Článek
Je totiž dosti zásadní, jak si „žití single“ přesně nadefinujeme. A je úplně jedno, jestli budeme používat počeštěný původem anglický pojem „singl“ či „single“ nebo nějaký horší či lepší český ekvivalent jako „svobodný“, „sám“ nebo třeba „jednočlenná domácnost“. Mimochodem, v jiných jazycích to není o moc snazší - např. francouzština stále pro svobodný stav používá pojem „célibatair(e)“, ovšem asi jen málokdo si dnes myslí, že naprostá většina svobodných lidí skutečně žije v nějakém celibátu.
„Singl“ tedy může být svobodná matka, která sice má dítě - takže se už nejedná o „jednočlennou domácnost“ - ovšem kromě ní a dítěte v její domácnosti pro nikoho jiného už místo není. Důvody mohou být různé - některé jsou opravdu „chudinky samoživitelky“, které naletěly nějakému grázlovi, takže přinejmenším nějakou dobu „nechtějí chlapa ani vidět“.
Ne vždy se jim dá úplně divit. Asi všichni známe takový ten „klasický“ příběh, kdy je to „velká láska“ přesně do momentu, než slečna otěhotní - pak se „milující partner“ vytratí jako pára nad hrncem a někdy je velmi obtížné až takřka nemožné z něj vyrazit alespoň pár stovek výživného. Pravdou však je, že vykukové z této kategorie jsou zpravidla od samého začátku poměrně rozpoznatelní, takže rozumná žena by se jim měla vyhýbat a především nikdy, opravdu nikdy, si s nimi nepořizovat dítě.
Daleko horší je však kategorie mužů, kteří se tváří jako „rodinné typy“ a vydrží se takto přetvařovat i několik let. Někdy dokonce jsou o své prorodinné povaze upřímně přesvědčeni a často jsou to právě oni, kteří svou partnerku či manželku k založení rodiny ponoukají - a ačkoliv ona by si třeba ještě chtěla pár let chtěla užívat bezstarostného života nebo dělat kariéru, nakonec se nechá přemluvit. Jenže v momentě, kdy se dítě narodí a jsou s ním starosti, tito „rádoby tatínkové“ najednou „s úžasem“ zjišťují, že mít malé dítě je něco úplně jiného, než si mysleli či představovali - a svůj nesoulad mezi sny a realitou „řeší“ tím, že utečou jako malí kluci a matku svého dítěte v tom nechají samotnou. Zcela specifickou - a obzvláště odpudivou - kategorií jsou pak muži, kteří „berou roha“ v případě, že se narodí postižené dítě.
Docela rozumím tomu, že po podobné velmi negativní zkušenosti přinejmenším na několik let taková samoživitelka zanevře na celé „mužské plémě“, případně má docela obyčejný strach, aby znovu nějakému mizerovi nenaletěla. Na můj vkus pořád lepší řešení, než když se nebohému dítěti doma střídají „strýčkové“ co pár týdnů až měsíců. Nemluvě už vůbec o „expertkách“, které mají čtyři děti se čtyřmi různými tatínky, přičemž pořádně neplatí ani jeden z nich a všechny čtyři děti tudíž žijí na hranici bídy (a samozřejmě raději ani nemyslet na svobodné matky, které takových dětí mají sedm, osm a více - to by se člověk jen naštval a napsal pár zcela nepublikovatelných vět).
Pokud má samoživitelka jedno nebo dvě děti s tím stejným mužem, který se však ve finále ukázal jako bezcharakterní mizera, o tyto děti se dobře stará a neplete jim jejich malé hlavičky tím, že si musí každou chvíli zvykat na jiného pána, kterému mají říkat „strejdo“ nebo dokonce „tati“, asi je to nejlepší možné řešení nastalé situace. A to bez ohledu na to, zda si dotyčná za tuto situaci opravdu sama může, protože bylo od počátku jasné, že její „láska“ je nezodpovědný floutek, nebo se zdánlivě čestný, charakterní a spolehlivý muž jako ten mizera a zbabělec „vybarvil“ až po letech.
Další kategorií jsou samoživitelky, které jsou samy s dítětem zcela programově. Prostě takové ty typy, které možná ze svého okolí znáte či jste o nich aspoň slyšely, které muže v podstatě považují pouze za „nutné zlo“ k tomu, aby měly vytoužené dítě. Tedy poté, co je dítě zplozeno (a případně i porozeno), muž se v jejich očích stává neužitečným trubcem, kterého je třeba co nejrychleji „vykopnout z baráku“.
