Článek
Ve chvílích nudy projíždím články na Seznam.cz. Obvykle počasí, pak zprávy, počasí, když je hodně velká nuda, přecházím na pikantně pojmenované články. Hodně často to jsou články ze Seznam Médium, psané „opravdovými“ lidmi. Někdy se pousměji, někdy se zamyslím. Když jde o téma, které zamyšlení evokuje, nahlédnu do komentářů. A občas se opravdu nestačím divit.
Narazila jsem takto na článek Manželství: dobré pro muže, špatné pro ženy. Samotný článek mě zase až tak nezarazil. Bylo to psáno z pohledu ženy, která se řadí mezi „mileniály“ stejně jako já. Pokoušela se vysvětlit ženské postavení ve společnosti a svůj názor, že se single ženy mohou mít vlastně lépe než s mužem. Dokonce se svůj názor pokusila podpořit studiemi. Ale stále názor je názor. Článek jsem si přečetla, nemohu říct, že bych se vším souhlasila, nicméně určité pocity ve mně vyvolal. A rozklikla jsem komentáře…
Zobrazila se lavina nespokojených uživatelů seznamu, kteří s názorem paní nesouhlasili. Od mužů, kteří věří v dělbu práce dle pohlaví („svou ženu bych nenutil natírat komín, zdít, sekat trávu“), přes řeči jako „jaké si to uděláš, takové to máš,“ „woke blábol,“ „zase si nějaká ženská stěžuje“ a podobně. Ač jsem plně nesouhlasila se samotným článkem, komentáře mi trochu zvedly žluč. A pořád si říkám, jestli to bylo nešťastným volením slov ve článku, nebo si lidé opravdu myslí to, co píšou…
Nehodlám se odkazovat na studie, toto bude můj první článek, proto chci, aby byl osobitého rázu - z vlastní zkušenosti, vlastního názoru. Je to moje vlastní úvaha, taková polemika. Proto i čekám, že se dostaví komentáře, které urazí moji vlastní osobu. Ale někdy není nic lepšího, než dát kůži na trh.
Když se sama zamyslím, nad postavením žen v české společnosti z pohledu práva, mám pocit, že jsme si s muži rovni. Když bych se v tom měla více dloubat, tak asi ne tak docela, i když těžko říct, jak moc je to spojené s právem. Spory o děti častěji vyhrají ženy, ale možná je to i tím, že muži tolik nebojují. Ale to není můj úděl soudit. Umím si i představit muže, kterého žena týrala - a on se to pak pokouší dokázat - docela těžká záležitost. Tady budou v právu nerovnosti. Ale všichni můžeme volit, kdo způsobí nehodu, ten je zodpovědný, a tak podobně.
Ale podívejme se třeba na ty domácí práce. Budu silně nenáviděna, ale co si budeme povídat. Více dělají ženy. Neříkám, že je to tak v každé domácnosti, ale prostě většinová část. Ono se to změní. Mění se to totiž postupem času, historicky. Není to tak dlouho, co bylo nemyslitelné, aby muž pral prádlo, vařil, staral se o děti. Ono se to dlouho zdá, ale většina „moderní“ historie je o ženách jako hospodyňkách. Proč to říkám, když je to dnes jinak? Protože i moje generace má vryté určité věci.
Když si vzpomenu, jak to fungovalo u nás doma, když jsem byla malá, trochu mi zatrne. Ačkoliv moje máma i táta měli stejný úvazek v práci (táta pracoval na 12h, máma 8h, ale pořád stejný počet hodin v týdnu), byla to moje máma, kdo dělal všechno doma. Popravdě táta si ani nebyl schopný sám vybrat ponožky. Ale tenkrát ještě platilo, že přinášel domů víc peněž a dělal více náročnou práci. Ale kromě své práce toho moc neuměl, zeď by nenahodil, střechu nespravil. Ale bydleli jsme v bytě, máma zařídila potřebné, táta ve volných chvílích odpočíval. A jen tak mimochodem, tátu jsem milovala, byl to skvělý člověk, snažil se. Akorát na moc věcí, co se domácnosti týče, nebyl schopný. Byl tak vychovaný.
Máma byla celé moje dětství nepříjemná. Byla přepracovaná. Všechno (kromě vydělání peněž, ale i tam měla třeba 1/4), záviselo na ní. Děti, jídlo, úklid, plánování, rozdělení financí a podobně. Mámu to zničilo a nakonec to zničilo i tátu. Začali se nenávidět, jeden druhého nechápal a vyčítali si hrozně věcí. Každý žili jinak a jinde, ve stejné domácnosti. V dětství jsem to nechápala ani já. Měla jsem radši tátu, ten nekřičel, neměl na sobě tu existencionální krizi. Jen partnerku, co je prostě „hysterka.“ Zajímavé je, že přesto, ač měl plno „dalších aktivit,“ na sklonku života prohlásil, jak ji hrozně miloval a jak je mu všechno líto.
