Článek
Článek, na který reaguji, je psán mileniálkou, já se považuji za generaci její matky. Náš pohled by mohl tak být z tohoto důvodu odlišný, přesto kontroverze názorů spočívá v něčem jiném.
Autorka textu polemizuje nad rolí muže a ženy v manželství a při výchově dětí a jejich obecnou spokojeností, kterou, ač se otírá o komunistickou výchovu, dokládá americkými výzkumy. Dobrá, konzistenci argumentů ponechme stranou.
Uštvaná máma versus spokojený otec a z toho vyplývající úvahy na téma staré panny jako řešení problému současnou mladou ženu v produktivním věku je hlavním tématem článku jedné mileniálky. Vezmu to ale z gruntu.
Vzhledem k tomu, že se jedná o názor jednotlivce nebo možná společenské bubliny a o žádné reálné hodnoty ani spolehlivé výzkumy se v tomto případě nelze opřít, nic jiného než diskuse a polemika možná není.
„…. si společnost často myslí, že ženská spokojenost by měla ustoupit potřebám rodiny a partnerů.“ Moje o několik desítek let delší zkušenost říká něco jiného.
Dívky se odjakživa chtěly vdávat a mít děti. Ne nutně mladinké, jak tomu bývávalo zvykem, ale jednou určitě. To muži bývávali do manželství dotlačeni často prostě proto, že se ženit „museli.“ Dnes už se nikdo jenom proto, že dívka otěhotněla, do manželství hrnout nemusí. Žít na psí knížku, případně svatba až po dětech, je v dnešní době běžným obrázkem, který nikoho nepohoršuje.
Rozčarování z manželství může postihnout každého, ženy i muže, a to v každém historickém okamžiku, i v době takzvané ženské emancipace. Spokojenost života v manželství a mateřství si do velké míry zajišťujeme sami. Správným výběrem, komunikací a výchovou.
Doba, kdy ženy nepracovaly, staraly se o děti a domácnost, je už dávno pryč a tato změna není výdobytkem komunismu, jak je v článku naznačeno. Zaplaťpánbůh. Respektive, dávno již není normou, ale výjimkou. K tomu je ale potřeba říct, že tento emancipační posun je dán celosvětovým vývojem, zejména v poválečném období.
Je těžké pochopit, proč se mladí lidé do dnešních dnů stále opírají o socialistické výdobytky či příkoří. Naše generace také nepolemizovala nad společenským stavem za druhé světové války, a to jsme k ní měli historicky blíž než dnešní mileniálové ke komunismu. Že jsme dostávaly k Vánocům cíchy a hrnce do výbavy? To je svatá pravda. A jak jsme byly později vděčné. Jenomže tenkrát jsme taky stáli fronty na banány, chodili kupovat džíny do Tuzexu atd. Zkrátka to bylo jinak, tak i dárky byly jiné. Ty cíchy by se hodily, i kdybych se nakonec nevdala.
Ano, dělba práce v domácnosti byla odjakživa vnímána stereotypně, v tomto bodě nelze než souhlasit. Ale ani za to, představte si, nemůže komunismus. Je totiž důsledkem biologického rozdílu mezi muži, kteří od pravěku měli za úkol péči o rodinu její ochranou a obstaráváním potravy, zatímco ženy rodí děti a péči mají geneticky zakódovanou.
Jistě, nežijeme v pravěku, ale biologicky se toho mezi námi příliš nezměnilo, kromě toho, že k mateřství si již můžeme do jisté míry dopomoci vědou. Změnily se pouze společenské normy. Ženy budou dál především pečovatelky a muži ochránci a budovatelé. To ovšem neznamená, že individuální osobnosti to nemohou mít nastavené jinak. Muž v domácnosti a žena s vrtačkou. Na tom přece není vůbec nic špatně. I takhle může vypadat spokojenost.
