Článek
Už nějakou dobu se objevují na Seznamu články, každý trochu jinak laděný, avšak všechny mají jedno společné - málo narozených dětí. Články samotné nejsou zase až tak procítěné, ale komentáře pod nimi krásně vykreslují, jak se lidé opomenou zamyslet, než něco vehementně a s vervou komentují.
Myslím, že to nejspíš začalo článkem Ještě horší, než se odborníci báli. Dětí se může narodit nejméně v historii. Ten je jen jakýmsi výčtem důvodů (podle mě ale nepadla ani polovina), proč se tolik lidí do rodičovství nehrne a jaký strašný dopad to bude mít na ekonomiku. Pod článkem se samozřejmě strhla debata a díky ní vznikl další článek, složený téměř celý z komentářů - Nechtít děti není normální, píší čtenáři k tématu klesající porodnosti. Musím se sama sebe ptát, kdo tyto komentáře vybíral, protože oproti všemu, co jsem si přečetla předtím, byly velice střídmé. Prakticky, navzdory silnému titulku, bezdětné mladé obhajovaly, poskytovaly pochopení (samozřejmě ne všechny). Stačí ale sjet níže, rozkliknout komentáře a máme tu obrovské množství lidí, jejichž myšlenkové pochody mě nenechaly chladnou. Ano, většina komentujících se držela slušnosti a snažila se najít pochopení. Mnoho ale ne.
Jedním z hlavních témat byl názor, že lidé se nemnoží kvůli vlastnímu egoismu, sobectví. Že toho mohou tolik zažít a mají k tomu možnosti, nechtějí se o nikoho starat. Chtějí jen zábavu a požitek. Budu bezejmenně citovat: „Bezdětní lidé jsou většinou sobci, které zajímá pouze jejich vlastní prospěch a pohodlí, kteří nejsou schopní se kvůli dítěti uskromnit.“ Když se někdo odvážil říci, že mít dítě je každého věc, bylo mu to okomentováno slovy: „Jen doufám, že mé tři děti nebudou jednou vydělávat na Váš důchod.“ Na názory, že je lidí víc než dost a Země je přelidněna, odpovědí jako: „Naopak planeta přelidněná není. Zvládne v pohodě 20 miliard lidí. Navíc my vymíráme, takže děti sakra potřebujeme,“ a „je to povinnost každého, kdo čerpá výhody společnosti by se měl starat o její zachování. Kdo čerpá, musí přispívat.“ Na názor paní, že v důchodu má konečně čas cestovat a poznat svět, a tak chápe, že mladí to chtějí taky, než si „dobrovolně uvážou kouli u nohy,“ jí bylo taktně odpovězeno: „Asi fajn pocit pro vaše děti, vědět že byly koulí na noze…“ Na dotaz, proč by měl mít každý děti, odpovězeno nádherně: „Proto protože to je Vaše trochu i povinnost vůči i sobě a i Vaše poslání a úkol.“
Ale tak co hlava, to názor. Teď Vám poskytnu ten svůj. Vzhledem k tomu, že jsem se narodila těsně po Sametové revoluci, nedokážu soudit, jaký byl život za socialismu. I tak si ale pamatuji, že ač rodiče měli peněz málo, i z toho mála se dalo vyžít a hlady jsme netrpěli. Mnoho věcí jsme si koupit nemohli, ale nebyly to věci všeobecné potřeby. Vzpomínám si, že sem tam byly takové problémy, jakože nemáme na něco „důležitého,“ ale nikdy to nebylo, že nezaplatíme nájem a skončíme na ulici. Myslím, že tato situace se dnes trochu obrátila. Dnes si téměř každý může dovolit chytrý telefon, novou pračku… Měsíčně dnes dáme s manželem 30.000 Kč jen za chod domácnosti - a to jsme to ještě chytili dobře. Máme hypotéku a byt bude jednou náš. Nejlevnější nájmy v Plzeňském kraji za byt 2+1 a výš se pohybují okolo 15.000 Kč plus energie. Pod 20.000 Kč se většinou nedostanete. Když připočteme jídlo, za které obvykle kolem 8.000 Kč bez nějakých libůstek (jako alkohol, restaurace apod.). To vlastně znamená, že nás stojí 38.000 Kč „jenom žít.“ To je víc, než dnešní průměrný plat a navíc průměrný plat znamená, že na něj většina lidí ani nedosáhne. Medián je něco okolo 30.000 Kč. A abych předešla nedorozuměním, počítám to v čistém, protože v tom to také platíme.
