Díky psovi ze mě není úplný asociál. Nebo je to naopak?

Znáte ten pocit? Chce se vám a vlastně nechce. Všechno si dokážete omluvit a vysvětlit. A psa si vezmete jako rukojmí, protože on vás přece potřebuje.

Jste někam pozvaní, ohlásí se návštěva nebo jste si naplánovali výlet. A těšíte se, protože je dobré vypadnout, být mezi lidmi a něco zažít. Ale když si sáhnete hluboko do duše, radši byste zůstali sami doma. Se psem.

Vždycky jsem si myslela, že si zejména starší lidé pořizují chlupáče, aby se necítili osamělí. Ale možná je to všechno jinak. Třeba je to právě kvůli tomu, aby nic nemuseli. Výmluva na psa totiž funguje spolehlivě.

Nemůžu jít po práci s kolegy na skleničku, protože na mě doma čeká pes, který potřebuje jít nutně ven. A večer? Přece nebudu chudinku nechávat doma samotného. Radši se zavrtám do deky na gauči a podívám se na Netflix. Mohla bych ho vzít s sebou, ale to vždycky nejde nebo by společnosti vadil. Tak co už? Chybí nám spolu něco?

Jestli je to věkem, životním stylem nebo okolnostmi, to vážně nevím a pitvat se v tom nechci. Vědět by na tom stejně asi nic nezměnilo. Nechme to tedy tak, že je to pravděpodobně od všeho trochu.

Nemyslete si, že jsem snad líná nebo pohodlná. Tedy možná tak trošičku. Ale to nemá s mým postupným sestupem ze společenského víru nic do činění. Už mě prostě baví být sama sebou a to znamená být sama se sebou.

Se psem totiž nikdy nejsem osamělá, a ještě k tomu se cítím potřebná, milovaná a respektovaná, aniž bych se musela vtírat, předstírat a dodržovat konvence.

Přiznávám, že se nerada přizpůsobuji a se psem nemusím. Psi se totiž našemu rytmu přizpůsobí bez brblání. Oni mají rutinu rádi, ať už je jakákoli.

Já kupříkladu vstávám velmi brzy a dělám si své věci, dokud svět kolem ještě spí. Že by mě přitom někdo rušil a chtěl si se mnou nedej bože povídat nebo se dožadoval ranního kafe, to by mě vážně štvalo. Taky bych si asi připadala nepatřičně sedět v teplákách a županu s nedbale staženým uzlem vlasů klidně celé dopoledne, než si své věci dodělám.

Psovi je to úplně fuk. Ten je rád, že jsem s ním a nesoudí mě. V ničem. Nekritizuje mě, nezdvihá obočí, nemoralizuje a nenaznačuje, že bych se měla změnit. On toleruje mé potřeby a já zase respektuji ty jeho. S kým jiným se vám tohle poštěstí?

Jestli vás napadlo, že můj slastný pocit osvobozujícího života se psem plyne z nějaké nemilé zkušenosti s člověčí společností, tak vás vyvedu z omylu. Prostě se mi už jen nechce.

Bez psa bych možná byla zalezlá a postupně pustla a pustla, až by se ze mě ten asociál vážně stal. Jenomže to se psem tak úplně nejde. My totiž vycházet musíme a možná vás překvapí, že v týdnu spolu trávíme venku v průměru tři hodiny, o víkendu klidně i pět.

Majitelé psů jsou totiž velmi společenští lidé. Ve čtvrti se znají minimálně od pohledu, zakecají se, vymění si novinky ohledně čtyřnohých partnerů a v psím parku se z nich dokonce mohou stát i přátelé s omezenou působností. Vždycky se najde dostatek témat k probrání. Máme to totiž podobně, tak si rozumíme.

Jinými slovy – zalezu, když chci, a vylezu a pokecám, když na to mám náladu. A přitom nikdy nejsem sama. Jak geniální.

Vztah člověka a psa má víc rozměrů, než si připouštíme. Většinou mluvíme o společnosti. O emocionální potřebě, náklonnosti, loajalitě a bezpodmínečné lásce.

Ale třeba si jím žádnou potřebu nevyplňujeme, ale naopak nahrazujeme to, co nám nevyhovuje. Pes nám totiž umožňuje být sami sebou, ať už je to s námi jakkoli. Bez výhrad.

A možná jsme všichni pejskaři tak trochu skrytí asociálové.