Ženy si odkroutí svoji mateřskou a rodičovskou dovolenou a vrací se do práce. Že tráví doma s dětmi tolik let, je pouze rozhodnutí jejich a jejich manželů. Existuje totiž jenom málo zemí na světě, kde požívají rodičky takových vymožeností jako u nás. Obvykle dostanou k dispozici několik měsíců, a to shodně muži i ženy, a šup zpátky do práce. To je ale otázka státní podpory a její politiky růstu porodnosti. O její účinnosti a důsledcích zde polemizovat nechci.
Spokojenost či nespokojenost v manželství je tematickou linkou článku. Jak by jenom mohla být osobní spokojenost ve vztahu měřitelná či ovlivnitelná společenským názorem, i kdyby takový existoval? Spokojenost je totiž záležitost velmi osobní a z logiky věci ji tudíž nelze generalizovat.
Generace mileniálů jsou ti, jež v této době vychovávají své děti. Vidím tatínky s kočárky, spokojené rodiny, otce, kteří pečují o své potomky a maminky na lekcích jógy, u skleničky vína a na wellness pobytech.
Mimochodem, i za nás to tak bylo. Taky jsme chodily na aerobik nebo „pokecat s holkama,“ zatímco tatínkové doma hlídali dětičky a úplně v klidu se o ně postarali, abychom se i my mohly realizovat a odpočinout si. A představte si, že nás i někteří manželé podporovali, abychom přišly na jiné myšlenky a byly spokojené.
Dnešní mladí muži dokážou nakoupit, uvařit, postarat se o dítka a o domácnost stejně jako ženy. Nebo zaplatí pomocnici v domácnosti. Že to nedělají? No to jste si buď špatně nebo dobrovolně tak vybrala nebo vykomunikovala. Rodinné nastavení a dělba práce je záležitostí intimní, nikoli společenskou.
Snížení porodnosti nemá co do ničení se spokojeností či nespokojeností v manželství a v kontextu článku se jedná o protimluv. Znamenalo by to totiž čím nešťastnější žena, tím víc dětí. Porodnost je ovlivněna ekonomickými a sociálně kulturními změnami ve společnosti, nikoli osobní spokojeností. Zkrátka máme k dispozici víc možností seberealizace a víc ekonomických tlaků. To ale nemá co do činění s institutem rodiny jako takové.
Za svoji vlastní spokojenost jsme zodpovědní především my sami. Házet vinu na tradiční rodinné uspořádání a generalizovat roli muže a ženy je alibistické a neobjektivní.
Volba zůstat starou pannou či moderní single ženou je výsostným právem každého jedince. Rozdíl spočívá ve skutečném a dobrovolném rozhodnutí na základě vlastních potřeb či jako výsledek neúspěšného „lovu“ a jeho obhajobě.
V tomto případě je ale zapotřebí si uvědomit všechny dopady. V době, kdy je ženě kolem třiceti, má uspokojivou práci, koníčky a přátele, se může zdát takové rozhodnutí jako smysluplné. Přijde ale na krk padesátka, šedesátka a dál, kdy může bezdětná samota velmi bolet.
Tím jsem se ale odklonila od původního tématu a radou si odskočila do role generačně starší ženy. Já osobně jsem velkým příznivcem rčení „jak si kdo ustele, tak si lehne.“ Jestli se někdo cítí lépe sám, budiž mu přáno, v tom nelze nikomu nic zazlívat. Kromě jediného.
Neopírejte se přitom o takzvanou vnucovanou společenskou normu, o komunisty, ani o svoji nešťastnou maminku. Rozhodněte se tak, jak je vám libo a své postoje nikomu nevnucujte. Nemusíte si je před nikým obhajovat.
Mějte si potomky nebo ne, jak je libo. Ale až vám budou platit důchod děti těch „týraných“ žen, vzpomeňte si na ně a poděkujte jim. Věřte tomu nebo ne, ale existují ženy, které jsou v manželství a v mateřské roli šťastné. A snad je jich i většina.