Ano, mohli bychom žít i levněji, v horším bytě pokrytém plísní, kupovali bychom ty nejlevnější potraviny… Naštěstí k tomu nemáme důvod. A také jsme nějakou dobu čekali, než jsme se přestěhovali do lepšího a v tom bytě pokrytém plísní, kde jsme si topili v zimě jen na 18°C, jsme opravdu bydleli. Já skoro osm let, manžel se mnou čtyři. Ale moc dobře jsme věděli, že v takovém bytě dítě vychovávat nebudeme. Byla to jedna z věcí, která pro mě byla naprosto klíčová, než se pustím do mateřství. A další samozřejmě jak to všechno zaplatit. Protože ve chvíli, kdy budu dítě opravdu mít, ztratím celý svůj příjem. A jak jsem již naznačila, ten mrzký rodičovský příspěvek by nám pokryl tak jídlo. Takže ano, proč lidé dnes nemají tolik dětí, je i čistě ekonomickou záležitostí.
Ale vzpomínám si na další článek, tentokrát přímo ze Seznam Médium - Více žen pod 30 zůstává single, čekají na prince zachránce, ti ale nejsou. Relativně krátký článek, vytažen ze studií z jiných států o tom, že ženy moc dlouho čekají, mají moc velké nároky, nakonec zůstanou na ocet. Komentáře pod ním samozřejmě ještě o level výš, ale myslím, že většina si to dokáže představit - v kostce toho prostě jako ženy chceme moc. Je krásně vidět, že článek psal muž a že i muži pak svorně komentovali. Z mého pohledu je to neuvěřitelná blbost, protože realita je jinde. Ano, ženy mají tendenci romantizovat si své vztahy (a dělají to i muži)… Ale ta romantizace probíhá v psychice dané ženy, která v tu chvíli nemá až tak logické uvažování - a tím myslím ten první pohled. Což dnes prakticky znamená, že to zkusíme a vybruslíme. Naštěstí jsem holka, co vyrůstala v době přístupné antikoncepce, takže každý vztah pro mě neznamenal nechtěné těhotenství. Zpackaných vztahů a nevyhovujících partnerů mám za sebou fůru. Neříkám, že všichni byli neadekvátní, pro mnoho z nich jsem byla třeba neadekvátní já, ale prostě to vždycky na něčem ztroskotalo. Ano, trvalo mi 25+ najít si „partnera.“ A brala jsem si ho až po třicítce - spadám tedy do sorty žen, o kterých autor mluvil? Jistě, protože mám vysoké nároky. Jednak chci „partnera,“ ne někoho, kdo mě bude živit, ale s kým bude za to stát prožít život, jednak v tom životě vidím i ty děti - a najít zodpovědného muže, který je schopný se postarat i o děti, dnes prostě není jednoduché. A nebyl to princ zachránce, byl to prostě konečně dobrý partner. Ale prosím, neberte to jako útok na muže, jen žena dnes prostě nemůže vedle sebe mít muže, který „jen chodí do práce.“ Protože dnes prostě musí oba dělat svůj díl, protože oba musí i pracovat. Jeden plat to neutáhne. A v dnešním pracovním nasazení mají obě pohlaví stejně náročná zaměstnání (samozřejmě neplatí na 100%). A chlap, co by mi jen každé odpoledne přišel domů, vyžadoval soulož, stravu a televizi, je chlap na nic. Pokud v této rovnici není rodičovská dovolená a potřeba nahradit ušlý zisk za dobu strávenou doma s miminkem, je ten chlap spíše ta „koule u nohy.“ Partnerství si prostě představuji jinak.
