Článek
Už jsem o tom psala jeden podrobný článek - který ale zcela zjevně ne všichni tito divící se četli.
Pokud jej číst nechtějí, protože by to na ně bylo „příliš mnoho písmenek“, tak zde uvedeu stručně jenom pár bodů:
1) Na manikúru a pedikúru chodím jen jednou měsíčně - ale nechávám si vždy dlouhé nehty na rukách (které mám svoje) i nehty na nohách nabarvit gelovým lakem. Ruce i nohy mě stojí dohromady kolem 800 Kč (protože občas nějaká sleva nebo mám vždy x-tou návštěvu zdarma).
Samozřejmě, že chodím do provozoven, které patří lidem vietnamské národnosti (a také veškerý personál je vietnamský). Nechápu, proč by mi Vietnamky a Vietnamci (ano, zejména mezi pedikéry jsou i muži) měli vadit. Tam, kam chodím, jsem s jejich prací maximálně spokojená. Je to zkrátka na každém, aby si našel takový podnik, který mu bude naprosto vyhovovat - v Praze (ale i v Brně a dalších větších městech) jsou pedikúry a nehtová studia na každém rohu, takže opravdu je z čeho vybírat.
2) Vlasy si barvím Hennou - což musím dělat sama, jelikož Henna je přírodní barvivo (je to v podstatě rozdrcená směs bylin) a musí proto být na vlasech minimálně 3-4 hodiny, aby barva náležitě „chytla“, úplně ideální je nechat ji přes noc. Pozor, Hennu nenakupuji v DM (ta fakt za moc nestojí), ale přes internet.
Pokud si někdo myslí, že Hennou lze barvit vlasy pouze na rezavo, nemá pravdu - existují i různé odstíny hnědé, také sytě černá (ideální pro gothičky) a některé firmy dokonce už začaly i vyrábět Hennu pro blondýny. Ovšem Hennou lze docílit pouze stejně tmavého či tmavšího odstínu, než je vaše původní barva vlasů. Zesvětlit se vlasy dají pouze peroxidem vodíku, přes to holt „nejede vlak“. Pokud ovšem tmavovláska nechce být blonďatá, ale pouze chce svou stávající barvu nějak „oživit“, případně docílit nějak zajímavějšího odstínu, Henna je pro tento účel naprosto ideální - a taky Henna velmi dobře kryje šediny.
Vzhledem k tomu, kolik je s tím práce, barvím si tímto způsobem vlasy jen tak zhruba jednou za 3 týdny, v mezičase (aby nebyly vidět odrosty, protože vlasy mi rostou docela rychle) používám buď barevný lak nebo barevné přelivy, které se napění jako šampon a stačí je nechat na hlavě jen 10-15 minut. Kupuji privátní značku řetězce DM, kde jedno balení stojí dvacku. Vzhledem k tomu, že mám zákaznickou aplikaci DM, kde sbírám body, za které se potom dá nakupovat, občas mám ty přelivy (či jinou kosmetiku) úplně zadarmo.
4) Na zastřihování vlasů chodím tak jednou za čtvrt roku - a i v Praze se dají sehnat kadeřnictví, kde to vyjde kolem pěti šesti stovek. Používám totiž „kouzlo“ zvané Slevomat. To jsem ostatně používala i pro výběr nehtových studií a pedikúr - vyzkoušela jsem poukazy do několika studií a vybrala jsem si nakonec takové, které mi vyhovovalo nejvíc. V naprosté většině podniků, kam přijdete se slevomatovým poukazem, vám většinou nabízejí, že pokud k nim budete chodit pravidelně, „udělají vám cenu“ stejnou jako byla na Slevomatu, případně vám nabídnou jinou výhodu (každá šestá, osmá apod. návštěva zdarma atd.).
5) Na kosmetiku chodím taky tak v intervalu jednou za čtvrt roku, protože za prvé mám na práci zajímavější věci než ztrácet dvě hodiny času na kosmetice a za druhé jsem přišla na to, že ještě po žádném ošetření jsem nevypadala nijak výrazněji a viditelněji lépe, než když si sama udělám domácí peeling a pleťovou masku. Na kosmetiku tudíž chodím už jedině na poukazy ze Slevomatu.
Ano, jednou za čas si nechat hloubkově vyčistit pleť přístrojem není úplně špatné, ale dělat to každý měsíc je vlastně zbytečné - přinejmenším tedy pro mě. Peelingy a masky si buď dělám sama „z domácích surovin“ (naposledy jsem se naučila na výstavě v Národním zemědělském muzeu, jak dělat krémy a vazelíny z včelího vosku a peelingy z medu a soli), případně něco taky občas koupím přes internet nebo v již zmíněném DM.
6) Na masáže chodím zásadně k Thajkám. Jako jejich stálá zákaznice dostávám tolik slevových nabídek, že mě jedna masáž stojí kolem pětistovky, občas i méně. Jsem ráda, když se „donutím“ zajít na zhruba jednu masáž za měsíc. Ano, až budu starší (a záda tedy budou bolet víc), asi by bylo fajn chodit na masáže co 14 dní nebo dokonce každý týden, ale zatím to tak nehrotím.
