Článek
Co kdybychom se naučili, že můj způsob života, mé zájmy a koníčky nejsou ty nejlepší nebo snad dokonce jediné na světě?
Jedno staré indiánské přísloví říká, že nemůžeš druhého soudit, pokud jsi neušel sto mil v jeho mokasínech. A přesně o tom to je - co jeden považuje za štěstí, to je pro druhého noční můrou, co jeden miluje, to druhý nenávidí.
Je zajímavé, že dokud se to týká nepodstatných „blbinek“ typu jestli je „lepší“ vanilková nebo jahodová zmrzlina, jestli je špenát (rajská, koprovka…) dobré jídlo, jestli lepší kapela byli Beatles nebo Rolling Stones apod., většina lidí z toho žádnou „kovbojku“ nedělá. Prostě pro jednoho je koprovka nejoblíbenější jídlo, druhému se dělá špatně, když jenom cítí její vůni. Přesto - až na pár totálních cvoků - se nikdo nesnaží přesvědčit celý svět, že musí/nesmí jíst koprovku.
Stejně tak se jen málokdo snaží celému svému okolí vnutit svou oblíbenou kapelu, knihu nebo film. Třeba já rozhodně nepobíhám po světě s tím, že by všichni měli číst sci-fi a milovat Star Wars. Dokonce i pokud jde o domácí mazlíčky, ke kterým má většina Čechů velmi pozitivní vztah, tak pokud někdo řekne, že prostě nemá zájem mít doma psa nebo kočku, většina to vezme jako fakt a dál to neřeší. Rozhodně se kvůli tomu na něj nevrhne agresivní „klovající hejno“.
Ale jakmile jde o partnerské a rodinné vztahy, kdejaký jouda naprosto přesně „ví“, jak by měli všichni lidé na světě žít - a pokud tak náhodou nežijí, jsou podle něj špatní, protože on má přece patent na rozum a celý svět by se měl řídit podle jeho názoru. Že je většinou úplně mimo, o tom žádná.
Ještě do druhé světové války bylo zhruba 20 i více procent v populaci bezdětných. Někteří nedobrovolně, ale většina dobrovolně. Ve středověku a raném novověku bylo docela časté, že v některých zemích a dobách kněží, mniši a jeptišky tvořili až třetinu populace. Přesto kvůli tomu lidstvo nevyhynulo.
On člověk je dost odolný živočich a jeho rozmnožovací schopnosti jsou opravdu značné. Podle všeho před asi 70 tisíci lety vybuchl supervulkán, který měl za následek zredukování celého druhu homo sapiens sapiens na pár tisíc jedinců, „černá smrt“ v Evropě ve 14. století v některých oblastech vyhubila přes 80 % populace, za třicetileté války počet obyvatelstva v Českém království poklesl zhruba na polovinu, první světová válka si vyžádala snad až 20 milionů obětí (a následná „španělská chřipka“ ještě o pár milionů víc), druhá světová kolem 70 milionů, oběti hladomorů ve 20. století v Rusku, na Ukrajině a v Číně se odhadují až na 100 milionů… a přesto je nás dnes více než 8 miliard - a rozhodně to nevypadá, že by ty počty měly v dohledné době začít klesat.
Pokud nějací židozednáři, ilumináti, jezuiti nebo nevím jaký „všemocný tajný spolek“ opravdu má od 60. let „tajný ďábelský plán“ na zredukování světové populace, tak se projevili jako neuvěřitelně neschopní matláci, protože od 60. let se počet obyvatel na této planetě téměř ztrojnásobil. Takhle „efektivně pracovat“ by nedokázali snad ani Pat a Mat. Pokud je někdo znáte, nemohli byste jim poradit, aby odteď pojali tajný ďábelský plán na neúměrné zvyšování lidské populace?
A řeči o „sobectví“ jsou dost k smíchu. Za prvé stále nechápu, vůči komu jsou jako ti bezdětní sobečtí. Vůči těm nenarozeným dětem? Vůči této planetě? Vůči Frantovi ze sousedního domu? Nebo snad vůči sobě samým?
Rádoby argumenty „kdyby tak uvažovali tvoji rodiče, tak bys tu nebyl“ jsou taky k ničemu. Za prvé kdybych tady nebyla, tak by mě to vůbec netrápilo, resp. kdybych neexistovala, nemohlo by mě vůbec nic trápit. A za druhé kdyby si moji rodiče spolu „zašpásovali“ o měsíc dříve nebo později, ba dokonce možná jen o pár minut jindy, tak bych tady taky nebyla, protože by se spolu spojily jiné zárodečné buňky a narodil by se někdo úplně jiný. (Což by mě pochopitelně taky netrápilo, protože bych neexistovala.)
Velmi psinézní rovněž je, jak všichni ti, kteří bezdětné obviňují ze sobectví, jedním dechem dodávají argumenty typu „budete ve stáří sami a nebudete si mít s kým popovídat“, „nikdo se o vás nepostará, až budete nemocní“ nebo „nebude vám kdo mít vydělávat na důchody“. Jestli si někdo pořizuje děti proto, aby se na stará kolena nenudil nebo aby se o něj někdo postaral, až bude nemohoucí, případně aby měl jednou vysoký důchod, tak je to tedy „opravdu“ velmi nesobecké.
Navíc to, že má člověk děti, ještě vůbec není zárukou, že ve stáří nezůstane sám. Naprostá většina klientely domovů důchodců rozhodně nejsou bezdětní. A nemusí to být vždycky jenom proto, že své děti „špatně vychovali“. Svět se změnil, lidé už dnes nezůstávají žít v místě, kde se narodili. Hranice jsou otevřené, takže si nikdo nemůže být jistý, jestli jeho syn nebo dcera neodejde studovat či pracovat na druhý konec světa - a už vůbec si nemůže být jistý, jestli se nerozhodne tam zůstat. Ostatně, nemusí odejít zrovna do Austrálie, ono úplně stačí, když rodiče žijí v Plzni a dítě v Olomouci - to se ta rodina spolu taky zas až tak často nevidí.
Navíc i kdyby byli bezdětní „sobečtí“ nebo „nedospělí“ - připadá vám jako dobrý nápad, aby zrovna nedospělí sobci vychovávali další generace? Přemýšlejte - co by z nich asi tak vychovali?
Prostě a jednoduše, přestaňte vy „radílkové“ strkat nos do cizích životů - a na světě bude fajn. A pokud se nudíte, běžte (si) radši něco zahrát - kdo si hraje, nezlobí.
