Článek
Někdy mám dojem, že „my Češi“ jsme experty úplně na všechno. V každé hospodě lze najít „génie“, před kterými by i Jára Cimrman zezelenal závistí. Kam by se na ně hrabal, tito „experti“ jsou schopni „jen tak mimochodem mezi dvěma pivy“ vyřešit libovolný válečný konflikt, epidemii či hladomor, stejně jako důchodovou či daňovou reformu a též k tomu „levou rukou“ sestavit národní reprezentaci, která bude ze všech fotbalových či hokejových mistrovství vozit pouze medaile, a to ještě většinou zlaté.
Podobné všeználkovství spousta lidí projevuje i v oblasti partnerských a rodinných vztahů. Velmi dobře vědí, koho by si druzí lidé měli vzít (a koho by si v žádném případě vzít nesměli - např. osobu stejného pohlaví), že by rozhodně museli mít děti, kdy by ty děti měli mít a kolik by jich měli mít. Pravda, v tom posledním bodě se samozvaní radilové shodnou pouze v tom, že „proboha, jenom ne jedináčka, bude rozmazlený“, ovšem dvě děti jsou pro část z nich „tak akorát“ a tři děti jsou už „moc“, zatímco pro jiné jsou zase dvě děti „málo“. Co si z toho mají vzít chudáci rodiče? To se jako mají dva manželské páry domluvit, že každý si pořídí dvě děti a to třetí budou mít spolu napůl?
Ovšem když už má někdo ty „povinné“ dvě děti, ba dokonce i když má to „třetí dítě navíc“, tak pokud se jeho děti na veřejnosti neprojevují jako rozjívené, rozmazlené, neposlušné či příliš hlučné, většinou tyto rodiny mají od útoků ze strany cizích lidí naprostý pokoj. Ano, občas se najde nějaký brblal tvrdící, že ta žena měla děti „příliš brzo“ nebo naopak zase „moc pozdě“, ale těchto případů je naštěstí už naprosté minimum.
Pokud má někdo jedináčka, je na tom hůř. Na toho se zpravidla slétne hejno samozvaných radílků, kteří mu hodlají „až do úplnýho zlbnutí“ vysvětlovat, že to dítě bez sourozence bude nešťastné, příliš sebevědomé (nebo naopak příliš zakřiknuté) a hlavně že z něj „určitě“ vychovají sobce. Nevím, kde tu jistotu berou.
Mám mezi svými přáteli poměrně dost jedináčků, ale jako sobec se neprojevuje ani jeden z nich. Jedna taková „sobkyně“ je vychovatelka v družině a ve volném čase ještě působí jako skautská vedoucí, další peče dorty a zdobené perníčky pro dětské besídky, jiná šila látkové hračky pro dětské nemocnice, další „sobec“ pracoval jako vychovatel v dětském domově, jiný je zdravotní klaun, další vede sportovní oddíl a jeden „sobec“ dokonce několik měsíců pracoval jako ošetřovatel v hospicu. A skoro všichni ti „sobečtí jedináčci“ z mého okolí jsou adoptivními rodiči zvířat v zoologické zahradě a štědře podporují zvířecí útulky.
Ovšem rodiče „sobeckých jedináčků“ jsou na tom pořád milionkrát lépe než ti, kteří se rozhodou děti nemít vůbec. Pokud člověk libovolného pohlaví řekne, že nechce mít děti, okamžitě se na něj slétne hejno, které jej chce uklovat. Dvojnásob samozřejmě v případě, že děti mít nechce žena.
Taková žena (a to ještě v tom případě, že jí na internetu nikdo sprostě nenadává nebo nepřeje znásilnění) si o sobě přečte, že „je k ničemu“, že o ni v životě „žádný pořádný chlap nebude stát“ - a pokud náhodou ano, tak od ní stejně jednou uteče, a samozřejmě, že „na stará kolena“ zůstane úplně sama a opuštěná, protože takhle „zbytečnou existenci“ všichni přátelé i příbuzní opustí.
Už jednou jsem jako reakci na tyto nesmyslné názory podrobně popsala, proč „na stará kolena“ zůstanou sami pouze lidé protivní a takoví, kteří nemají žádné zájmy a koníčky. Od takovýchto totiž utečou i jejich vlastní děti (pokud nějaké mají), zatímco teta nebo strejda (a je jedno, jestli „vlastní“ nebo v podobě nějakého toho vychovatele či oddílového vedoucího) se kterou/kterým je zábava, bude velmi pravděpodobně obklopen(a) spoustou dětí až do své smrti.
