSSS svůj tajný referát o Stalinově kultu osobnosti. Destalinizace se rozjela. Úvahy o zbourání pomníku začaly téhož roku.

1. listopadu 1962, ve tři hodiny ráno, zazněly na Letné výbuchy. Pomník byl odstřelen v několika fázích. Hlava Stalina se kutálela po svahu. Kde přesně skončila, se dnes přesně neví.

Na místě, kde monumentální sousoší stálo, je dnes prázdný betonový sokl. Na něm stojí střídavě různé objekty – nejznámější je obří metronom, který tam byl instalován v roce 1991.

Otakar Švec je pohřben na Vyšehradském hřbitově, mezi českými umělci, vědci a básníky. Jeho nejkrásnější dílo – Sluneční paprsek z roku 1924, futuristický motocyklista z meziválečné Prahy – visí v americké soukromé sbírce. Na Letné po jeho práci nezbylo nic.

Zdroje: