Článek
Rodina na prvním místě
Stejně jako v rozdílech ohodnocení za práci mezi muži a ženami na pracovním trhu, si společnost často myslí, že ženská spokojenost by měla ustoupit potřebám rodiny a partnerů. 41 let komunistického režimu se vrylo do povědomí generací, které vychovávaly i nás. Proč najednou mluvím o komunismu? Skvělá otázka.
Nechce se ti to číst? Tak si to poslechni: Manželství: dobré pro muže, špatné pro ženy. (youtube.com)
Komunistický režim změnil uspořádání dělby práce v českých domácnostech. Po únorovém převratu v roce 1948 se v Československu začala naplno prosazovat politika, která zahrnovala plné zapojení žen nejen do pracovního procesu, ale i politických aktivit. Tento přístup byl součástí širšího úsilí komunistického režimu o mobilizaci všech dostupných pracovních sil pro budování socialismu. I když to na první pohled zní pokrokově, tak dělba povinností žen, které se vracely z občanského zaměstnání do domácností nerozprostřela péči o chod domácností na celou budovatelskou rodinu.
Častý argument říká, že muži platí za spokojenost svých rodin časem, který tráví v práci, aby zajistili dostatečné zdroje pro její chod. Pokud bychom se nacházeli v předválečné Evropě, tak by to byla stále pravda. Doba se ale změnila a žena, co si zvolí single život není jen vnímaná jako divná. Často je ona vykreslována jako důvod klesající porodnosti a celkové ohrožení hodnot nukleární rodinné idyly.
Tak jak je bagatelizován paygap, tak nikoho nenapadlo sejmout břemeno domácího managementu z beder žen. Proč? Ti, kteří rozhodovali přece byli spokojení.
Rukama dcer, a očima synů.
My, mileniálky narozené v letech kolem sametové revoluce, jsme byly svědky stejného modelu. Sledovaly jsme udřenou nešťastnou mámu a spokojeného tátu. Na Vánoce jsme dostávaly cíchy do výbavy, panenky ve tvaru mimin a plastové kuchyňky. Nic, co by zábavně blikalo a vydávalo zvuky střelby nebo z toho šlo něco sestavit. Matky, jak se snaží vybalancovat kariéru, domácnost a stále platné společenské očekávání, že jejich spokojenost by měla být druhotná, vídáme i dnes. Vídáme je nejen v našich sociálních bublinách, ale i v zasněných vzpomínkách mužů té doby a mladíků, co jim naslouchají a kritizují feminismus. Proč tomu tak je? Synové vyrůstají s jiným příběhem. Vidí, jak se od mužů očekává hlavně finanční zajištění rodiny i když se mámy také podílejí na ekonomickém chodu domácnosti. Pouze v hrstce případů sami vnímají, že ženy v jejich životě čelí nejen tlaku být úspěšné, ale i zůstat „tradičními“ strážkyněmi domácí pohody. I dnes není nijak překvapivé tvrzení od muže třicátníka, že on přece chodí do práce a tím pro něj péče o domácnost hasne.
Pro mou generaci, ze které pocházím, tak nezní výhružka, že skončíme jako staré panny hrozivě. Prosakují k nám kacířské myšlenky, že naše hodnota netkví v plodnosti našich děloh a objemu domácích povinností považovaných za samozřejmost. Nejedna matka i dnes sní o tom, jak si po náročném dni v práci otevře knihu, víno a svalí se na kavalec v konejšivém tichu. Výhružka starou pannou tak vyzní spíš jako vidina velice spokojeného a poklidného života bez spokojených dětí, spokojeného partnera a uštvané vystresované ženy. Častá argumentace mužů, že dělají pro rodinu přece to, že chodí do práce, ztratila veškerou váhu, protože to dělali, i když byli sami single. Mužská spokojenost se odráží i v poněkud temných statistikách.
Nechceš se pohoupat na stejném trámu jako tvůj táta? Ožeň se.
Výzkumy z oblasti psychologie ukazují, že pro muže je manželství zdrojem stability a emocionální opory. Např. podle americké studie z roku 2013, mužům ve věku 25–64 let, kteří byli ženatí, hrozilo o 50 % nižší riziko sebevraždy než těm, kteří byli svobodní, rozvedení nebo ovdovělí. Když se podíváme na České statistiky, tuto studii nám jen potvrdí. Počet sebevražd podle pohlaví je i bez faktoru manželství u mužů výrazně vyšší než u žen. I dnes se nevyhýbáme tvrzení, že pouze rodinný život dá životu muže takový smysl, že by si měl rozmyslet, zda si to půjde „hodit“. Věc, která ale problematiku vyšší míry sebevražd podkopává, je ekonomický podtext tohoto stereotypu, který neřeší vztahy v rodině, a nebo dělbu nejpotřebnější práce v rodinném aparátu.
