Článek
Výstavba prvního bloku nechvalně proslulé jaderné elektrárny v Černobylu byla zahájena v roce 1970 a probíhala netradičním způsobem, pomocí takzvaného modulárního systému. Přestože byla ostře sledována nejvyššími představiteli komunistické strany i agenty KGB, tedy sovětské tajné služby, provázely ji od samého počátku časté problémy a průšvihy.
První je zaznamenán v roce 1973 a hovoří o porušování technologických postupů a nedodržování stavebních norem při lití betonu. Ještě na nedokončené stavbě se objevují mezery mezi betonovými dílci a první praskliny. Tato hrubá nedbalost způsobí při onom osudném výbuchu v roce 1986 zřícení stropu dovnitř. Normálně by ho tlaková vlna vyvalila ven.
Později jsou odhaleny nedostatečně pevné sváry, špatná hydroizolace a další odchylky od technických norem.
A nejen to, na stavbě se také vesele krade. Kvalitní materiál se hodí vždy, tak proč si ho nepřivlastnit, že? Nahradíme ho šuntem a nikdo to nepozná. Kdepak, agenti tajné služby vidí naprosto všechno, ale přivírají oči, stejně jako kompetentní orgány a komunističtí papaláši.
Hlavním kritériem je totiž včasné dokončení jaderné elektrárny, která se má stát největší v celé zemi. Vše ostatní včetně kvality odvedené práce jde stranou. První blok musí být uveden do provozu u příležitosti 50. výročí VŘSR, tedy na podzim 1977. Přes to prostě nejede vlak.
Další zpráva uložená v archivu KGB, tentokrát z roku 1978, vypovídá o záměrném porušování technologických postupů kvůli uspíšení výstavby 2. bloku elektrárny a používání nekvalitního betonu. Zkrátka, na katastrofu se zadělávalo už při samotné výstavbě.
A o nic lepší skóre nečeká elektrárnu ani po jejím spuštění, naopak. 27 havárií a 87 závažných poruch, to je otřesná bilance, že? Hned pár měsíců po uvedení prvního bloku do provozu, je zaznamenán první únik radiace, o němž se samozřejmě nikdo nedoví.
O poznání horší situace nastává 9. září 1982, kdy dochází při bezpečnostní zkoušce k úniku radioaktivního paliva skrz primární okruh a kanalizační systém. Zároveň větracím potrubím uniká do ovzduší radioaktivní pára a kontaminuje okolí. V okruhu 10 kilometrů je naměřena abnormálně vysoká radiace 1 000 mikrorentgenů za vteřinu, což představuje stonásobek povoleného limitu a jedná se o zdraví ohrožující dávku.
A jako obvykle, nikdo se nic nedozví a přitom pouhé 3 kilometry od elektrárny leží padesátitisícové město Pripjať. Na to, aby očití svědkové nevynesli informace o havárii ven, dohlíží samozřejmě všudypřítomná KGB. A co by se stalo, kdyby někdo promluvil? Nejen, že by dostal padáka, rovnou by skončil za mřížemi v těžkém kriminále kdesi v sibiřské pustině.
Stejně, jako se spěchalo s dokončením prvního bloku elektrárny, chvátá se i s ostatními včetně čtvrtého. Ten musí být uveden do provozu do konce roku 1983, neboť tak rozhodla strana a vláda. A jako obvykle jsou stavbaři ve skluzu, takže se finišuje v šíleném tempu a na kvalitu se vůbec nehledí. Zdá se, že si páni inženýři neuvědomují, že nestavějí stodolu, nýbrž jadernou elektrárnu. A to se jim za pár let vymstí.
Na stavbě se maká 24 hodin denně 7 dní v týdnu. A aby se spuštění opravdu stihlo do konce roku, některé povinné bezpečnostní zkoušky se prostě a jednoduše vynechají. Kompetentní pracovníci jsou přesvědčeni, že to nikdo nepozná a netuší, že to za dva a půl roku poznáme všichni doslova na vlastní kůži.
V roce 1984 jsou na třetím a čtvrtém bloku zaznamenány hned na několika místech destrukce nosných a obvodových konstrukcí, trhliny v podlaze a posun příček z železobetonových panelů.
A o silně nestabilních reaktorech typu RBMK-1000 ani nemluvě. Zkrátka, Černobylská jaderná elektrárna představovala časovanou bombu a bylo otázkou několika málo let, kdy bouchne.
Ale největší jadernou havárií v dějinách lidstva historie černobylské elektrárny zdaleka nekončí. Za rok po katastrofě byly její tři zbylé bloky opět uvedeny do provozu a vyráběly elektřinu až do roku 2000. Zničený čtvrtý reaktor se v roce 2016 dočkal nového sarkofágu. Stál 2 miliardy euro a měl by vydržet 100 let. Jeho kvalitu prověřila letos na jaře ruská raketa. Sice poškodila plášť, ale k úniku radiace nedošlo.
Doufejme, že naši krásnou planetu již nikdy žádná jaderná katastrofa nepostihne a štěpnou reakci budeme využívat pouze k mírovým účelům.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
Розсекречені документи КДБ: аварія на ЧАЕС не була випадковою https://share.google/ih5GpKc8z2QhmlqeN
https://www.radiosvoboda.org/a/29286910.html
https://youtu.be/6aEP9OK8Ytg?si=oV-WPx3vr2GxmDub