A ne, nejedná se většinově o lesbicky orientované ženy. Spíše si myslím, že se nejčastěji jedná o dva extrémy - asexuálky a chorobně promiskuitní. Ty první za „nutné zlo“ považují nejen muže, ale také ony „směšné a trapné pohyby“, zatímco ty druhé nedokážou být věrné jednomu muži déle než pár týdnů největšího náporu zamilovanosti.
Některé z nich pak dokážou být opravdu nesmírně vynalézavé v tom, jak udělat svému partnerovi „peklo ze života“, aby nakonec ještě rád od nich „utekl“. Ironií osudu je, že velmi často bývá tímto partnerem velký dobrák, který skutečně toužil (a touží) po rodině a dětech, ovšem vybral si k tomu naprosto špatnou ženu. Takovému se asi dá poradit pouze to, aby si jako další partnerku našel nějakou tu slušnou svobodnou maminku, od které zbaběle utekl nezralý frajírek, a budou spokojení všichni - on, ona, její dítě/děti a vlastně i nezodpovědný frajírek a ta semetrika, co dobráka vyštvala z domova.
Ty charakternější z nich si pak buď dítě pořídí tak, že se onen muž nikdy nedozví o svém otcovství (a v matrice bude zápis „otec neznámý“), nebo svému partnerovi dokážou říct zcela na rovinu, jak to s nimi je. Tedy že dítě jako takové sice moc chtějí, ale buď že sex je pro ně čímsi nechutným, co jsou schopné přetrpět jenom proto, aby to dítě měly, nebo že absolutně nestojí o to mít doma muže, o kterého by se musely starat, případně že nedokážou být věrné a nehodlají se v tomto směru měnit. Některé asexuálky dokonce požádají dotyčného muže pouze o injekční stříkačku naplněnou jeho spermatem, protože ony „směšné pohyby“ jsou jim natolik odporné, že je nechtějí absolvovat ani jednou.
Pokud muž předem ví, na čem je - a na pořízení si dítěte i na tom, jak to s jeho otcovskou rolí bude dál, se s ženou, která z jakéhokoliv důvodu nestojí o „muže v domě“, dokáže předem dohodnout, v zásadě na tom není nic odsouzeníhodného. Ať si každý žije, jak to vyhovuje jemu samotnému - a myslím si, že děti žijící v podobně od počátku „divných“ vztazích zpravidla trpí neporovnatelně méně než děti vyrůstající zdánlivě ve „správné tradiční rodině“, kde se ovšem chlastá, na děti kvůli každé hlouposti sprostě řve a samozřejmě pro facku (či něco ještě horšího) se nejde daleko, případně je dítě drceno přehnanými nároky svých rodičů, kteří si jeho prostřednictvím chtějí uskutečnit své nesplněné sny.
Další kategorií jsou pak ženy, které děti programově mít nechtějí. I na toto rozhodnutí má každý právo - a opravdu nehrozí, že bychom kvůli tomu vymřeli (o čemž jsem už psala zde a zde). Některé dobrovolně bezdětné si najdou partnera, který to má stejně - přičemž mužů, kteří nechtějí mít děti, je dokonce o něco více než žen, takže výběr poměrně široký - a takový pár pak žije na první pohled „úplně normálně“, jenom s tím drobným rozdílem, že nemají děti.
Část žen však nechce mít děti z toho důvodu, že jsou povahově extrémní introvertky, kterým zkrátka neuvěřitelně vadí sdílet svůj byt (někdy dokonce i kancelář či dopravní prostředek) s jakoukoliv další osobou - takže nepřijatelné je pro ně nejen dítě, ale také partner či partnerka. Můžeme takové lidi - existují totiž samozřejmě i mezi muži - považovat za podivíny, ale nikomu svou „divností“ přece neubližují ani neškodí. Někteří z nich nejsou schopní a ochotní mít kohokoliv či cokoliv, o co by se museli starat či s tím sdílet svůj osobní prostor - takoví pak mají studeně působící byt nejen bez zvířat, ale též bez pokojových rostlin i pouhé kytky ve váze. Když jsou tak spokojení, jejich věc, po které nám ostatním nic není.
