Článek
Jako se mi zdá trapným pokrytectvím ten především americký zvyk pořád se „zubit jak krokodýl“ a stále kolem sebe vykřikovat, jak se mám naprosto skvěle a báječně, i kdyby mi včera vymřela celá rodina, úplně stejně mě štve i to ustavičné skuhrání. Nevím, proč se fňukání a stěžování si od rána do noci na úplně všechno a všechny stalo naším „národním sportem“ - z něhož zřejmě, kdyby byl na olympiádě nebo v něm byly světové šampionáty, by naše národní reprezentace vozila stále jen zlato.
Někteří tvrdí, že toto naše „vytí na Měsíc“ je dědictvím minulého režimu, jiní zase, že to má svůj původ snad ještě v Rakousko-Uhersku. Ať tak nebo tak, neměli bychom se toho už dávno zbavit? Režim „pod vedením komunistické strany“ zde nemáme už téměř 35 let, poslední český král (byť nekorunovaný) pokojně odpočívá v hrobce na Madeiře prakticky už celé století - tak co kdybychom se konečně na Habsburky i komunisty přestali vymlouvat?
Navíc ani v tom rakouském „žaláři národů“, ba ani v marastu sovětské kolonie údajně „budující socialismus“ jsme nebyli sami, ale jiné národy v tom byly s námi. A řekla bych, že takoví Poláci, Rumuni a možná i Maďaři by k naříkání měli daleko více důvodů než právě my. I v rámci té Podunajské monarchie bylo zrovna České království hospodářsky nejvyspělejší částí, takže zde byla daleko vyšší životní úroveň než v tehdejších Uhrách i než v té části dnešního Polska a Ukrajiny, která tehdy patřila k Předlitavsku.
I co se týče jak kultury, tak i občanských svobod, byli jsme na tom mnohem lépe než Poláci a Rumuni, také jsme - na rozdíl od nich - stále měli i svůj formálně uznávaný stát, byť předposlední císař („starej Procházka“) se českým králem nechat korunovat nechtěl a ten poslední (blahoslavený Karel Habsburský) by nejspíš i hodně chtěl, ale už to nestihl. Mimo Rakušanů pouze Maďaři měli více politckých práv než my, Češi - ovšem zase jejich životní úroveň byla (snad s výjimkou Budapešti a možná dalších dvou tří větších měst) neporovnatelně horší než ta naše.
A co se týče toho minulého režimu, tak možná v rámci „gulášového komunismu“ Jánoše Kádára byla životní úroveň i úroveň osobní svobody v Maďarsku o něco lepší než u nás (co tak vím od pamětníků, v 80. letech tam promítali v kinech i vysílali v televizi Star Wars a snad tam i mohl vyjít Pán prstenů) - ovšem nesmíme zapomínat, že to bylo za tu cenu, že v roce 1956 tam sovětská vojska opravdu zatraceně brutálně „vymalovala na červeno“. Při vší úctě k pamětníkům Srpna 1968, s hrůzami událostí v roce 1956 v Maďarsku se to srovnávat nedá. Třeba jen jeden takový zcela objektivní detail - Dubček skončil sice odstavený od moci a posléze i vyloučený ze strany, ale ne na popravišti jako Imre Nagy.
V Polsku a v Rumunsku byla v 70. i 80. letech ve srovnání s námi vyslovená bída - a ve srovnání s Ceaușescovým režimem byl Gustáv Husák ještě hotový Mirek Dušín. Přesto ani Maďaři, ani Poláci, ba dokonce ani ti Rumuni (kteří na tom na můj vkus za posledních minimálně 200 let z nás ze všech byli absolutně nejhůř) rozhodně nemají tu stejnou tendenci „skruvíkat“ od rána do večera a kudy chodit, tudy si stěžovat na svůj „hrozný osud“.
