Článek
A bohužel, dosud se v naší společnosti najdou jedinci, kterým jsou jakékoliv odchylky od normálu silně proti srsti. A co je vlastně normální? Kde je nějaká norma? Ne, opravdu žádný „zákon normality“ neexistuje. Její hranice si stanovujeme sami a každý je máme jinde. Normalita je abstraktní pojem a subjektivní dojem. Když se zeptáte mistra Googla, co je normální, vyplivne vám tuto definici: „Normální je to, co umožňuje optimální fungování jedince či skupiny ve společnosti.“ A já docela dobře funguju ve společnosti i bez dětí. Tím bychom tuto otázku mohli považovat za zodpovězenou, ale pojďme se na ni podívat podrobněji.
My, „nematky“ býváme často označované jako líné, neschopné nebo naopak kariéristky. Přitom ti, kdož nás takovými přídomky častují, vůbec nevědí, proč děti nemáme a někdy může být taková nemístná poznámka velice zraňující. Ale v dobách hluboké totality jsme na tom byly ještě hůř, dnes je nás přeci jen trochu víc, neboť ženy odkládají mateřství na pozdější věk. Například v 80. letech minulého století se na svobodnou bezdětnou dvacetiletou dívku nahlíželo jako na „nějakou divnou“. Některé čilejší zvládly do dvaceti i dva potomky. A když byly svobodné a bezdětné ještě v pětadvaceti, to už bylo na pováženou. „Není ona na holky?“ Špitaly si baby na návsi a kolegyně v práci si zase dělaly starosti, abych nezůstala na ocet. Zkrátka drby a pomluvy se šířily jako vysokorychlostní internet, přestože jsme o něm tenkrát ještě neměli ani ponětí. „No a není ona nakonec příslušnice nejstaršího řemesla?“ Ano, to jsem taky zaslechla, samozřejmě tam padlo jiné slovo, to ovšem publikovat nemohu. Někdy jsem měla pocit, že nebýt nás, nemají si místní drbny ani o čem povídat. Zkrátka, my bezdětné jsme neměly jsme na růžích ustláno, ale ještě horší postavení v tehdejší společnosti měly svobodné matky, které jsou dnes zcela běžným jevem. A co teprve gayové a lesby? Homosexuálové přece v komunistické společnosti neexistovali, že? To byla jen malá odbočka, tato myšlenka zkrátka chtěla ven. Nyní se vraťme zpět k nám.
Znám dost bezdětných žen, těch, které děti mít nemohou nebo záměrně nechtějí a žijí naprosto plnohodnotným životem. Realizují se v práci, naplno se věnují svým koníčkům, mnoho z nich působí v charitativních organizacích. A že světu nic nezanechají? Omyl! Mnoho z nás se věnuje umělecké či tvůrčí činnosti, ať již psaní, fotografování, grafice, hudbě… a nějaké to dílko či výsledek dobročinných aktivit po nás zůstane.
Hodně lidí také zajímá, jestli nás neděsí samota ve stáří. Proč? Sice nemáme potomky, ale rozhodně nejsme osamělé, jsme obklopené rodinou a máme spoustu přátel – skutečných, ne na Facebooku. Nehledě na to, že samota mnohdy děsí i několikanásobné matky.
Bohužel, řada žen se snaží žít podle zažitých vzorců a mít děti za každou cenu, přestože nebyly obdařeny mateřskými pudy a řádně se o ně nestarají. Raději dávají přednost alkoholu, drogám a pochybné společnosti. Znám jich poměrně dost i na našem malém městě. A čím nižší vzdělaní a IQ, tím víc dětí. Podotýkám, nejedná se o příslušnice žádné národnostní menšiny. A že by byly šťastné, spokojené a žily plnohodnotným životem, protože jsou matkami, se opravdu říci nedá.
Šťastný, spokojený a naplněný život ženy totiž nesouvisí s mateřstvím a přežitými vzorci, ale je založen na našem vnitřním nastavení.