7) Pleťová mléka a vody na odličování, stejně jako krémy a veškerou dekorativní kosmetiku nakupuji v DM (takže opět s dost velkými slevami na body). Líčím se denně - jak říkám, bez make-upu nejdu ani vynést koš s odpadky, přesto mi podkladové báze, pudry, stíny, rtěnky, konturovací tužky a oční linky vydrží minimálně rok (rtěnky a báze mám uložené v lednici) a řasenku potřebuji koupit novou tak jednou za 4-5 měsíců. Pleťová mléka, vody a odličovače na oční okolí, stejně jako denní a noční krémy mi vydrží taky jedno balení zhruba ty 3-4 měsíce, občas i déle.
Takže počítejte se mnou: 800 Kč měsíčně manikúra a pedikúra, 500 Kč měsíčně masáže, ostříhání jednou za čtvrt roku, takže přepočteno na měsíc mě stojí zhruba 200 Kč. Barvení ani ne 100 Kč za měsíc - přelivy 20 Kč jeden a jedno balení Henny, které mi vystačí tak na 3-4 měsíce, stojí kolem 150 Kč. Ano, pokud člověk s Hennou začíná, na první nabarvení spotřebuje celou krabičku, ale pak už jenom dobarvuje odrosty. Depilace mě vyjde tak zhruba na 50 Kč za měsíc - chodila jsem totiž na laser, kde mě lýtka stála (a pro stálé zákazníky stále stojí) 299 Kč a intimní partie 250 plus k tomu bylo zcela zdarma podpaží (podnik se jmenuje Ronia Clinic, ovšem nevím, jestli existuje i jinde než v Praze - přepokládám ovšem, že v jiných městech by se dalo najít kosmetické studio, kde ty ceny nebudou zas tak zásadně odlišné). Po 5-6 návštěvách (u některých lidí dokonce i méně, u jiných tak o jednu až dvě návštěvy více) jsou vlasové cibulky opravdu natolik zničené, že chloupky už prakticky nerostou. Tudíž pak už stačí chodit na „udržovačku“ tak jednou za půl roku.
800 + 500 + 200 + 100 + 50 = 1650. Dalších zhruba 350 Kč každý měsíc tedy mohu utratit buď za to, že dokoupím to, co mi zrovna dochází - odličovače očí, pleťová mléka a vody, pleťové masky, krémy nebo dekorativní kosmetiku, případně si zajdu na tu přístrojovou kosmetiku.
Pokud bych za sebe utrácela opravdu hodně - tedy každý měsíc kosmetika v profi studiu, masáž co 14 dní a minimálně dvakrát měsíčně sauna, dostala bych se na nějakých cca 3500 Kč měsíčně. Což pořád ještě není až taková „raketa“. Jak už jsem psala několikrát (zde a zde), velmi dobrá, kvalitní a zdravá jídla je možné mít do 4000 měsíčně na osobu - a čím pro větší množství osob člověk vaří, tím levněji jedna porce vychází. Jelikož bydlím sama (přítel přijde na oběd či večeři jen jednou za čas), stojí mě to jídlo kolem 3500 měsíčně (a samozřejmě musím mít lednici s velkým mrazákem, protože vařím vždy větší množství porcí naráz, které pak zamrazím).
Za základní drogerii (prací prášky, aviváže, prostředky na mytí nádobí, čisticí prostředky, mýdla, šampony, deodoranty, zubní pasty, ústní vody apod.) utratím zhruba kolem 500 Kč měsíčně - a pochopitelně k tomu využívám opět všechny možné slevové akce a nakupování zadarmo za nasbírané body.
Takže i kdybych za kosmetiku utrácela ne 2000 Kč měsíčně, ale „rozšoupla se“ a byly to ty 3500 Kč měsíčně, tak za jídlo, drogérii a kosmetiku bych dala za měsíc kolem 8000 Kč. I kdybych tedy měla čistý příjem jenom 25 tisíc Kč měsíčně (což dneska i pokladní v supermarketu nebo řidič tramvaje mají daleko víc), pořád by mi muselo zbývat dost na oblečení, boty, i na občasná divadla, kina, koncerty, sci-fi cony, cestování i na to, abych si zašla občas do kavárny, vinárny nebo restaurace - protože (jak už jsem taky psala) existuje věc, které se říká příspěvek na bydlení.
Proto pořád nechápu, proč by člověk, který pracuje a nemá exekuce (ovšem za to si každý může sám, nikdo mu nedržel u hlavy pistoli, aby jej donutil si půjčit), případně běžný důchodce, měl tvrdit, že se mu žije špatně. Pokud spolu žije pár, pak zpravidla ty 2000-3000 Kč měsíčně za kosmetiku utrácí jenom jeden z nich (a navíc pochybuji, že osmdesátiletá babička na sebe „lemtá barvičky“ v takové míře jako já), a ještě k tomu pak mají menší průměrné náklady na osobu na bydlení i na jídlo. Jestliže jeden z nich ovdoví, dostává pak vdovský/vdovecký důchod.
