Článek
Rozbřesk mě přinutil vyskočit z postele dřív, než jsem obvykle vstávala, a obout své staré běžecké boty. Už dlouho jsem přemýšlela, že bych si měla pořídit zdravější návyk. Ženy z kolektivu v práci si stěžovaly, že jejich život sklouzl jen k e-mailům a řádkům v tabulkách, a já jim nechtěla být výjimkou. A tak jsem začala běhat.
Párkrát jsem vyběhla bez ohledu na to, že jsem se po stovkách metrů dusila, mlela zuby a měla pocit, že se mi každá buňka v těle brání dalšímu kroku. Ale pomalu jsem posouvala své hranice; místo šesté tramvaje zkusím zastávku dřív. Po dvou týdnech jsem uběhla dva kilometry bez zastávky. A na začátku třetího týdne jsem se vydala v neděli ráno do lesoparku, kde se ozýval zpěv ptáků a zem kolem voněla po rašícím mechu.
Sluníčko už pomalu zalévalo stezky, když jsem v klidu čtvrteční uličkou vylezla ven z lesa, vrátila se na dlážděnou cestu lemovanou třešněmi a míjela dětské hřiště. Náhle jsem pocítila odněkud vlídné kroky vedle sebe a spatřila jsem muže, kterého jsem poznala, ale nečekala s ním znovu narazit. Byl to Viktor — můj spolužák ze střední, osm let starší, tichý a ne příliš častý mluvčí, ale vždycky tak laskavý, když jsme se potkali.
Přidala jsem trochu tempa, ale on se usmál a zvolnil, jako by mě chtěl doprovodit. „Ahoj,“ pozdravil klidně. „Taky ráno běháš?“
V tu chvíli mi srdce poskočilo. Vzpomněla jsem si na naše poslední setkání — před sedmi lety, na stužkové, kdy mi podal tanec a pak zmizel. Po maturitě odjel na univerzitu do zahraničí a já se nikdy neodhodlala mu napsat. A teď tu stál, s pichlavými vousy, svěžími očima a lehce zadýchaným úsměvem.
„Ahoj,“ oddechla jsem. „Jo, pokouším se to držet, abych měla aspoň šanci přežít zkouškové období bez stresu.“ Zavrtěl hlavou a zasmál se. Jeho smích byl tichý, ale šel mi dovnitř jako teplý závan. „Mám pocit, že každý tučení kolem kanceláří, na které spěcháme, by se mohlo rozpustit v běhu,“ odpověděl.
Zůstali jsme spolu, našemníma nohama do kopce, a mluvili o normálních věcech: jak se žije rodičům, co dělá on teď, že se nakonec vrátil ze zahraničí a vyučuje fyziku na místní škole. Sděloval mi, že se svou studentkou právě dělali projekt o tom, jak se kinetická energie mění v teplo, a já jsem si představila, jak stojí u tabule a vysvětluje jí Newtonovy zákony.
Někde v půli druhého kilometru mě zastavil u staré lavičky se zápisem: „Občerstvení pro běžce“ – která sloužila jako symbol přestávky v zeleni. Poděkovala jsem mu, že mě čekal, i když jsem už snad neměla sílu pokračovat. Pousmál se, podal mi lahev vody a ruku mi pokynul, ať zůstanu chvilku sedět. Klesla jsem na lavičku vedle něj a pozorovala, jak se paprsky slunce šuškají ve větvích stromů.
„Pamatuješ si, jak jsme spolu kreslili kafemaps v té staré roličce u Bílé kočky?“ zeptal se najednou. Vzpomněla jsem se na tu kavárnu, kde jsme sedávali dlouho do noci a vedli filmy o vesmíru. „Myslím, že tam jsem se poprvé začala smát, aniž bych se bála, že se mi udělá trapně.“
Cítila jsem, jak mi v oku zatahovalo teplo. Přikývla jsem a položila jsem lahev vedle svých bot. Vzpomínky na tehdejší neklid, na touhu být slyšená, ale zároveň skrývat své nejistoty, se mi vynořily před očima.
„Bylo to dávno,“ řekla jsem tiše.
„Dávno, a přesto… hodně věcí se tu nezměnilo,“ odvětil a zlobil si větev nad hlavou, která se chvěla v lehkém vánku.
Po chvíli jsem pocítila, že ten běh — a to sdílení chvilky — bylo něco víc než cvičení pro srdce. Byla tam stopa něčeho, co dřív existovalo mezi námi, než jsme se rozešli. Přikývla jsem a zeptala se ho, jak se mu daří teď, když žije tady. Říkal, že se snaží najít rovnováhu mezi učebnico-ma a během sám se sebou. Že mu někdy připadá, že kolektiv jeho studentů je jediná rodina, kterou má.
Ticho jihlo, a já jsem se zvedla z lavičky. Potřebovala jsem se rozhýbat.
„Tak pojď, ještě pár kroků, než se vrátíme,“ navrhla jsem.
On se usmál a vstal. Ruce jsme měli blízko vedle sebe, jako kdybychom přenášeli nádech vzpomínkami. A já jsem v tu chvíli věděla, že tento běh bude i o našem znovu nalezeném přátelství.
Do konce trasy jsme mluvili o tom, jak se proměnil park, jak vyrostly ty cestičky a doplnily se o nové lavičky. A já jsem si uvědomila, že každý krok ve strasti venku byl krokem blíž – blíž k tomu, co kdysi cítíme, i k něčemu, co teprve přijde.
Když jsme doběhli zpět k místu, kde jsme začínali, natáhl ruku a podal mi ručníkem, který přinesl s sebou. Chvíli jsme se dívali na sebe.
„Děkuju,“ řekl.
Podívala jsem se na něj a usmála se, jak nejlépe umím.
„Díky, že jsi tu byl. skoro zapomněla, jak je dobré běžet s někým, kdo tě zná.“
Od té chvíle jsem se vracela na stezku pravidelně každý víkend. A vždycky čekala, jestli se tam objeví on. Protože běhání se změnilo v něco jako vzpomínku a naději zároveň – a někdy se z minulosti zrodí nové začátky, aniž bychom to čekali.