Jiným introvertům pouze vadí sdílet svůj osobní prostor dlouhodobě až trvale s jiným člověkem, zatímco zvířata nebo rostliny jim nevadí či je dokonce milují (jako třeba tato paní). Opět - jejich osobní věc, do které nemáme právo jim kecat.
Někteří silní introverti a introvertky jsou současně asexuální nebo přinejmenším velmi málo vášniví - takové ty typy, co jim sex stačí párkrát do roka, a pokud není, tak se taky nic neděje. Je logické, že tito muži ani ženy si žádné partnery hledat nebudou, protože jsou ve své samotě i bez sexu velmi spokojení. Před sto a více lety podobní lidé často odcházeli do klášterů, dnes se sice někteří také rozhodnou vstoupit do nějakého církevního řádu (případně odjedou do hinduistického nebo buddhistického kláštera kamsi do Asie), ale většinu z nich mnišský život neláká.
Existují ovšem naopak introverti s libidem zcela průměrným či dokonce nadprůměrným, kteří ovšem nechtějí svůj byt (vnímaný jako osobní až intimní prostor) sdílet s jinou osobou, tedy z jejich hlediska vlastně „vetřelcem“, případně se jim nezamlouvá představa denodenní péče o jinou osobu. Pro tyto lidi je asi ideálním uspořádáním vztahů tzv. „mingle“ - zkrácenina z anglického „married but single“ (tedy ženatý/vdaná, ale současně single).
Tento způsob života - ačkoliv si spousta lidí myslí pravý opak - nemá vůbec nic společného s promiskuitou. Tedy nejedná se o to, že by jeden z nich či oba chtěli mít svůj vlastní byt jenom proto, aby si tam mohli „tahat“ jiné chlapy/ženské. Spíš naopak, většina „mingle“ párů jsou striktně monogamní a žijí s tím stejným partnerem dlouhé roky až desítky let, někdy jsou dokonce i manželé.
Celý „vtip“ spočívá pouze v tom, že každý z nich má svůj vlastní byt - který má zařízený zcela dle svého osobního vkusu a potřeb, a tato dvojice se dle chuti a vzájemné dohody několikrát týdně schází. Obvykle v bytě jednoho či druhého (některé páry tyto dva byty pravidelně střídají, jiné dávají zásadní přednost jen jednomu z nich), častěji či méně často pak také na nějaké „neutrální půdě“ - lépe situované „mingle“ páry jsou častými a vděčnými zákazníky různých víkendových pobytů v romantických penziónech, na lodích, v horských chatách, v lázních nebo na hradech a zámcích přestavěných na hotely, stejně jako privátních welness večerů a podobných párových zážitků.
Ne všichni lidé, kteří si zvolili životní styl „mingle“, jsou povahy spíše samotářské, zhruba stejně často jsou takoví též větší či menší extroverti - nebo přinejmenším jeden z páru. Proto pak občas nebo i docela často značnou část doby věnované setkávání se svým partnerem/manželem tráví ti dva spolu v divadlech, kinech, muzeích, na koncertech, přednáškách, festivalech, při provozování nejrůznějších hobby nebo na večírcích s partami kamarádů.
Lidé, co si zvolili „mingle životní styl“, si většinou pochvalují to, že si tímto způsobem o celé roky „prodlužují“ dobu prvotního randělí, kdy si byli vzácní, a tím pádem jim tedy i daleko déle vydrží zamilovanost a/nebo také vášeň. Že se zkrátka i po deseti a více letech vztahu stále do značné míry cítí jako ten první půlrok až rok, protože si z partnerského vztahu vlastně stále jenom „vyzobávají rozinky“.
Sejdou se pouze tehdy, když na sebe mají náladu, takže se prakticky nikdy nepotkávají v době, kdy je jeden z nich nevrlý, vyčerpaný či otrávený, neřeší takové ty běžné partnerské/manželské „prkotiny“ typu oblečení hozeného přes křeslo, ponožek vedle koše na špinavé prádlo, zvednutého prkýnka, vlasů v umyvadle apod., které mnohdy ovšem dokážou jako to pověstné „stokrát nic, co umořilo osla“ vztah docela ošklivě rozklížit.
