Kafka o ní napsal, že je „živoucí oheň“. Milena Jesenská byla víc než Kafkova přítelkyně

Milena Jesenská byla jedna z nejlepších českých novinářek první republiky, první překladatelka Kafkových próz do češtiny, žena která skrývala uprchlíky ve svém pražském bytě, psala do ilegálního tisku a pomáhala židovským rodinám dostat se přes hranice. Gestapo ji zatklo v listopadu 1939. Zemřela v Ravensbrücku v roce 1944. Bylo jí 48 let.

Milena Jesenská se narodila 10. srpna 1896 v Praze jako jediná dcera Jana Jesenského, uznávaného profesora stomatologie a chirurgie na Karlově univerzitě. Matka zemřela, když bylo Mileně třináct let. Otec – přísný, konzervativní, ambiciózní – si přál, aby dcera šla v jeho stopách. Nastoupila na medicínu. Vydržela jen několik semestrů.

Café Arco bylo tehdy pražskou kavárnou, kde se scházeli intelektuálové, němečtí i čeští, Židé i nežidé, umělci i novináři. Milena tam chodila, pila kávu a poznávala lidi, kteří formovali tehdejší kulturu: Franze Werfela, Maxe Broda, Franze Kafku.

Otci to nezůstalo skryto. A pak přišlo ještě něco horšího: Milena mu kradla peníze a léky. Profesor Jesenský ji nechal internovat na psychiatrické klinice. Strávila tam devět měsíců.

Místo aby se poučila, odešla po propuštění se svým mužem do Vídně.

Manželem byl Ernst Pollak – o deset let starší vídeňský literární kritik, člověk okouzlující a nespolehlivý zároveň. Vydělával málo. Milena musela pracovat: dávala hodiny češtiny, překládala, psala.

Překlady z němčiny pro české noviny – to byl začátek. Záhy psala vlastní texty: fejetony, reportáže, sloupky. Styl byl jasný, přímý, osobní – psala o módě, o kuchyni, o vztazích, o světě. Čtenáři ji milovali, protože ji bylo cítit za každou větou.

A pak přišly překlady Kafky.

V roce 1919 začala Milena korespondovat s Franzem Kafkou – tehdy ještě nepříliš známým úředníkem a spisovatelem z Prahy. Požádala ho o souhlas s překladem jeho povídky. Kafka souhlasil. A začalo přátelství, které trvalo čtyři roky a dalo vzniknout jedné z nejpůsobivějších epistolárních sbírek světové literatury – Kafkovým Dopisům Mileně.

Viděli se osobně pouze dvakrát – jednou ve Vídni, jednou v Gmundenu. Zbytek vztahu byl papírový: stovky listů, které si posílali přes hranice. Kafka v nich psal o svých úzkostech, o nemoci, o psaní, o Mileně samotné. Jednou napsal Maxi Brodovi: „Je živoucí oheň.“

Ona přeložila do češtiny jeho Ortel, Rozjímání a Proces. Byly to první Kafkovy překlady vůbec. Kafka nemluvil česky a nemohl posoudit kvalitu – ale věřil jí natolik, že ji k překladům svěřil bez výhrad. Ona byla první, kdo rozeznal jeho velikost a rozhodl se ji přenést do jiného jazyka.

Vztah skončil v roce 1923, rok před Kafkovou smrtí. Důvody jsou dodnes předmětem diskusí – Kafka měl v tu dobu jinou ženu, Milena se chystala rozejít s Pollakem. Přátelství však přetrvalo.

V roce 1925 se Milena vrátila do Prahy. Manželství s Pollakem bylo za ní. V Praze se pohybovala ve světě avantgardy – a tam poznala architekta Jaromíra Krejcara, jednu z klíčových postav meziválečného funkcionalismu. Vzali se a v roce 1928 se jim narodila dcera Jana.

Novinářská kariéra v Praze dosáhla vrcholu. Psala do Tribuny, Lidových novin, Národních listů, do Pestrého týdne. Fejetony vycházely knižně: Cesta k jednoduchosti, Člověk dělá šaty. Vydala dokonce kuchařku Mileniny recepty – věnovanou čtenářkám, od nichž recepty sbírala, protože sama prý nevařila nikdy.

Texty byly čtivé, odvážné a přesné. Psala o tom, co viděla. O chudobě, o ženách, o moderním životě, o politice. Ve třicátých letech začala psát o tom, co se děje v Německu.

Přestala být módní novinářkou. Stávala se politickým svědkem.

Krejcarovo manželství se rozpadalo. Milena trpěla těžkým revmatismem – bolesti v kloubech, nespavost, vyčerpání. Stala se závislou na morfiu.

Trvalo to roky. Závislost se podařilo překonat v roce 1938 – v době, kdy se Německo chystalo na Sudety a kdy bylo jasné, že česká republika čelí smrtelnému ohrožení.

Jako by se tím, že se zbavila morfinu, uvolnila energie pro jiný boj.

Po Mnichovu a pak po 15. březnu 1939, kdy Wehrmacht vstoupil do Prahy, se Milena Jesenská zapojila do odboje.

Konkrétně to znamenalo: přijímala ve svém bytě uprchlíky před nacismem, pomáhala jim opatřit falešné doklady, organizovala jejich cestu přes hranice. Psala do ilegálního tisku a podílela se na distribuci zakázaných novin. Psala pod vlastním jménem články, které nacistický režim označoval za pobuřující.

Gestapo ji sledovalo. V listopadu 1939 ji zatkli.

Výslechy trvaly měsíce. Pak transport do Ravensbrücku – ženského koncentračního tábora v severním Německu, kam posílali politické vězeňkyně z celé Evropy.

V Ravensbrücku strávila Milena Jesenská čtyři roky.

Trpěla hladem, zimou a revmatismem, který se bez léčby a při podmínkách tábora rychle zhoršoval. Ledviny selhávaly. Přesto – podle svědectví spoluvězeňkyň – zůstávala tou, kdo naslouchal ostatním, pomáhal slabším, udržoval lidskost v místě, kde lidskost nebyla v ceně.

Jedna ze spoluvězeňkyň o ní napsala: „Milena dávala ostatním sílu i tehdy, když sama měla nejméně.“

17. května 1944 Milena Jesenská zemřela v Ravensbrücku na selhání ledvin. Bylo jí 48 let. Dcera Jana, které bylo šestnáct, zůstala s dědečkem profesorem Jesenským.

Jana Jesenská – později Jana Krejcarová, provdaná Černá – se stala spisovatelkou. Maminčiny dopisy a zápisky uchovávala celý život.

Kafkovy Dopisy Mileně vyšly poprvé v roce 1952, po válce. Teprve tehdy se jméno Milena Jesenská dostalo do širšího povědomí – a to hlavně skrze Kafku.

Její vlastní texty začaly vycházet znovu až v 60. a 70. letech. V roce 2016 bylo v Praze slavnostně otevřeno náměstí Mileny Jesenské.

Kafka měl pravdu. Byla živoucí oheň. Jenom dějiny ho dlouho viděly hlavně v jeho odlesku.

Zdroje: