Článek
Opravdu velmi mě fascinují lidé, kteří jsou schopní jedním dechem říct: „Ty jsi ale sobec, že nechceš mít děti. Kdo se o tebe ve stáří postará?“ Pořídit si dítě jen proto, aby se o mě na stará kolena staralo, je tedy vrchol sobectví. Ostatně ti, kteří si děti pořizují především z tohoto důvodu - a nikoliv proto, že by děti měli skutečně rádi a péče o ně i jejich výchova by jim dělala radost a bavila je - se většinou ke svým dětem nechovají moc hezky.
V lepším případě na ně „jenom“ řvou, nutí je, aby splnily jejich neuskutečněné ambice, případně se naopak o ně vůbec nijak nestarají a „nechávají je růst jak dříví v lese“, v horším případě je dokonce týrají či sexuálně zneužívají. Ovšem karma je zdarma, takže jejich děti od nich co nejdříve po dovřešení dospělosti vysloveně utečou - a snaží se s nimi stýkat co možná nejméně. Občas se také odstěhují do cizí země či dokonce na úplně jiný kontinent - takže tito „nesobci“, co si pořídili dítě proto, aby se o ně ve stáří staralo, zůstávají nakonec stejně sami.
Už jsem o tom psala, a to celkem dvakrát, že jestli někdo „na stará kolena“ zůstane sám a opuštěný, záleží především na něm (zde a zde).
Ve stručnosti: kdo má nějaké koníčky, většinou má i dost přátel - a to velmi často přátel všech možných věkových kategorií. Funguje to tak především mezi rekreačními sportovci, turisty, trampy, vodáky, ale také mezi motorkáři, pejskaři a nejspíš i mezi sběrateli všeho možného. Všechny tyto koníčky nelze provozovat sezením u počítačové obrazovky, ale vyžadují alespoň občas „vylézt z domu mezi lidi“, navíc některé z nich se dají „páchat“ jedině v partě podobně naladěným lidí. Sběratelé zase nakupují nebo si vyměňují předměty svého zájmu na specializovaných burzách, případně pořádají výstavky, kde se chlubí tím, kolik čeho se jim už podařilo nasbírat.
Kategorií zcela specifickou jsou potom sci-fi, fantasy a hororoví fanové, kteří objíždějí cony nebo cosplay soutěže. Jenom na území bývalého Československa na některé tyto akce (třeba Comic Con Prague, Comic Con Junior, Comic Salón - Anime Show, Animefest nebo Festival fantazie) jezdí každoročně tisíce až desetitisíce mladých - a na podobné zahraniční akce jezdí občas statisíce až milióny. Proto bych to s tou mládeží neviděla až tak černě.
Navíc rodiče scifisté i na menší akce (jako Tolkiencon, Trpaslicon nebo STAR con) s sebou „tahají“ děti málem od okamžiku, co se narodily - a jakmile je dítě schopné chodit (občas i dříve), začnou mu pořizovat nějaké slušivé kostýmky malých Batmanů, Spidermanů, hobitů, elfíků, Yodů nebo Darth Vaderů. Děti odrostlejší si pak podobné kostýmy s větší či menší pomocí rodičů vytvářejí samy - a maminky či tatínkové cosplayeři jsou nejspokojenější, když mohou pyšně vykládat, že ten kostým, co má jejich syn či dcera na sobě, si dokázal(a) vyrobit už úplně sám/sama.
Na conech vládne přátelská atmosféra, lidé jsou tam ochotní pomáhat - takže na tyto akce bez problémů jezdí i tělesně postižení. Už jsem o tom jednou psala, že jsem si mohla dovolit odjet na Festival fantazie, ačkoliv jsem byla dočasně se zlomenou nohou na invalidním vozíku, protože mi vyšli vstříc nejen organizátoři, ale vždycky se našlo několik ochotných fanů, kteří mě vynesli po schodišti do druhého patra a večer mi zase snesli vozík i berle a pomohli mi seskákat dolů. A já jsem situace využila k tomu, že jsem cosplayovala Švejka jedoucího k odvodu (a jeden kamarád ochotně cosplayoval paní Müllerovou).
A ti, kteří žádné jiné přátele než virtuální nemají a možná ani mít nechtějí? Patrně jsou to těžcí introvert,i nebo dokonce lidé trpící sociální fóbií. Pokud z toho časem „nevyrostou“ nebo se nezačnou léčit, asi jim budou plně vyhovovat takové domovy pro seniory, kde naprostou většinu personálu (ne-li veškerý) budou tvořit roboti a virtuální asistenti.
Ostatně, asi my všichni, kterým je méně než 50, bychom se měli předem smířit s tím, že pokud jednou nebudeme schopní se o sebe postarat sami, budou to právě roboti, kdo mám budou nosit jídlo, pomáhat při koupání a oblékání nebo dokonce (pokud na tom někdo bude zdravotně až tak moc špatně) nás polohovat, krmit a přebalovat.
Myslím si, že dnešní dvaceti a třicetiletí (o mladších ani nemluvě) už stráví většinu života ve světě, kde roboti a AI budou natolik běžnými věcmi, že je tato představa stáří vážně nevyděsí.