Ano, chápu, že opravdu existují v životě situace, kdy ani tomu největšímu optimistovi není zrovna do zpěvu. Chcete mi ale snad navykládat, že jste všichni těžce nemocní nebo vám zrovna někdo blízký umřel? Podle toho, jak se většina Čechů tváří, totiž asi úplně všichni mají mrtvé prarodiče i rodiče, bydlí pod mostem, živí se odpadky z popelnic a nejspíš tak do pěti let celý náš národ vyhyne na rakovinu kříženou s AIDS.
Opravdu nevím, proč bych se měla přidat k této oblíbené kratochvíli většiny svých spoluobčanů a začít skučet, jak se mám strašně špatně. A už vůbec nevím, proč bych se měla stydět za to, že se mám dobře.
Zcela objektivně vzato žijeme v jedné z nejbezpečnějších a nejbohatších zemí na celé této planetě. Co se bezpečnosti týče, téměř každý rok se umisťujeme mezi top desítkou, maximálně patnáctkou. Nemáme zde ani zemětřesení, ani sopky, ani hurikány… jen sem tam přijde nějaké tornádo (které je ve srovnání s tím, co je běžné v USA, ještě spíše malé), požár (který je však hotová „legrace“ proti jižní Itálii nebo Řecku, o Kanadě, Rusku či Austrálii nemluvě) nebo povodeň - která je ovšem zase zcela nesrovnatelná s tím, co je zcela běžné v jihovýchodní Asii.
Nebezpečná zvířata zde také nežijí - pokud se do Beskyd či Jeseníků zatoulá nějaký medvěd, snaží se před řvoucími turisty spíš utéct, to stejné platí i pro losa (který se údajně tu a tam opět vyskytuje) a vlci jsou natolik plaší, že vůbec nějakého uvidět je spíše štěstím, navíc napadení člověka vlkem nebylo v celé EU zaznamenáno již nejméně sto let (a o záznamech ze starších dob docela pochybuji, že to byli skutečně vlci a ne zdivočelí psi). Rys je stejně plachý jako vlk - navíc snad ani ze středověku nejsou doklady, že by kdy tato velká kočka na člověka útočila. Jediným naším jedovatým hadem je zmije obecná, které se před lidmi také snaží spíše zdrhat, a pokud náhodou v sebeobraně kousne, tak zhruba v polovině případů bez toho, že by do rány vůbec vypustila jed - a v té druhé polovině to zdravý dospělý člověk přežije i bez poskytnutí lékařské péče.
Ve srovnání nejen s Austrálií (kde se člověka snaží zabít téměř všechno), ale třeba i se Skandinávií nebo středomořskými ostrovy žijeme de facto v úhledném anglickém parku, kde nám ze strany přírody téměř žádné nebezpečí nehrozí.
A co se nebezpečí ze strany lidí týká? Válka u nás - naštěstí - zatím není (a doufejme, že ani nikdy nebude). I ta kriminalita je zde na úrovni, která patří k nejnižším na světě. V podstatě to hlavní, čím se tady ve velkém zabíjíme, jsou autonehody - ovšem za to si můžeme sami, protože spousta lidí jezdí „pod vlivem“ a i pokud jsou náhodou střízliví, stejně „jezdí jako prasata“.
Dále se nám ještě „úspěšně daří“ ničit si zdraví a tím pádem i předčasně umírat kvůli chlastu, drogám a vůbec všeobecně mizerné životosprávě. A za to opravdu nemůže ani Fiala, ani Pekarová, ani Bartoš, ani Rakušan, ani Jurečka, ale ani Babiš, Okamura či Konečná. Pokud někdo denně vyhulí krabku cigaret a vypije 5-10 piv, po návratu z práce se jen svalí na gauč k televizi a jako ideální večeři si představuje bůček nebo párky z Kostelce, tak se opravdu nemůže divit, že není zrovna nejzdravější.
