Článek
„To přejde.“
Věta, kterou si člověk opakuje často. Po náročném období, po rozchodu, po ztrátě práce, po dlouhodobém stresu nebo vyčerpání. Jenže někdy dny plynou dál a místo toho, aby bylo lépe, člověk má pocit, že se propadá ještě víc.
Ve své práci se setkávám s lidmi, kteří pomoc vyhledali až ve chvíli, kdy už byli úplně na dně. Ne proto, že by nechtěli pomoc dřív, ale protože dlouho věřili, že jde „jen o špatné období“. A možná je to právě to, co je na psychických potížích zrádné. Nepřijdou většinou ze dne na den. Často se plíží pomalu a nenápadně. Člověk si postupně zvyká na to, že je neustále unavený, že nemá energii, přestává mít radost z věcí, které měl dřív rád. Začne rušit plány, méně odpovídá lidem, uzavírá se doma. Ale protože stále nějak funguje – chodí do práce, stará se o domácnost, usmívá se mezi lidmi – má pocit, že to ještě „není tak vážné“.
Jenže ono někdy je.
Lidé mají často pocit, že aby mohli vyhledat pomoc, musí být na úplném dně. Musí několik dní nevstat z postele, nezvládat práci nebo mít závažné psychické problémy. Jenže psychické obtíže často nevypadají tak dramaticky, jak je známe z filmů nebo médií.
Psychika a tělo jsou navíc mnohem víc propojené, než si lidé často uvědomují. Úzkosti se mohou projevovat tlakem na hrudi, bušením srdce, třesem, dušností nebo třeba i kožními problémy. V praxi jsem se mnohokrát setkala s lidmi, kteří byli přesvědčení, že mají vážný problém se srdcem, protože jejich obtíže působily velmi reálně. A ony reálné skutečně jsou – jen jejich původ není vždy tělesný. Lidé proto často nejdřív vyhledají praktického lékaře nebo kardiologa. A bohužel se někdy setkáváme i s tím, že ani odborníci hned nerozpoznají, že za obtížemi může stát psychika. Někdy mám pocit, že psychiatrie je stále trochu přehlížená jako lékařský obor, přestože psychické potíže dokážou člověka ochromit úplně stejně jako ty fyzické.
Přirovnala bych to třeba k hubnutí. Spousta lidí očekává výsledky zlepšení během pár dní, jenže to, že člověk přibral, byl často proces trvající měsíce nebo roky. A podobné je to i s psychickými obtížemi. Nevzniknou přes noc a většinou ani nezmizí ze dne na den. Někdy je navíc bez odborné pomoci velmi těžké se z toho kruhu dostat.
Někdy člověk jen dlouhodobě přežívá místo toho, aby opravdu žil.
Setkávám se s lidmi, kteří celé měsíce fungují v obrovském vyčerpání. Ráno vstanou jen proto, že musí. Všechno je stojí obrovské množství energie, ale okolí si ničeho nevšimne. A právě to bývá problém. Když člověk „funguje“, jeho trápení často nikdo nebere vážně – někdy ani on sám.
Často slýchám věty jako:
„Jiní jsou na tom hůř.“
„Musím to zvládnout.“
„Nemám důvod být unavený.“
„Asi jen moc přeháním.“
A velmi často se setkávají i s nepochopením okolí.
„To se ti jen zdá.“
„Moc si to bereš.“
„Já toho mám taky hodně a nestěžuji si.“
Nebo oblíbené: „Za nás tohle nebylo.“
Psychické potíže nejsou soutěž o to, kdo trpí víc a člověk nemusí být v akutní krizi, aby si zasloužil pomoc.
Velkou roli v tom všem hraje i strach. Strach z toho, co by si řeklo okolí. Strach z psychiatra, diagnózy nebo léků. Spousta lidí má pořád pocit, že vyhledat odbornou pomoc znamená selhání. Že když to nezvládnou sami, je s nimi něco špatně. Přitom kdyby člověka několik měsíců bolelo na hrudi, pravděpodobně by lékaře vyhledal. U psychických potíží ale lidé často čekají mnohem déle. A někdy čekají tak dlouho, až se jejich stav zhorší natolik, že už sami nedokážou fungovat vůbec.
Neznamená to ale, že každý špatný den je hned psychické onemocnění. Každý někdy prožívá smutek, stres nebo náročné období. Důležité je spíš všímat si, jak dlouho potíže trvají, jak moc člověka omezují a jestli má ještě prostor si od nich alespoň na chvíli odpočinout.
Možná je čas zpozornět ve chvíli, kdy:
- dlouhodobě ztrácíte radost z věcí, které máte rádi,
- izolujete se od lidí,
- nezvládáte běžné fungování,
- jste neustále vyčerpaní,
- máte pocit, že už nic nemá smysl,
- nebo když máte pocit, že jen přežíváte ze dne na den.
Je důležité uvědomit si, že člověk nemusí čekat, až bude úplně na dně. Pomoc není až poslední možnost. A vyhledat ji není slabost. Naopak někdy vyžaduje mnohem větší sílu přiznat si, že už člověk není v pořádku, než dál předstírat, že všechno zvládá.
A možná bychom jako společnost měli přestat čekat, až budou lidé „dost nemocní“ na to, aby jejich trápení někdo bral vážně.