Stejně tak každý bezdětný člověk, který se věnuje nějakému tomu dobrovolničení - počínaje již zmíněnými adopcemi zvířátek v zoo, přes zakládání různých záchranných stanic a útulků, či aspoň občasnou pomoc jim a konče třeba adopcemi na dálku - těžko zůstane opuštěný a sám.
To samé pochopitelně platí i pro člověka, který se velmi intenzivně věnuje libovolnému hobby - kterým může být cokoliv od vcelku běžných koníčků turistiky, cyklistiky, rybářství nebo myslivosti přes sběratelství čehokoliv nebo chov určitého druhu zvířete až po aktivity poněkud neobvyklé, jakými je např. cosplay, točení fanfilmů nebo třeba přeplouvání Atlantiku na plachetnici (ano, osobně znám člověka, kterému je už bohatě přes sedmdesát a každé léto tráví jako kapitán s podobně „praštěnými“ přáteli nejrůznějšího věku na své plachetnici mezi Skotskem a Karibikem).
Navíc jsem přesvědčena o tom, že pokud někdo je schopný a ochotný o svém více či méně neobvyklém koníčku veřejně mluvit, velmi rády si jej budou zvát na besedy školy, knihovny, kulturní domy i kluby důchodců. Takže pokud by v rámci provozování svého hobby náhodou měl přátel málo - což je vysoce nepravděpodobné, jelikož lidé se nesmírně rádi sdružují se „stejně postiženými“ - nebo chtěl mít nějaké další, snadno se spátelí i při svých „přednáškových turné“.
Taktéž je zajímavé, že před sto a více lety taková nenávist vůči lidem bez dětí ve společnosti nebyla. Část bezdětných byli kněží, řeholníci a řádové sestry, kterých si každý vážil. Také učitelů a učitelek si každý vážil, přičemž až do doby první Československé republiky měly učitelky povinně nařízený celibát - a mezi učiteli-muži také bylo poměrně dost starých mládenců (stačí se podívat nejen na filmy Škola základ života nebo Cesta do hlubin študákovy duše, ale také na klenot české kinematografie Vyšší princip). Přesto tyto lidi nikdo neurážel, ale přesně naopak, jejich okolí k nim zpravidla mělo velkou úctu.
Další věcí je, že prakticky v každé rodině byla nějaká ta bezdětná, často i neprovdaná tetička, případně strýček „starý mládenec“. Tato situace byla od 19. století do druhé světové války považovaná za naprosto normální věc, které se nikdo nedivil. „Staří mládenci“ a „staré panny“ byli naprosto běžnou součástí společnosti. Část lidí je považovala sice trochu za podivíny, ale část si jich naopak vážila nebo je dokonce obdivovala, málokdo je však urážel. Ostatně asi nejkrásnějšími literárními portréty „starého mládence“ a „staré panny“, které musí milovat snad úplně každý, je Hercule Poirot a slečna Jane Marplová. No řekněte, kdo z nás by nechtěl mít takového strýčka nebo tetičku?
Starým mládencem byl mj. také velikán české literatury Jan Neruda, který určitě neumíral opuštěný a sám - a co víc, znají ho lidé dodnes. Mezi bezdětné (a u některých z nich se už nejspíš nikdy nedozvíme, zda dobrovolně či nedobrovolně) patřili i další národní velikáni, např. dcera prezidenta Masaryka a zakladatelka Československého červeného kříže Alice, Edvard Beneš a jeho manželka paní Hana, také ta dáma, co ji máme na dvoutisícovce, Ema Destinnová (ostatně, dokud existovaly papírové padesátikoruny, na této bankovce jsme měli jinou bezdětnou velikánku našeho národa, svatou Anežku), nebo asi největší český spisovatel všech dob (který Nobelovu cenu za literaturu nezískal pouze kvůli osobní zášti předsedy nobelovské komise) Karel Čapek a jeho manželka, vynikající česká herečka (a statečná žena, která si vytrpěla své od nacistů i komunistů) Olga Scheinpflugová.
Dobrovolně bezdětní byli také Leonardo na Vinci, královny Alžběta I. Anglická nebo Kristina Švédská, Izák Newton, Immanuel Kant, Nicola Tesla, Hans Christian Andersen nebo malířka Toyen. Nemluvě o vědcích z řad kněží a řeholníků, z nichž jen tak namátkou lze jmenovat osobnosti jako Bohuslav Balbín, Georg Josef Kamel, Josef Dobrovský, Johan Gregor Mendel, „otec Velkého třesku“ Georges Edouard Lemaître nebo paleontolog, filosof a teolog Pierre Teilhard de Chardin. Dovolil by si někdo z vás tyto lidi označit za „zbytečné“?