Už jsem o tom jednou psala, co bychom asi tak měli dělat, aby průměrná délka života přesáhla 80 let. Ovšem pokud se tím někdo řídit nechce - a ještě bude vykřikovat svoje rádoby „moudra“ o tom, jak bez pořádného „fláku“ vepřového každý den se nedá žít a jak je šíleně fajn vstávat ráno v pět a chodit spát kolem jedenácté, protože pak „má na všechno spoustu času“, tak komu není rady…
Co se úrovně ekonomiky i životní úrovně týče, je na tom naše země také velmi dobře - patříme mezi zhruba třicítku těch nejvyspělejších na světě a dokonce i v rámci toho velmi exkluzivního klubu, který se jmenuje EU, jsme na tom nejen lépe než naprostá většina našich „postsovětských spolukolegů“, ale v mnoha parametrech jsme na tom lépe nebo v nejhorším podobně jako Řecko, Portugalsko, Irsko, Španělsko nebo Itálie.
Jistě, bylo by fajn, kdybychom na tom byli stejně dobře jako Německo a Francie - nebo „aspoň“ jako Nizozemí, Dánsko nebo Rakousko. Ovšem veškeré stížnosti na téma, že se máme hůře než Rakousko, piště laskavě do Kremlu, případně do ulice Politických vězňů. Nebýt totiž těch více než 40 let poválečné mizérie, kdy nám bylo nejdříve zakázáno podílet se na Marshallově plánu a poté „soudruzi“ naše hospodářství (které, na rozdíl od Německa, Rakouska i Belgie a Nizozemí, bylo válkou téměř nedotčené) svým „moudrým vedením“přivedli skoro „na buben“, velmi pravděpodobně bychom měli životní úroveň srovnatelnou nejméně se Švédskem, a ti Rakušané by nám možná i záviděli tak, jako my dnes závidíme jim. Konečně těsně po válce byla hodnota jedné československé koruny několik rakouských šilinků - a v roce 1989 to bylo přesně naopak. Lepší důkaz, jak „skvěle“ to hospodářství za minulého režimu fungovalo, snad ani být nemůže.
Jenže stalo se, odestát se nemůže. Více než 40 let jsme za západními státy zaostávali, nemůžeme tedy čekat, že je za 35 let „doženeme a předeženeme“, ještě navíc, když ony po celých těch 35 let rozhodně nestojí na místě. Pokud se někdo v první polovině závodu propadne hluboko za prvních třicet nejlepších, nemůže čekat, že pak „jen trochu zabere“ a rázem bude stát na stupních vítězů, to by nezvládl fakt ani Zátopek. Možná, pokud ten závod bude trvat ještě další století a nic nečekaného se nestane, za těch sto let snad zase (jako za první republiky) budeme patřit mezi tu skupinku nejlepších, co spolu bojuje o medaile.
Takže zcela objektivně - není moc na co si stěžovat - ano, mohli bychom se mít lépe, ale mohli bychom se taky mít daleko hůř, přičemž minimálně 80 % světové populace se hůř má, a to zpravidla podstatně hůř. Přesto v naprosté většině těchto chudých zemí jsou lidé usměvaví, optimističtí a nestěžují si ani z poloviny tak jako my - ačkoliv by fakt měli na co.
A subjektivně?
Vystudovala jsem dvě vysoké školy (tu druhou až v době, kdy jsem už pěkných pár let na plný úvazek pracovala) a nějakou dobu po první promoci jsem také studovala v zahraničí. Kdybych se honila za penězi, asi bych ten dvojnásobek průměrné mzdy měla, možná i více - jenže to bych neměla žádný čas na svá hobby (a ještě bych musela nosit nudné kostýmky místo daleko více „bohémských“ hader). Takže jsem si raději vybrala mít jen tu průměrnou mzdu, což v čistém znamená asi 35 tisíc. Ba dokonce jsem si zvolila - jak jsem o tom také už několikrát psala - ani nebýt placeným partnerem Seznam Médium, takže za své psaní sem jsem nikdy nedostala ani jednu jedinou korunu.
