Článek
Já si dřív myslela, že se mě to netýká. Měli jsme přece krásný život. Dovolené dvakrát do roka, nové auto, luxusní elektroniku, značkové oblečení. A všechno to vypadalo tak samozřejmě. Teprve když přišel dopis o exekuci, jsem pochopila, že jsme si lžili do kapsy.
Začalo to nevinně. Po svatbě jsme si s manželem Martinem pronajali hezký byt a pořídili nějaké nové vybavení na splátky. To je přece normální, říkali jsme si. Pak přišel větší televizor, nový notebook, první dovolená na splátky. A tak to pokračovalo. Když jsme neměli hotovost, vytáhli jsme kreditku. Když nestačila jedna, vyřídili jsme si druhou.
Žili jsme v iluzi, že všechno zvládáme. Splátky se sice hromadily, ale dokud chodily výplaty, nebyl problém. Nikdy jsme si nepsali rozpočet, nikdy jsme neřešili, kolik vlastně dlužíme. Když jsme měli chuť na něco pěkného, prostě jsme si to pořídili. A já byla šťastná. Připadalo mi, že žijeme život, jaký si zasloužíme.
Pak Martin přišel o práci.
Byla to rána, ale pořád jsme si říkali, že to nějak překleneme. Já pracovala na poloviční úvazek, Martin pobíral podporu. Věřili jsme, že si brzo najde něco nového. Jenže týdny se měnily v měsíce. Úspory, které jsme měli, padly během pár týdnů na splátky a běžné výdaje. A pak začaly chodit upomínky.
Nejdřív jsem je schovávala. Před Martinem i před sebou. Věřila jsem, že stačí chvilka a všechno se srovná. Jenže místo srovnání přišel exekuční příkaz. Dopis v obyčejné bílé obálce, který nám převrátil život naruby. Dluh, který jsme ignorovali, narostl díky úrokům a pokutám do částky, kterou jsme neměli šanci zaplatit.
Pamatuju si ten večer, kdy jsme seděli v kuchyni nad tím dopisem. Byli jsme tiše. Poprvé za dlouhou dobu jsme se opravdu podívali jeden druhému do očí. Bez výmluv, bez růžových brýlí. A v těch očích byla jen bezmoc.
Museli jsme začít znovu. Prodali jsme všechno, co šlo. Auto šlo pryč jako první, pak šperky, elektronika, dokonce i některé kusy nábytku. Přestěhovali jsme se do menšího bytu na okraji města. Martin si nakonec našel práci v úplně jiném oboru, já si přibrala další úvazek.
Bylo to těžké. Každá koruna se počítala. Učila jsem se plánovat nákupy, psát si rozpočty, žít skromně. Ale paradoxně jsem se cítila svobodnější než dřív. Najednou jsem věděla, na čem jsem. A naučila jsem se vážit si věcí, které peníze nikdy koupit nemůžou: klidného večera bez hádek, zdraví, pocitu, že mám všechno pod kontrolou.
Dnes už máme všechny dluhy splacené. Nemáme luxusní dovolené, jezdíme starším autem, nakupujeme rozumně. Ale máme něco mnohem cennějšího – klid na duši a vztah, který přežil největší zatěžkávací zkoušku.
A hlavně vím, že nikdy nechci zpátky do světa, kde byla hodnota člověka měřená tím, kolik věcí si může dovolit.