Dnes je situace taková, že pokud váš partner není milionář, nebudete žena v domácnosti. Jednak vás jako rodinu jeden plat neuživí, jednak taky máte svoji kariéru. Všechny ženy mají možnost studovat a získat prakticky jakékoliv zaměstnání. Ale děti jsou pořád problém. To je jedna z mála věcí, co se prostě na chlapy hodit nedá - oni nedonosí, neporodí. To dělá problém v pracovní sféře. S manželem jsme napůl dohodnutí, že si půlku mateřské vezme on. Jo, já vím, jsem krkavčí matka a budu svoje dítě týrat tím, že od něj ve dvou letech odejdu pracovat a dítě nechám napospas jeho druhému nejvíc blízkému člověku. I když ve světě naprosto běžné, ne že manžel půjde na mateřkou, ale že dítě dřív jak ve třech letech bude s někým jiným než s mámou. Myslím, že mnozí si dokážou představit, jaké pozdvižení vyvolal tento nápad v širší rodině. Půlka měla za to, že dítě bude strašně bez maminky trpět. Druhá půlka (ač na dítě ještě není zaděláno a manžel má zaměstnání, ve kterém se stará o kritické pacienty ve zdravotní péči) do mě začala ládovat, jak se prostě o dítě nebude schopný postarat. Dyť je to chlap! Sakra, jestli se postará o člověka, který utekl hrobníkovi z lopaty, tak to snad zvládne s batoletem! No, uvidíme. Ale vidíte to tam? Ty zažité rozdíly? A pokud by něco bylo špatně, je to moje vina. Já jsem to dítko opustila!
Když se vrátíme k domácím pracím, doufám, že všichni muži narozeni po roce 2000 jsou již schopni zapnout pračku, myčku, vyluxovat, vytřít. Nedělají to tak často jako ženy, ale dělají. Začíná se to vyrovnávat. Dokonce jsou i tací, kteří to umí mnohem lépe než ženy. A víte, čím to je? Vychováním! Můj bratr je strašný uklízecí maniak, naučil se to od maminky - jedna z mála věcí, kde u nás máma nedělala rozdíly, uklízet jsme museli oba. A on se v tom nějak našel a svoji domácnost má rád vycíděnou. Když si vezmu svého manžela, je to vidět - vyrůstal v něčem jiném a plno toho „bordelu,“ co vidím já, je pro něj neviditelným. Nemám mu to za zlé. Učí se.
Ale jen si to představte - do našeho bytu přijde na návštěvu moje drahá maminka. Už ve dveřích jí říkám, že „nemáme uklizeno.“ Ono jako máme, ale ne podle toho, na co je zvyklá. Rozhlédne se, dá si kávu, chvíli dělá, že se zajímá o můj život… A pak přijde věta: „To se jako nestydíš, že máš v ložnici na zemi trenky?“ Tak jednak, vůbec nevím, co dělala v ložnici, protože ta byla zavřená… A pak - takže já mám furt chodit za manželem a sbírat všechno, co kde nechá? Já vím, že ona to dělala. Domácnost byla její vizitka. Pak kritika všeho ostatního a podobně. A pak přijde na úplnou třešničku: „A to to jako manželovi nevadí, že si taková šmudla?“ A v tu chvíli chci vraždit.
Ne, nevadí mu to. Protože to je jeho bordel, co jsem nestačila uklidit. Ale takhle se na nás ta starší generace kouká, víte? Pokud je v bytu nepořádek, je to vždy na rub ženy. To se stále ještě nezměnilo. Jako teď slyším svoji babičku, která mému strýci, který s ní bydlel až do její smrti, radí: „Ale musíš si najít nějakou slečnu, já se o tebe nebudu starat věčně.“ No, nenašel… Takže teď za ním chodí moje máma, aby mu pomohla s běžnými věcmi. Je mu přes šedesát, plno už se toho prostě nenaučí.
Ale tím jsem chtěla říct, že ač si dnešní mladé ženy stěžují a staré jim na oplátku říkají, jak to měly těžší… To byla trochu ta myšlenka toho původního článku - dnešní žena prostě nutně nepotřebuje muže, aby ji zajistil. A proto se i mění rozdělení prací, pohledy na svět a vše ostatní… Ale je tam ten střet, kdy je někdo nějak vychován, je na něco zvyklý… Co se dá a nedá změnit.
Místo toho, aby na sebe lidi byli hnusní a uráželi jeden druhého, místo toho, abychom se nacházeli v nenávistných komentářích… Nebylo by lepší se pokusit pochopit, proč jsou dnes věci tak, jak jsou, že se někam dostáváme, že se věci mění? Že to, že si někdo postěžuje, by mělo být pro druhého zamyšlení, proč některým lidem není dobře, spíš než aby na toho druhého nadával?
Vím, že všichni máme svoje problémy a zkušenosti. Každý má svůj příběh. Ale právě že co se většiny komentářů týče, přijde mi, jakoby se všichni snažili vyvolat válku. Možná jsou jen všichni zahořklý.