Ale vrátíme se k tomu sobectví. Je sobecké, že chci mít dítě až ve chvíli, kdy jsem na něj připravena - psychicky i finančně? Je sobecké, že pokud bych si nenašla správného partnera, možná bych se rozhodla děti vůbec nemít? A jak moc sobecké by bylo, kdybych si prostě dítě jen tak upíchla, a pak žila z dávek?
Ale zkusme se zamyslet i nad tím, proč tolik lidí tak moc trápí to, že ostatní lidé děti nemají. Já totiž to sobectví a pokrytectví vidím hlavně tam. Právě ty zlé jazyky se odvolávají na to, že lidé musí mít děti, aby měl kdo zaplatit důchody. Na druhou stranu dle mého názoru by mělo stačit, že z platu odvádíme 23% většinu života (plus DPH na všem, co si koupíme). A to, že si uděláme děti, ještě nezaručí, že ty děti budou pracovat a odvádět. To je ta chyba systému a příživníků. Protože máte větší šanci, že z dítěte vyroste pracující občan, když je v rodině dvou pracujících rodičů, třebaže je jedináček. Dítě vyrůstající v rodině, kde jsou oba rodiče na dávkách, a kde má x sourozenců, má statisticky minimální šanci stát se plně pracujícím členem společnosti. Celý ten systém je nastaven záhadně. Pokud se nepletu, za komunismu museli pracovat všichni. Bylo to pracovat, nebo jít sedět, alespoň podle toho, co mě učili. Já v té době nežila, tak nejsem schopná říct, jak to bylo doopravdy. Ale třeba vězení určitě nebyla plná knih a posiloven. To je dle mého názoru možná dozvuk minulosti, kdy lidská práva člověk ve vězení ztrácel, ač sedělo plno slušných lidí. Tak teď se musí mít líp. Neříkám, že se vězni mají výtečně, popravdě nikoho, kdo seděl, neznám, ale na jejich život jde strašně peněz. A přitom jsou dnes trnem v oku ostatním lidem pracující mladí bez dětí.
Jako vystudovaného biologa mě pokles porodnosti netrápí, protože ač lidská populace uhýbá klasickým populačním teoriím, ohrožený druh rozhodně nejsme. Dle pravidel biologie jsme dokonce invazivním druhem, který škodí nejvíce na celé planetě. Samozřejmě, že dle sociálních pravidel je to jinak, ale když má někdo koule napsat, že vymíráme, chtělo by to, aby mu někdo ukázal populační křivku. V Číně bylo přelidněno, pokusili se to řešit „lidsky,“ zavedli pravidlo jednoho dítěte… Uplatňovali tento zákon 35 let. A nyní mají o 26 milionů mužů víc, než je tam žen. Poměr mezi mužským a ženským pohlavím je zhruba 51% mužů a 49% žen. To sice vypadá, že to není tak markantní, ale právě z biologického hlediska je to „průser.“ Protože ženy, ze své biologické podstaty, jsou schopné produkovat zhruba 1 dítě ročně (přibližně, tolik vícečetných těhotenství není). Muži, z jejich biologické podstaty, jsou schopní vyprodukovat prakticky neomezený počet dětí. A Číňani, ignorující tuto biologickou podstatu věci, se sociálně rozhodli, že je lepší mít chlapečky, protože „ti se postarají o rodinu.“ Teď chlapečkům nemá kdo ty rodiny rodit. Moc jim to jejich ekonomické rozhodnutí nevyšlo, co?