Je zajímavé, že v dobách, kdy se každé třetí nebo čtvrté dítě nedožilo dospělosti - a na rozdíl ode dneška počet lidí na planetě rozhodně nebyl více než osm miliard - bezdětné jen málokdo urážel a sotva se našel někdo, kdo by „bil na poplach“, že kvůli těmto lidem lidstvo vymře. Spíše naopak, v dobách, kdy řádily morové a jiné epidemie a v případě neúrody část obyvatelstva hynula hladem, nezanedbatelné procento populace obou pohlaví vstupovalo do církevních řádů - čímž se (logicky) zříkali možnosti mít děti (o čemž jsem zase něco psala už také zde).
Zato dnes jako kdyby někdo „shazoval z nebe“ pesimisty, podle kterých kvůli bezdětným během pár let lidstvo vymře. Podrobněji jsem se této problematice věnovala v tomto svém článku.
Mohu k tomu pouze dodat to, že kdyby se tito „katastrofisté“ doučili matematiku pro základní školy, velmi snadno by si spočítali, jak dlouho by to vymírání lidstva trvalo i v případě, že odteď by třetina lidí neměla děti vůbec a zbylé dvě třetiny by tvořily páry, z nichž každý byl měl dítě pouze jedno.
Navíc ani jedna z těchto premis nikdy nenastane. Za prvé procento žen, které nechtějí mít děti, v západní společnosti (jejíž jsme součástí) už dobře padesát let osciluje mezi 10 a 20 - a není jediného důvodu, proč by se měl jejich počet najednou zdvojnásobit. A za druhé ti lidé, kteří děti mít chtějí, ve své valné většině mají zpravidla děti dvě, zatímco procenta těch, kteří mají jedináčky nebo naopak tři a více dětí, jsou zhruba stejná. Takže všichni ti, kteří děti mít chtějí, stejně nakonec mají plus mínus ty „průměrné“ dvě děti, což při započtení dobrovolně bezdětných pak taky udělá tu běžnou evropskou (americkou, australskou…) statistiku mezi 1,6 a 1,8 dítěte na ženu. Opět, doučte se matematiku a spočítejte si, jak dlouho by trvalo „vymírání“ i při těch pouhých 1,6 dítěte na ženu.
Navíc kde je psáno, že se trendy časem nějak neobrátí? Hodně lidí, kteří dnes mají jedináčky, je nemají kvůli tomu, že by se tak od počátku „programově rozhodli“, ale spíš proto, že jim zdraví nebo finanční situace nedovolila mít dětí více. Také někteří z těch, kteří mají děti dvě, se nijak netají tím, že kdyby měli více peněz nebo kdyby pro rodiče malých dětí bylo snadné sehnat slušně placenou práci na zkrácený úvazek, rádi by měli i dítě třetí či dokonce čtvrté.
A pak jsou tu homosexuální a transgender lidé - kterých je v populaci celkem asi 10 % - z nichž valná většina by také chtěla mít své vlastní děti, ovšem naše společnost včetně legislativy jim v tomto zatím stále ještě poněkud „háže klacky pod nohy“. O něco lépe jsou na tom lesbické cis ženy, které sice (na rozdíl od některých západních zemí) u nás stále nemají právo nechat se uměle oplodnit spermatem anonymního dárce (ona ani svobodná hetero cis žena nemá právo na umělé oplodnění), ale velmi často se v jejich okolí najde kamarád ochotný jim v této věci „pomoci“ - a ne, nemyslím tim vlhký sen spousty heterosexuálních mužů, kterým jsou sexuální orgie „ve trojce“ se dvěma ženami, ale pouhé poskytnutí injekční stříkačky naplněné vlastním spermatem. (Případně předstírání na reprodukční klinice, že je jejím partnerem.)
Pokud dojde k vývoji nějakých „umělých děloh“ (o kterých jsem psala např. zde nebo zde), je to naděje na vlastní potomky nejen pro všechny homosexuální cis muže a transgender lidi, co touží po dětech, ale také pro všechny cis ženy, které si dítě moc přejí, ale jejich tělo s nimi v této věci odmítá spolupracovat, případně jejich zdravotní stav je takový, že by je těhotenství nebo porod mohly vážně poškodit na zdraví nebo dokonce rovnou zabít.
Pokud se lidstvo díky společenskému, technickému i lékařskému pokroku posune do stavu, kdy každý, kdo děti chce, je také mít bude, a bude jich mít přesně ten počet, který si přeje, je velmi pravděpodobné, že jeden každý člověk na Zeměkouli tím pádem za svůj život zplodí či porodí v průměru 2,2 až 2,5 dětí.
Což je počet více než dostatečný nejen k tomu, aby lidstvo nevymřelo, ale naopak aby bylo schopné kolonizovat i planety, měsíce a asteroidy v naší sluneční soustavě.