Někomu se podobný styl života může zdát nezralý či přímo „pubertální“, ale za prvé zase, je snad každého věc, jak mu vyhovuje žít - a pokud svým stylem života nikoho jiného neomezuje a neohrožuje, jeho okolí může tak leda držet pusu. Další věcí je, že různé formy „vztahů na dálku“ i taková ta „kamióňácká manželství“, tedy situace, kdy jeden z partnerů je z pracovních důvodů vždy několik dní v kuse desítky až stovky kilometrů mimo domov, se často ukazují jako pevnější a trvanlivější než ta, kde jsou spolu ti dva každý den. Mingle páry jsou přesně někde „na půl cesty“ mezi běžným partnerským vztahem a „kamióňáckým manželstvím“, přičemž si z obou berou hlavně výhody.
Těžko říct, jestli právě mingle vztahy nejsou to ideální budoucí uspořádání partnerství, manželství, a dokonce i rodiny. V naší zemi to není ještě vůbec obvyklé, ale na západ od nás rostou počty mingle dvojic, které se ani nebrání tomu mít spolu děti. Taková rodina pak funguje tak, že oba dva manželé či partneři mají byty velmi blízko sebe - někdy třeba i ve stejném domě nebo aspoň ve stejné ulici, v každém bytě je jeden dětský pokoj a dítě/děti chodí do stejné školy a holt část nocí spí „u táty“ a část nocí zase „u mámy“ (a občas tam spolu s nimi přespává i ten druhý rodič), přičemž v každém z bytů má takové dítě část svých hraček i oblečení.
Takže zase, cosi „na půl cesty“ mezi běžnou rodinou a střídavou péčí, beroucí si z obou dvou variant jenom to lepší. Pokud jsou ti dva rozumní lidé a dokážou se spolu dohodnout ohledně toho, jak si péči o své společné dítě či děti rozdělí, asi těžko proti tomu mít nějaké námitky. Na rozdíl od té sebelépe provedené „střídavky“ zde dítě není stresované ani faktem, že se jeho rodiče spolu rozešli, ani mu do života nevstupují již zmínění „strýčkové“ (a „tetičky“), macechy, otčímové a nevlastní sourozenci.
Jako ideální uspořádání se mingle vztahy jeví nejen pro mladé lidi - a asi hlavně ty, kteří děti mít nechtějí, ale také pro vztahy svobodných matek a otců s novými partnery a hlavně pro partnerské vztahy lidí ve věku řekněme 50+, kterým původní vztah skončil, přitom na sex ještě nerezignovali (často spíše naopak) a současně si hledají jako „parťáka“ spíše svého plus mínus vrstevníka, nikoliv slečnu či mladíka ve věku svých dětí.
Ano, nutno uznat, že mingle vztah je výhodnější zejména pro rozvedené nebo ovdovělé ženy - mají partnera pro ježdění na lyže, cyklistiku, turistiku, chození za kulturou či na plesy atd., ovšem nemusejí se o něj denně starat, vařit mu a prát, mohou mít byt zařízený tak, jak to vyhovuje pouze jim, a nikdo jim pořádek, na který jsou zvyklé, ani životní rytmus výrazněji nenarušuje. Pokud mají chuť, pozvou svého „mingle partnera“ k sobě třeba na slavnostní oběd či večeři, ale jindy se nechají pozvat zase od něj či se spolu sejdou na oběd/večeři v restauraci.
Ono by vlastně to žití mingle bylo výhodné i pro muže - podle většiny statistik muži žijící zcela bez partnerky umírají o několik let dříve než jejich ženatí či jinak „zadaní“ vrstevníci (zatímco u žen je tomu přesně obráceně). Údajně hlavními důvody je to, že muži, v jejichž životě se nevyskytuje žádná žena, na které by jim aspoň trochu záleželo, daleko méně dbají na svůj vzhled i zdraví - tedy méně sportují a o to více se cpou i pijí alkohol, případně také kouří, je jim zcela jedno, jestli jim roste pupek, dost často kašlou i na preventivní prohlídky (mj. i proto, že jim je nikdo nepřipomíná) a kolikrát ani té hygieně moc nedají.
Ti čeští muži, kteří na stará kolena nehledají ani pečovatelku ani služku ani o generaci mladší „sexbombu“, se kterou by založili novou rodinu, ale naučili se vařit alespoň základní jídla stejně jako obsluhovat pračku, vysavač a případně také sušičku a myčku, by nejspíš z mingle vztahů profitovali úplně stejně jako ženy.
Jen na to zatím - ke své škodě - asi nepřišli.
