Článek
Dnes už se lidé „nezbavují svéprávnosti“ tak, jak tomu bylo dříve. Místo toho dochází k jejímu omezení – a to má být nástroj, který člověka chrání. Jenže praxe ukazuje, že ne vždy to tak skutečně funguje.
Ve své práci se setkávám se situacemi, kdy se z ochrany stává spíš nástroj kontroly. A někdy i něco víc. Možnost omezení svéprávnosti má bezesporu své místo. A je vlastně dobře, že existuje – i když se to samotnému člověku často příčí.
Například lidé v mánii mohou nadměrně utrácet, ztrácí kontrolu a dostávají se do vážných finančních problémů. Jiní zase vlivem nemoci nezvládají běžné povinnosti – neplatí nájem, energie, neřeší závazky. Další mohou mít velmi nízkou finanční gramotnost, půjčují si peníze, ale nejsou schopni je splácet. Takových situací je mnoho. A právě v těchto případech má omezení svéprávnosti člověka chránit – před tím, aby si vážně ublížil, zadlužil se nebo skončil bez zázemí. Dříve ale existovalo úplné zbavení svéprávnosti. Člověk v takovém případě nemohl činit žádné právní úkony – nemohl podepsat smlouvu, nakládat se svými penězi, rozhodovat o svém životě. Vše za něj řešil opatrovník. Tento přístup byl oprávněně kritizován jako příliš omezující a nedůstojný. Lidem bral možnost rozhodovat i o běžných každodenních věcech.
Proto přišla změna.
Od roku 2014 má každý člověk alespoň částečnou způsobilost právně jednat. Omezení svéprávnosti se týká konkrétních oblastí – nejčastěji financí nebo zdravotní péče. A hlavně: není trvalé. Obvykle se stanovuje na tři roky (někdy na pět) a poté musí dojít k přezkoumání. Soud posuzuje, zda je omezení stále potřeba – na základě vyjádření opatrovníka i samotného člověka. V ideálním případě může dojít ke zlepšení – a ano, děje se to. Člověk získá větší náhled, naučí se hospodařit s penězi, stabilizuje se. A omezení může být zrušeno nebo zmírněno.
Jenže v praxi to někdy není tak jednoduché.
Překvapilo mě, že i dnes se lze setkat se situacemi, kdy je omezení svéprávnosti využíváno způsobem, který člověku spíš škodí, než pomáhá. Často si lidé přejí, aby byl jejich opatrovníkem někdo z rodiny. Je to pro ně přirozenější a důvěrnější než obecní/městský opatrovník. A ve většině případů to tak skutečně funguje dobře. Bohužel tomu tak není vždy.
Ve své praxi jsem se setkala s případy, kdy se rodinní příslušníci v systému naučili „chodit“ a využívají situace ve svůj prospěch.
Jedna z pacientek, se kterou jsme pracovaly, měla omezenou svéprávnost ještě před vstupem do naší péče. Postupem času se její stav výrazně zlepšil. Měla lepší náhled na svou nemoc, učila se hospodařit s penězi, spolupracovala, snažila se žít co nejvíce samostatně, našla si práci… Jednoho dne přišla s tím, že by chtěla požádat o zrušení omezení – pomohly jsme jí s tím, její psychiatr ji rovněž podpořil. K soudu si nás ale vzít nechtěla. Chtěla to zvládnout sama. Po jednání za námi přišla smutná. Omezení jí bylo prodlouženo. Ačkoli její psychiatr mluvil v její prospěch, u soudu byla i její rodina – v čele s matkou, která byla zároveň její opatrovnicí. Ta ji vykreslila jako člověka, který není schopen rozhodovat ani o základních věcech. Klientka z toho byla zdrcená.
Domluvili jsme se, že to zkusíme znovu později. Ona se ale bála, jak na to bude rodina reagovat. Postupně se nám začaly odkrývat další věci. Klientka chodila do práce, ale ze své výplaty nedostávala prakticky nic. Z invalidního důchodu jí zůstávalo jen pár stovek měsíčně, přestože měla soudem stanovenou částku, na kterou měla nárok. Rodina jí tvrdila, že peníze nepotřebuje, když bydlí doma. Pokud si chtěla něco koupit, musela se ptát. A často slyšela: „Na co by ti to bylo.“
Postupně se ukazovalo, že kontrola nad jejím životem je mnohem větší, než by odpovídalo smyslu ochrany. Klientka se bála z domu odejít a osamostatnit se. Měla pocit, že bez rodiny nic nezvládne. Zároveň věděla, že finančně by samostatné bydlení nezvládla. A hlavně – bála se důsledků. Nechtěla, abychom situaci řešily. Měla strach, že by ji rodina vyhodila z domu, nebo by jí znemožnila chodit k nám. O některých věcech s námi ani nesměla mluvit. A věděla, že kdyby se doma dozvěděli, že o situaci víme víc, mohla by přijít i o to bezpečí, které u nás má. Zkoušely jsme situaci alespoň anonymně konzultovat se soudem. Zajímalo nás, jestli existuje nějaká cesta, jak v podobných případech pomoci – protože to bohužel nebyl první případ a obávám se, že ani poslední. Odpověď ale byla poměrně jasná. Aby se věc začala řešit, je potřeba podat podnět k prověření situace. Ten sice může podat v zásadě kdokoli, kdo o situaci ví, jenže v tomto případě o ní nikdo další neví. A klientka si nepřeje, abychom do toho zasahovaly, protože se obává toho, že její rodině by došlo, že se nám svěřila.
A tak nezbývá než její rozhodnutí respektovat – i když víme, v jaké situaci žije.
A tak si znovu kladu otázku – jak v takové situaci pomáhat? Když nástroj, který má člověka chránit, může být zároveň tím, co ho drží na místě.
odkazy:
