Hlavní obsah
Lidé a společnost

Sám nerovná se osamělý aneb proč vůbec není špatné žít sólo

Foto: Darth Zira

Není nad to mít svůj klid.

Velmi často se lidé žijící single, případně i v páru, ale bez dětí, straší oblíbeným „zaklínadlem“ o tom, že „dokud je ti 20 nebo 30, tak je to fajn, ale co až ti bude 40, 50 nebo 60?“. Podle mého je toto strašení nesmysl.

Článek

A to z následujících důvodů:

1. U naprosté většiny lidí, které buď baví jejich práce, nebo mají množství koníčku, se na tomto faktu nic moc nezmění ani v průběhu let. Resp. nějak nechápu, proč by se na tom mělo něco zásadního měnit. Jak říkal Werich, že každý starý blbec býval kdysi i mladý blbec lze samozřejmě i otočit. Tedy, že kdo byl aktivní osobnost s mnoha zájmy jako mladý, zůstane takovým i jako starý.

Ano, jistě, jsou koníčky, k jejichž provozování je nutná velmi dobrá fyzická kondice. Lze si tudíž představit, že ne každý šedesátiletý je schopný skákat padákem, lozit po skalách nebo třeba sjíždět divokou vodu na raftu. Ovšem za prvé většina lidí, kteří jsou aktivní rekreační sportovci v mládí, mají i ve stáří daleko lepší fyzičku než jejich nehýbající se vrstevníci - takže nejspíš sice nebudou schopní takových výkonů, jako když jim bylo těch pětadvacet, ale se svou zálibou nebudou muset úplně přestat ani ve vyšším věku.

A za druhé by každý rozumný člověk měl mít alespoň jednu zálibu, která není zas tak moc fyzicky náročná, aby ji tím pádem byl schopný provozovat i v poměrně vysokém věku. Případně přemýšlet nad tím, jak nějakou svou zálibu modifikovat s ohledem na svůj přibývající věk.

Například já jsem celý život vášnivá milovnice sci-fi a fantasy. Před 15 lety jsem mimo conů poměrně dost „vymetala“ taky LARPy a skoro každou sobotu jsem trávila na šermířském tréninku, zatímco dnes už na LARPy a dřevárny nejezdím a spokojím se s přednášením a občasným cosplayem. Nejen přednášet, ale i cosplayovat můžu klidně i až mi jednou bude 60, 70 či ještě více - a nebudu ve fandomu rozhodně za nějakého „exota“, protože už teď potkávám sedmdesátníky, co nosí uniformu ze Star Treku.

2. Jak se zpívá ve Třech veteránech: „nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí“. Což je pochopitelně velká pravda - a ideální samozřejmě je, aby měl člověk mezi svými přáteli lidi všech možných věkových kategorií. Které právě nejsnáz člověk získá díky provozování určitého koníčku/určitých koníčků - podrobněji jsem o tom psala zde.

Ať je totiž člověk sportovec, otužilec, scifista nebo chovatel králíků, je vysoce pravděpodobné, že tuto svou zálibu bude sdílet nejen s lidmi stejného věku, ale též jak se staršími, tak i s mladšími. Přátelství založená na stejných zájmech bývají obvykle ta nejpevnější, takže v případě nutnosti se alespoň na některé své kamarády se stejnou zálibou člověk může spolehnout. Už jsem o tom nejednou psala (např. zdezde), kolik mých přátel z fandomu mi pomáhalo, když jsem byla se zlomenou nohou dočasně upoutána na invalidní vozík.

3. Zejména v dnešní době nemá nikdo jistotu, že se jeho děti neodstěhují stovky či dokonce tisíce kilometrů daleko - a myslím si, že dobří rodiče by ani neměli své děti citově vydírat stylem: „Cože, ty chceš do Kanady a mě tady necháš samotného?“ To, že se vaše dítě zamilovalo do cizince nebo touží žít v jiné zemi, určitě neznamená, že jste jej „špatně vychovali“, ani že vás „nemá rádo“.

Dobrý rodič by si měl uvědomit, že děti dostal od osudu (Boha, přírody… doplňte dle potřeby) jenom na čas „půjčené“, na čas byl jejich průvodcem, ale teď už mají vlastní cestu. U někoho tato cesta může vést do sousední ulice, u jiného na druhý konec světa. Takový je života běh a nemá smysl se jej snažit zvrátit. Lepší je s tím předem počítat.

Tedy je potřeba si uvědomit, že bych měl(a) spoléhat ze všeho nejvíce sám/sama na sebe - a pouze pokud to opravdu nejde, tak na druhé. A jestli těmi druhými primárně budou příbuzní nebo přátelé, to by mělo být v zásadě jedno. Nebo spíš si myslím, že je lépe mít ty přátele. Říká se, že „přátelé jsou příbuzní, které si sami vybíráme“, což samozřejmě platí pro obě strany. Podle mého názoru se tedy více dá spolehnout na lidi, kteří s námi tráví čas sami od sebe a rádi, protože je jim s námi dobře, než na takové, kteří nás navštěvují jenom z povinnosti, protože „se to tak má“, případně protože podlehnou našemu citovému vydíraní.

Vše výše napsané platí především pro ženy, které se dožívají v průměru vyššího věku než muži. Pokud by žena chtěla co možná nejvíce zvýšit pravděpodobnost, že na stáří nezůstane sama, musel by její manžel/partner být o 5-10 let mladší než ona. Vzhledem k tomu, že stále ještě většina lidí preferuje model, kde je o těch 5-10 let starší muž, téměř každá žena by si měla být vědoma toho, že jednou zůstane bez svého mužského protějšku. A to „jednou“ bude s největší pravděpodobností ve stáří.