Ale podívejme se na teorii mnoha komentujících - že lidé mají rodit děti, aby se o ně někdo postaral, až budou v důchodu. To by ale prakticky znamenalo, v ideálním případě této teorie, že se musí rodit pořád více dětí, populace musí stále růst a stále je více hladových krků. Větší porodností ale nezajistíte blahobyt dalším generacím. Ač populační křivka (v ČR, ve světě roste rychleji) roste pomalu, stále roste. V produktivním věku, tedy práce schopných, je přes 63% (ale ne všichni samozřejmě pracují). Nějakých 21% lidí je v důchodu, dalších 16% jsou mladiství do 15-ti let (2022 - plus mínus autobus. Čistě teoreticky vezmeme, že ty mladistvé neživíme (vím, že realita je jinde, ale vezmeme to teoreticky). Musíme tedy vydělat na 21% populace, což znamená, že každý pracující neživí ani půlku občana. A pořád to nestačí. Já vím, není to jen na důchody, z daní se platí strašně věcí (přičemž donedávna jsem pracovala v nemocnici, takže mnozí měli tu drzost mi říct, že mě platí!!!), ale pokud je systém nastaven tak, že si z daní nezaplatí výdaje na každého platícího, tak je něco špatně. Máme jedny z nejvyšších daní na světě. Můžeme argumentovat „bezplatným“ zdravotnictvím a školstvím. Ale to je i to z toho, že všichni vidí jenom USA. V mnoha zemích EU je to nápodobně. A daně jsou tam nižší. A daň na jednotlivce má být nastavena tak, aby uživila společnost se vším všudy. Ne tak, aby musel vyplodit potomky, kteří to budou táhnout potom. A vrátím se ke komentáři „je to povinnost každého, kdo čerpá výhody společnosti by se měl starat o její zachování. Kdo čerpá, musí přispívat.“ Ano, svým způsobem má výrok smysl. Ale jak pak ostatní komentující podotkli, my všichni pracující přispíváme. A abych musela mít pocit, že budu správným členem společnosti jen ve chvíli, když se ze mě stane lidský inkubátor…
Mně to prostě uráží. Já chci mít děti. Ale nechci je mít z toho důvodu, že se to ode mě čeká ve společnosti. Byla bych špatný člověk, kdybych řekla, že děti nechci? Má někdo právo mě za to soudit? Má někdo právo říct mi, že kvůli tomu, že jsem děti neměla, dostal malý důchod? To je demagogie.
Sociální „povinnost,“ kterou mnozí nenaplňují, je být součástí společnosti a přispívat k ní „jakkoliv.“ Což pro mnohé vědce na poli uznání znamená život bez rodiny, který věnoval společnosti novými poznatky. Pro lékaře, zdravotní sestry, sanitáře ale i uklízečky v nemocnicích (a věřte, že mají obrovský díl na zdraví všech pacientů) to znamená x zachráněných životů. Pro pedagogy je to učení nových generací. Pro zedníky to znamená méně plesnivých koupelen. Mohla bych takto pokračovat. Ve společnosti je každý potřeba. A každý by za to měl být odměněn. Jeho hodnota nemůže záviset na počtu potomků. Jeho potomek není záruka, navíc pro pracující je to další výdaj. Pro nepracující to znamená další výplatu. Množit se jen z důvodu důchodů je cesta do pekel.
Já neříkám, že by lidi neměli mít děti. Ale nikdy by je neměli mít z povinnosti. A rozhodně už by je neměli mít jako zdroj příjmů. Ale podpora těch, kteří se k rodičovství rozhodli z těch správných důvodů - ne kvůli společnosti, ale že děti chtějí, chtějí je vychovávat a milovat, - pokulhává. Já sama momentálně o početí uvažuji. Ale děsí mě tolik věcí, že ač jsem skoro pevně rozhodnuta, stále je to jedno z nejtěžších rozhodnutí, které jednou udělám. Možná je to to sobectví, o kterém se tak hojně mluví. Nebo možná taky chci zdravé dítě, kterému budu schopna poskytnout vše, co bude potřebovat. Ale ať už je to jakkoliv… Stále jsem platný člen společnosti a nestyděla bych se za sebe i bez dětí. A pokud je někdo nechce, ať je nemá. Ty důchody by to stejně nezachránilo.