A ano, bydlet úplně sám je vlastně určitý luxus - takže kdo na něj nemá dokonce ani s příspěvky na bydlení, musí si holt buď najít spolubydlení s někým, jako to dělají studenti, nebo (což platí především pro ty důchodce, co zůstali sami ve velkém bytě v centru a odmítají se přestěhovat) musí udělat to, co se běžně dělalo „za císaře pána“ i za první republiky, tedy vzít si nějakého toho studenta či studentku „na byt“.
S dětmi je to samozřejmě těžší než když spolu bydlí bezdětný pár (ať mladý nebo důchodci), ovšem je každého věc, jestli se rozhodne děti mít nebo nemít (o čemž jsem už taky psala např. zde a zde). Opravdu hned tak nevymřeme, navíc vzhledem k robotizaci a AI bude lidské pracovní síly potřeba stále méně. A vážně se nebojím, že mi „jednou nebude mít kdo podat ani sklenici vody“.
Uvidíme, jak problém se stárnutím populace začnou řešit v Koreji nebo v Japonsku (kde mají průměrnou porodnost pod 1 dítě na ženu a není šance, že to bude výrazně vyšší, a přitom se jim lidé dožívají nejvyššího průměrného věku na celé Zeměkouli) - tipuji, že vsadí na automatizaci a robotizaci. Proto si myslím, že i u nás domovy pro seniory budou za 30 a více let hodně robotizované. Vzhledem k tomu, že jsem scifistka, vůbec mě neděsí představa, že pokud ve svých 80, 90 či více letech na tom budu fyzicky natolik špatně, že se o sebe nebudu moci už postarat sama, bude mi přinášet jídlo, asistovat mi při koupání nebo dokonce mě polohovat, krmit a přebalovat (doufám tedy , že umřu dříve, než se dostanu do tohoto stadia) nějaký robot.
A těch pár lidí, kteří budou potřeba, aby na ty roboty dohlíželi, případně dělali to, co ani robot vybavený umělou inteligencí nedokáže, se vždycky najde. Předpokládám, že i za 30 let budou na této planetě stále existovat místa, pro jejichž obyvatele i minimální česká mzda bude nevídaný blahobyt - a jelikož nejsem rasistka, je mi opravdu srdečně jedno, jestli vrchní ošetřovatel/ošetřovatelka a zdravotní sestřička či zdravotní bratr budou z Uzbekistánu, Nepálu, Filipín, Srí Lanky nebo třeba z Ugandy.
A další věc - jak se zpívá v pohádce Tři veteráni: „Nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí.“ Před šesti lety jsem si zlomila nohu a na dva měsíce jsem tak skočila s nechodící sádrou na invalidním vozíku. Pokud zrovna nemohl přítel, vždycky se našel nějaký kamarád či kamarádka, co mě odvezli na kontrolu k doktorovi, jedna kamarádka zdravotní sestřička mi chodila denně píchat Warfarin (a kdybych náhodou žádnou kamarádku sestřičku ani doktorku neměla, dala by se objednat služba, která by to dělala - a byla by hrazená ze zdravotního pojištění).
Dokonce jsem v tomto stavu jela i na devět dní na Festival fantazie - pořadatelé mi zajistili ubytování v přízemí hned vedle sprch a toalet (kam jsem doskákala o berlích) a ačkoliv tehdy ještě nebyl v kulturním domě výtah, každý den jsem od rána do večera byla na programu ve druhém patře. Ráno se pokaždé našlo pár silných mužů, kteří mě i s invalidním vozíkem a berlemi vynesli do toho druhého patra - a kolem půlnoci mi zase několik lidí sneslo dolů vozík i berle a pomohlo mi seskákat po jedné noze ty schody.
Proto se vůbec nebojím stáří. Za prvé se snažím žít tak, abych byla aspoň přiměřeně fyzicky zdatná i po osmdesátce - jistým mým vzorem je např. moje babička, která v tomto věku cvičila a chodila na dlouhé procházky, prateta (její sestra), která i s endoprotézou jezdila ještě v pětaosmdesáti na poznávací výlety do zahraničí (dožila se skoro 95), dr. Grygar, který stále (ve svých skoro 88 letech) jezdí na kole, Leni Riefenstahl, která si ještě v 75 letech udělala potápěčský kurs (a aby ji tam vzali, zfalšovala svoje datum narození) nebo královna Alžběta, která ještě dva dny před svou smrtí jmenovalo novou předsedkyni vlády. A už vůbec nemám strach z toho, že budu muset pracovat do sedmdesáti - i kdybych nemusela, stejně bych aspoň na částečný úvazek určitě pracovala (ovšem jenom tam, kde po mně nebudou chtít chodit do práce dříve než na desátou).
Pokud zůstanu ve fandomu - jako že nemám důvod nezůstat - budu mít kolem sebe až do své smrti spoustu přátel, z nichž mnozí budou o generaci či dvě mladší než já. „A vo tom to je.“