Tento přístup k rodině jako k čistě ekonomické záležitosti se plně projevil v raketovém vzestupu rozvodovosti po roce 1989. Jak do naší země přišel kapitalismus, tak přestal být pro mnoho nespokojených žen rozvod společenským stigmatem. Traumatizovaní politici, kterým stárnou voliči a noví se nerodí, bijí na poplach nejen v Čechách, ale i po celé Evropě. Některé země, jako třeba katolické Polsko se nebojí sáhnout i po návratu do středověku zákazem potratů. I když by se mohlo zdát, že je to spíše z náboženských důvodů, demograficky stárnoucí populace v tom hraje také podstatnou roli. S ohledem na fakt, že více jak 2/3 návrhů na rozvod manželství podávají ženy, mohlo by se zdát, že viník, kterému je třeba výrazně ztížit možnost rozhodovat o svém rozmnožování, je jasný.
Nechceš žít jako tvoje matka? Nevdávej se.
I můj život se dostal nejednou do bodu, kdy jsem se musela rozhodnout, zda mi stojí za to, plýtvat nervy na někoho, kdo tvrdošíjně potlačoval fakt, že máme problémy, popíral je a nebo se jim rovnou vyhýbal. S odstupem času jsem schopná pochopit, že by tento jev mohl být v důsledku dalšího genderového stereotypu. Nejsmutnějším faktem je, že z mužů tento stereotyp opět dělá oběti okolností. Nutí je, aby svou nespokojenost často ignorovali nebo potlačovali, místo aby ji řešili podáním žádosti o rozvod a nebo návštěvou párové psycholožky.
Jedna z klíčových studií z oblasti sociologie, kterou vedli sociologové z American Sociological Association, ukazuje, že 70 % rozvodových žádostí v USA podávají ženy. Podobné trendy jsou zaznamenány i v jiných částech světa, včetně Evropy. Je jen málo žen, které by podaly návrh na rozvod manželství, protože je muž nedokáže zajistit ekonomicky – i když tvrdí, že právě tím pečuje o rodinu. Ukazuje se, že ženy jsou v manželství častěji emocionálně nespokojené a hledají aktivní řešení své nespokojenosti. Někteří muži se nechávají slyšet, že pokud funguje provozní chod domácnosti a on plní svojí ekonomickou roli v rodině, pak je vše v pořádku. Kdyby tomu tak bylo, tak by statistiky rozvodovosti vypadaly jinak.
Ruce mají oba dva
I když se může zdát, že obhajuji ženy a démonizuji muže, není to pravdou. Jsem spíš zastánkyně vyváženosti ve vztahu, která je v rozporu s budovatelskými vzory rodiny. Jsou ale domácí práce, které jsou odvedené lépe rukou někoho, kdo má 2 metry na výšku a nedělá mu problém dosáhnout na pojistky bez toho, aby musel v nočním bytě balancovat na židli, aby na ně dosáhl. Pak jsou tu věci, které jsem nikdy neviděla dělat biologického muže jako například kojení. A pak jsou v domácnosti záležitosti, k jejichž výkonu jsou třeba ruce – a ty mají obě pohlaví. Shodou okolností, poslední zmíněný druh činností jsou i záležitosti, které souvisí s péčí o sebe sama a důstojnou existencí v místě, které obývám.
Abych úplně nepominula citovou stránku v záplavě faktů, tak je na místě položit si otázku: „Jak cítit fyzickou přitažlivost k někomu, kdo je nesamostatný jako dítě a cítit touhu k někomu, po kom vyžadujete v rámci tradic servis jako od maminky (včetně výchovy)?“ I když si spoustu mužů myslí, že ženu vzruší lichotky zaměřené na její vzhled, nebo plácnutí přes pozadí, zatímco drhne troubu. Ve skutečnosti je to umyté a uklizené nádobí, uvařené i jednoduché jídlo a nebo vykoupané uložené děti s hotovými úkoly.
Třeba by nám ti voliči pak přibyli. Co myslíte?
