Článek
Už od studia na střední škole mě obor psychiatrie nesmírně přitahoval. Možná to bylo tím, že se mi spousta mých přátel svěřovala, a často si ze mě dělali legraci, že jednou budu psycholog. To se sice nestalo, ale nakonec jsem se stala sociální pracovnicí právě na psychiatrii. Práce v tomto oboru byla můj sen – něco mě k ní zkrátka táhlo a chtěla sem pomáhat lidem.
Určitou míru stigmatu vůči psychiatrii jsem vnímala už dříve, hlavně ve svém okolí. Nepřišlo mi to ale nijak zásadní, spíš jako něco, co k tomu tak nějak „patří“. Zlom nastal až ve chvíli, kdy jsem nastoupila do svého zaměstnání. Do té doby jsem si říkala, že se v dnešní době vnímání psychiatrie už posunulo a že podobné předsudky postupně mizí. A ano – do určité míry tomu tak opravdu je. Bohužel ale ne všude. Zejména mezi některými pacienty a v jejich nejbližším okolí přetrvávají představy, které jsou hluboce zakořeněné a velmi těžko se mění.
Mnoho pacientů svou nemoc odmítá. Ne proto, že by si neuvědomovali, že se s nimi něco děje, ale protože mají v sobě pevně zakořeněnou představu, co vlastně znamená „být psychiatrickým pacientem“. Pro řadu z nich to neznamená člověk, který potřebuje pomoc, ale „blázen“ – někdo, kdo selhal, kdo je slabý, kdo už nikdy nebude žít normální život. A právě tenhle strach z nálepky bývá často silnější než samotné potíže, které prožívají.
Setkávám se s tím, že lidé raději dlouhodobě trpí, než aby vyhledali odbornou pomoc. Ne proto, že by nechtěli změnu, ale protože se bojí toho, co by to o nich „řeklo“. A v tom hraje obrovskou roli i jejich okolí. Nejednou jsem zažila situaci, kdy se rodina za svého blízkého styděla. Například proto, že trpí schizofrenií. Jako by si snad člověk svou nemoc vybral. Jako by to byla jeho vina nebo selhání. Přitom nikdo z nás nemá pod kontrolou, jaké onemocnění ho v životě potká. Už jen přijmout vlastní diagnózu je pro člověka velmi náročné. A pokud se k tomu přidá nepochopení nebo dokonce odmítnutí ze strany rodiny, stává se ta situace ještě mnohem těžší. V péči jsme měli například pána, od kterého se rodina zcela distancovala. Nechtěli s ním mít nic společného, protože „za jejich doby tohle nebylo“. Měli strach, že by to na rodinu vrhlo špatné světlo. „Co by si řekli lidi?“ – věta, která se možná zdá zastaralá, ale v praxi ji slýcháme dodnes. A možná častěji, než by si kdo myslel.
Samotní pacienti se za svou nemoc velmi často stydí. Bojí se, že si nenajdou partnera, že je nikdo nezaměstná, že budou celý život vnímáni jinak. A tyto obavy nejsou úplně neopodstatněné. Společnost sice o duševním zdraví mluví čím dál víc, ale zároveň v ní stále přetrvává určitý strach. Strach, který je navíc posilován i tím, jak jsou duševně nemocní lidé zobrazováni v médiích. Často se zdůrazňuje, že pachatel nějakého činu byl „duševně nemocný“. Tahle informace pak v lidech zůstane a snadno se zobecní. Vzniká dojem, že duševní onemocnění automaticky znamená nebezpečí. Ve skutečnosti je ale mnohem častější, že se tito lidé stávají oběťmi než pachateli.
Když jsem svému okolí řekla, že pracuji na psychiatrii, velmi často následovala otázka: „A to se nebojíš, že ti něco udělají?“ Tahle reakce mě nepřekvapila, ale vždy mě donutila zamyslet se nad tím, jak hluboko je tenhle strach zakořeněný. Přitom jde o lidi, o stejné lidi jako jsem třeba já nebo vy. Lidi, kteří mají své příběhy, své bolesti, ale i své schopnosti a potenciál. Proč se nikdo neptá, jestli se bojíme lidí s jinými nemocemi? Proč se nebojíme například diabetiků, když i mezi nimi by se jistě našli lidé, kteří spáchali něco špatného? Odpověď je jednoduchá – protože to není „atraktivní“ a nevzbuzuje to takovou pozornost.
Ve skutečnosti jsou lidé s duševním onemocněním často velmi zranitelní. Bývají důvěřiví, snadno se mohou stát terčem manipulace nebo zneužití. Mnozí z nich se navíc drží spíše v ústraní. Tráví více času doma, vyhledávají bezpečné prostředí a mezi lidmi se často necítí dobře. Ne proto, že by nechtěli být součástí společnosti, ale protože mají zkušenost, že společnost je nepřijímá.
A právě to je možná to nejsmutnější na celé situaci. Ne samotná nemoc, ale to, jak na ni reaguje okolí.
Protože zatímco medicína se posouvá kupředu, lidské myšlení ji často nestíhá následovat. A tak vedle sebe existují dva světy – jeden, ve kterém se snažíme lidem pomáhat, a druhý, ve kterém se za ně stále ještě stydíme.
Možná by se toho změnilo víc, kdybychom místo strachu zkusili víc pochopení. Protože duševní onemocnění si nikdo nevybírá. Ale to, jak se k lidem s ním budeme chovat, už je volba každého z nás.
