Článek
Bála jsem se zvonění telefonu, ticha u stolu, přítmí v obýváku. Ale nikdo se mě nikdy nezeptal: „Co tě trápí?“ A já sama nevěděla, jak si o to říct.
Rodiče byli laskaví, ale uzavření. Máma pečovala, vařila, všechno muselo být perfektní. Táta byl pracovitý, ale málomluvný. Nikdy jsem neviděla mámu plakat. Nikdy si nestěžovala. O emocích jsme se doma nemluvilo. „Musíš být silná,“ říkala mi, když jsem měla těžký den ve škole. Jenže já silná být neuměla. A to mě roky dusilo.
Ve dvaceti mi diagnostikovali generalizovanou úzkostnou poruchu. Konečně jsem měla slova pro to, co mě celý život tížilo. Prošla jsem terapií, brala léky, učila se dýchat, věřit sobě, rozumět svému tělu. Ale pokaždé, když jsem o tom chtěla mluvit doma, máma jen pokrčila rameny. „Ty dnešní diagnózy… za nás to nebylo.“ A tím byl konec.
Když máma náhle zemřela, bylo mi třicet tři. Byl to infarkt. Nečekaný, rychlý, tichý. Takový, jaký byl celý její život – bez zbytečného rozruchu.
Po pohřbu jsme s tátou uklízeli její věci. Ve staré truhle pod postelí jsem našla něco, co jsem do té doby netušila, že existuje – její deník. Obyčejný sešit v kožené vazbě, s úhledným písmem a daty na okraji.
Zprvu jsem váhala, jestli ho číst. Bylo to osobní. Intimní. Ale pak jsem se odhodlala. A stránka po stránce se mi odkrývala úplně jiná žena, než jakou jsem znala.
„Dnes jsem se zase vzbudila s tím tíživým pocitem v hrudi. Bolí mě to i fyzicky, ale vím, že musím vstát. Kvůli dětem. Kvůli němu. Ale někdy bych nejradši jen zůstala pod peřinou a zmizela.“
„Nikdo o tom neví. Ani Alena (její sestra), ani máma. Ani on. Myslí si, že jsem náladová. Hysterická. Ale já jen někdy nemůžu dýchat.“
„Občas si představuju, že zvednu telefon a zavolám doktorovi. Ale co bych mu řekla? Že se bojím všeho a ničeho zároveň? Vždyť to přece není normální. Nebo je?“
Slova, která mi drtila srdce. Protože přesně tak jsem se cítila já – tolikrát. Jenže já měla štěstí, že jsem se mohla svěřit psycholožce, že existoval Google, podcasty, skupiny podpory. Máma měla jen prázdné stránky sešitu.
Až v tu chvíli mi došlo, že to, co jsem si myslela, že je jen moje, bylo něco, co si nesla i ona. Jen v tichosti.
Začala jsem se ptát tátova. Zdráhal se, ale pak řekl větu, která mi zůstane navždy v hlavě:
„Tvoje máma se někdy zavřela v koupelně a já slyšel, jak tam brečí. Ale nikdy o tom nechtěla mluvit. A já se bál se ptát.“
Bylo to dědičné? Možná. Možná to byla kombinace genů, výchovy, vnějších okolností. Ale hlavně to byla nevyřčenost. Mlčení, které se v rodině předávalo z generace na generaci.
Dnes mám dceru. Je jí sedm. A když má špatný den, ptám se jí, co se děje. Když jí něco trápí, obejmu ji a řeknu, že to je v pořádku. Že mluvit o pocitech není slabost.
Protože už nechci, aby další generace psala vzkazy do deníku, místo aby je mohla říct nahlas.