Nabádat tedy ženy, aby se vdávaly kvůli tomu, aby „na stará kolena“ nezůstaly samy, moc nedává smysl. Tedy pokud je zároveň nebudeme nabádat „neberte si nikoho, kdo není aspoň o pět let mladší“. S ohledem na současnou rozvodovost ale ani ten mladší manžel není žádnou stoprocentní zárukou. Navíc i pokud nám „neuteče za jinou“, občas umírají i poměrně mladí lidé.

4. Ne každý člověk je „vhodný typ“ pro partnerství nebo dokonce manželství a rodinu. Něčí povahové vlastnosti nejsou pro partnerský vztah příliš vhodné - a ne, nemusí to být zrovna osoba závislá na alkoholu či jiných drogách, násilnická, hysterická nebo líná, ale třeba „jenom“ extrémní introvert. Koneckonců, různí mniši, poustevníci a jejich ekvivalenty existovali a existují stovky let a vyskytují se prakticky ve všech kulturách. Ono to nějaký svůj důvod mít bude.

Pokud se člověk nevhodný pro partnerství bude za každou cenu snažit s někým žít, nebo se dokonce k tomu partnerskému svazku donutí vnějším tlakem, většinou bude ve finále nešťastný nejen on sám, ale i ten jeho partner. Takže opět prakticky žádný přínos, jen samá negativa.

Potom existují „svérázné typy“, které jsou schopné vytvořit harmonický vztah jen s velmi malým procentem (či dokonce promilem) osob. Pokud se takoví dva „exoti“ vzájemně najdou, je to nejspíš pro oba velká životní výhra. Jenže co když se s nikým kompatibilním v životě nepotkají? Má takový člověk žít s někým, kdo na něj „zbyl“, případně si vzít prvního/první, co má o něj zájem, jenom aby nebyl sám/sama? Řekla bych, že radši ne.

Také už jsem jednou psala o tom, že zvláště pro lidi ve věku 40+, kteří buď nikdy žádné manželství a/nebo rodinu neměli, nebo se jim dosavadní vztah rozpadl (ať již smrtí nebo rozchodem/rozvodem) je nejvhodnější model tzv. „mingle“. Toto slovo je zkratka z anglického „married but single“ - přičemž to „married“ je třeba brát s notnou nadsázkou. Stručně řečeno to znamená pevný a zpravidla i velmi monogamní vztah dvou lidí (a jestli bude úředně „posvěcen“, či nikolivěk je vedlejší), kteří ale nebydlí spolu.

Dalo by se to také nazvat českým „já pán, ty pán“ - tedy každý má svůj byt nebo dům (zařízený přesně podle svého vkusu a pohodlí), několikrát týdně spolu tráví volný čas, vzájemně se navštěvují, chodí spolu do divadel, kin, na koncerty, plesy či kamkoliv jinam, jezdí spolu na výlety a dovolené, ale častěji či méně často si jeden od druhého taky „odpočinou“ v tom smyslu, že večer za sebou zavřou dveře své „jeskyně“, kde jsou úplně sami.

Žije-li člověk v mingle vztahu, má mu kdo uvařit ten příslovečný čaj, když má chřipku, ale odpadají žabomyší války o odhozené ponožky, sklápění prkýnka na WC nebo vlasy v umyvadle. Každý má zkrátka svůj domov zařízený přesně tak, jak to vyhovuje jemu, což ten druhý respektuje. Také se výrazně snižuje riziko vzájemného zevšednění, protože ti dva spolu dlouhá léta de facto „randí“ a jeden druhého jen výjimečně (nebo nikdy) vidí ve vytahaných teplákách nebo s natáčkami na hlavě.

Vzhledem k tomu, že v zemích na západ od nás je dost běžné, že mladí „vylétávají z hnízda“ už v době studií nebo těsně po nich, tedy že už lidé kolem dvacítky žijí sami ve svém bytě, někteří z nich volí mingle model i pro vztah, do kterého přivedou děti. Tyto rodiny zpravidla žijí ve stejném domě nebo aspoň ve stejné ulici či čtvrti s tím, že každý si nechá svůj vlastní byt. Dítě či děti buď chodí spát pouze k jednomu z rodičů - a u toho druhého tráví třeba i většinu dne, nebo mají „svůj pokojíček“ jak u mámy, tak i u táty. Některým rodinám tento model výrazně vyhovuje a i ty děti jsou spokojené a neměnily by.

Asi by každý měl žít tak, jak to jemu samotnému vyhovuje - a druzí by mu do toho neměli mluvit.

Měl by si ale dobře rozmyslet, jestli se do vztahu, potažmo manželství „žene“ proto, že to opravdu tak cítí, nebo jenom kvůli „co by tomu řekli lidi“ či přímo ze strachu před osamělostí. Jenom v tom prvním případě je to totiž dobrý nápad.

Ani single ani mingle jedinec nemusí být v životě osamělý - a to jistě ani ve stáří. Jen je třeba si předem uvědomit, že pokud se pro ten víceméně „svobodný“ život rozhodnu, musím žít tak, abych se osamělým nikdy nestal. Neboli myslet na to, že těch 20, 30 ani 40 mi nebude věčně - a podzim života se jednou zeptá, co jsem dělal(a) v létě.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz