Článek
Starý činžák s vysokými stropy, původními parketami a okny, do kterých celý den svítilo slunce. Našla jsem ho přes známou – údajně tam předtím bydlela starší paní, která odešla do domova důchodců. Všechno bylo tiché, čisté, připravené. Tak jsem se nastěhovala. Sama, poprvé.
První týden byl poklidný. Všechno mělo své místo, zavedla jsem si rutiny, seznamovala se s okolím. A pak přišel první dopis.
Byla to obyčejná obálka. Starý papír, ručně psané jméno. Ale nebylo moje. Stálo tam:
„Tereza Bláhová, 3. patro vpravo.“
Bylo to moje patro. Moje dveře. Ale to jméno jsem v životě neslyšela. Neznala jsem žádnou Terezu Bláhovou. Ani mezi bývalými nájemníky to jméno nefigurovalo – ptala jsem se sousedky naproti.
Dopis jsem otevřela – byl to jen leták. Nic osobního. Možná chyba v databázi, říkala jsem si. Jenže další den přišel další. A další. A pak balíček. Malá krabička, opět na jméno Terezy Bláhové, ale tentokrát bez odesílatele.
Uvnitř byl přívěsek – starý, očividně nošený. A malý vzkaz, nažloutlý papírek s jediným slovem:
„Pamatuješ?“
Zamrazilo mě.
Začala jsem pátrat. Znovu jsem mluvila se sousedy. Jeden starý pán z přízemí si na to jméno přece jen vzpomněl. „Jo… Tereza. Ta tu byla kdysi dávno. Ještě před tou paní, co šla do domova. Byla zvláštní. Skoro nevycházela. A pak jednoho dne prostě zmizela. Nikdo neví kam.“
Nikdo neví kam.
Pošta ale chodila dál. Už nejen letáky. Staré pohlednice, složenky, dokonce dopis s pomačkaným rohem. Ten jsem se odvážila přečíst. Ručně psané řádky:
„Neměla jsi odejít. Pořád tě tu vidím. Každou noc.“
Od té noci jsem začala slyšet zvuky. Dveře od skříně, které se samy pootevřely. Šepot – nebo spíš náznak hlasu – někde v chodbě, když jsem zhasla. A nejvíc mě děsilo zrcadlo v předsíni. Jako by občas odráželo něco navíc. Někoho navíc.
Jednou v noci jsem se odvážila sednout si na podlahu u dveří a čekat, jestli dorazí další pošta. Byla tma, jen slabé světlo z ulice pronikalo škvírou pod dveřmi. Byla jsem skoro na pokraji spánku, když jsem uslyšela lehké zašustění. A pak tiché ťuknutí.
Zůstala jsem sedět. Nedýchala jsem. A když jsem pomalu otevřela dveře, ležela tam další obálka.
Tentokrát bez jména. Jen moje adresa. A uvnitř?
Fotka.
Černobílá. Rozmazaná. Ale poznala jsem místnost – byla to moje ložnice. Na fotce stála žena. Dlouhé tmavé vlasy, záda ke kameře, tvář odvrácená. Neviděla jsem ji nikdy v životě. A přesto – něco na ní bylo děsivě známé.
Na druhý den jsem volala na poštu, ptala se, jestli se dá nějak zjistit, odkud zásilky chodí. Nešlo to. A když jsem chtěla zrušit doručování na to jméno, pracovnice se zatvářila zvláštně a řekla:
„Ale slečno, na to jméno žádná pošta neexistuje. Ani není vedena v systému.“
Přestala jsem spát. Dveře jsem zamykala třikrát. Zrcadlo jsem přikryla prostěradlem. Ale dopisy chodily dál. Občas jen s jedním slovem.
„Jsem.“
„Čekám.“
„Nezapomeň.“
Bylo to, jako by někdo žil v mém bytě ještě dávno přede mnou. Jako by ten prostor nesl paměť, která se probouzí. A používá jméno, které nepatří mně – ale někomu, kdo tu byl. A kdo se nehodlá nechat zapomenout.
Jméno, které nikdy nebylo moje.
Ale teď – už je všude kolem.