Ze všeho nejvíc bych si přála, aby zde lidé četli hlavně moje povídky, např. Star Wars fanfikce, které také občas zveřejňuji, i další moje sci-fi dílka, třeba z mého oblíbeného žánru alternativních historií. Případně články o psech či o cestování. Jenže většina Čechů nejspíš vůbec nechce číst o hezkých věcech, ale - asi aby si mohli zase stěžovat - čtou hlavně ty články, u kterých se ze všeho nejvíc strašně naštvou, a pak „spravedlivě rozhořčení“ si svůj vztek vylévají psaním útočných a sprostých komentářů. Takže ať se mi to líbí nebo ne, pokud chci, aby moje povídky četlo víc než jen pár stovek lidí, musím sem pořád psát další a další články týkající se politiky a společnosti - a čím kontroverznější moje názory budou lidem připadat, tím lépe.
Podle jakýchsi průzkumů je příjmem, který člověku umožňuje důstojný život, minimálně 40 tisíc čistého. Jak vidno, já mám méně - a nebrečím tady. Už jsem o tom několikrát psala (např. zde nebo zde), že je možné se naprosto v pohodě stravovat do 1000 Kč za týden včetně dopřávání si všemožných lahůdek a že ačkoliv si svůj život bez kosmetiky vůbec nedovedu představit, přesto za ni - a to včetně kadeřníků, manikúry, pedikúry, sauny a masáží - neutratím ani 2000 Kč měsíčně.
Také jsem už několikrát psala o tom, že příspěvky na bydlení poskytované tímto státem jsou poměrně štědré a kromě toho se vztahují jak na lidi bydlící v podnájmech, tak i na majitele vlastních nemovitostí - takže pokud někdo má důchod 15 tisíc měsíčně a za bydlení (nájem, příspěvek do fondu družstva či daň z nemovitosti plus za energie a odpady) dá za měsíc více než pět tisíc, rozhodně něco od státu dostane, pouze buď musí mít datovou schránku, nebo si to musí na úřadech vyběhat osobně, a pak taky bude dva až tři měsíce trvat, než mu ty příspěvky konečně začnou chodit. Ony i kultura a cestování se dají pořídit poměrně levně nebo dokonce úplně zadarmo - v případě kultury to člověka nestojí skoro žádnou námahu, v případě cestování to vyžaduje umět cizí jazyky (a o tom, že kdo opravdu chce, cestovat může, jsem už taky psala) .
Protože nemám děti - což je moje soukromé rozhodnutí, na které mám naprosté právo (o čemž jsem ostatně také už několikrát psala) - a přestože žiji tzv. „mingle“ (o tomto stylu života jsem psala podrobně zde), tedy se nikdo se mnou o náklady na bydlení nepodělí, nemám vůbec problém zajít si občas do restaurace, do kina, do divadla, na koncert i našetřit si na to, abych mohla jak jezdit na sci-fi cony mnohokrát do roka po celém bývalém Československu, tak i cestovat do zahraničí. Levné jízdenky i letenky vážně není takový problém sehnat - pokud tedy člověk aspoň trochu umí s internetem, tady v ČR využívá všemožné slevy a jízdenky či letenky do zahraničí si objednává s dostatečným předstihem. Ubytování přes Airbnb se taky dá „sehnat za pusu“ kdekoliv v civilizovaných zemích (a do necivilizovaných nejezdím, protože - co tam).
Takže mi v životě nic podstatného nechybí - a proto tedy fakt nepotřebuji ve vládě ani v parlamentu žádného „spasitele“, který by se údajně chtěl „starat o mé blaho“. O své blaho se dokážu postarat sama (a pokud se náhodou nemám tak, jak bych se mít chtěla, je to především moje vlastní vina).
Jestli něco od vlády chci, tak za prvé aby se mi pletla do života či jinak mi jej komplikovala (např. nutností chodit osobně na úřady nebo plánovat dovolené podle termínu voleb) pokud možno co nejméně a za druhé, aby její představitelé nedělali v zahraničí ostudu mizernou výslovností cizích jazyků, neznalostí etikety a příchylností k totalitním režimům.
Další zdroje:
Počet vražd na 100 tisíc obyvatel (data nejčastěji z roku 2020)
HDP a kupní sila na obyvatele - porovnání celého světa (dle anglické wiki)
OECD - dle anglické wiki
