Článek
V současnosti může v letadle vybuchnout maximálně tak powerbanka a ta ho z oblohy rozhodně nesmete. My se nyní přeneseme zpět do divokých 90. let minulého století a podíváme se na podstatně dramatičtější příběh. Ten se začíná psát v časné nedělní ráno 11. prosince 1994 ve filipínském hlavním městě Manila. Na zdejším mezinárodním letišti se chystá ke startu posádka Boeingu 747 společnosti Philippine Airlines. Let PAL 434 má namířeno do Tokia s mezipřistáním v Cebu, správním centru stejnojmenného filipínského ostrova.
V Manile nastupuje jen pár cestujících, mezi nimi i Armaldo Forlani. Ne, není to italský turista či obchodník, jak byste asi tipovali podle jména, nýbrž šestadvacetiletý pákistánský atentátník s falešným pasem. Co byste taky čekali od člověka, který se živí výrobou výbušných systémů pro teroristické skupiny, že? A jeden takový, sestavený z materiálů, které neodhalí tehdejší rentgeny a detektory letištní bezpečnostní kontroly, se mu úplně bez problémů podaří propašovat na palubu filipínského Boeingu 747.
Vzlet proběhne naprosto standardně, většina ze 400 sedadel obřího Jumbo Jetu je prázdná, cestující přistoupí až v Cebu. Dvacetičlenné posádce velí osmapadesátiletý velice zkušený kapitán, bývalý vojenský pilot Eduard Reyes, který je filipínským aeroliniím věrný již 30 let. Na postu druhého pilota sedí šestačtyřicetiletý Jaime Herreta, který létá pro Philippine Airlines více jak dvě desetiletí a zkušeností má také na rozdávání. Dvojici pánů za kniplem doplňuje čtyřiatřicetiletý palubní inženýr Dexter Comendador, který zná tento typ letounu do posledního šroubku. Zkrátka, zkušenější posádku byste těžko hledali.
Ve výšce 10 000 stop kapitán zapíná autopilota, který se postará o stoupání do cestovní hladiny. Palubní personál roznáší snídani a let probíhá naprosto v klidu za ideálních povětrnostních podmínek. Terorista s italským pasem a pravým jménem Ramzi Yousef, odchází na toaletu, kde zkompletuje výbušné zařízení a nastaví časovač. Hodlá totiž v Cebu vystoupit a potřebuje, aby bomba vybuchla, až bude dávno pryč. Po návratu z toalety ji absolutně bez povšimnutí vloží pod sedačku do kapsy na záchrannou vestu. Nemá kolem sebe žádné spolucestující, takže ho nikdo nevidí. Poté si pro jistotu přesedne. Jelikož je v letadle spoustu místa, nikomu to nepřijde divné.
V 6 hodin a 50 minut místního času přistává Boeing 747 s hrstkou pasažérů v Cebu. Atentátník spolu s několika dalšími palubu opustí a naopak, 256 nových cestujících nastoupí. Čeká je čtyřapůlhodinový let do Tokia a v tuto chvíli absolutně netuší, že se změní v obrovské drama.
V 8 hodin 38 minut dostává posádka povolení ke vzletu na 2. etapu cesty do cílové destinace. Dvě hodiny po startu si Boeing 747 s 293 lidmi na palubě poklidně pluje v hladině tři tři nula, tedy 33 000 stop, což je 10 058 metrů, když v tom letounem otřese mohutná detonace. Stroj se nebezpečně naklání a piloti netuší, co se děje, nevědí, že na palubě vybuchla bomba. Tam propuká panika. Kabina je plná kouře, vypadnou kyslíkové masky a co je nejhorší, úlomky bomby vážně zraní několik cestujících. Jeden z nich, Haruki Ikegami, japonský obchodník vracející se ze služební cesty, sedící na sedadle 26K, pod nímž byla bomba ukrytá, bohužel pár minut po explozi umírá.
Kapitán posílá palubního inženýra prověřit situaci v kabině pro cestující. Ten vidí díru v podlaze a obává se, zda není poškozen i vnější plášť letadla. Zdá se, že vydržel. Při výbuchu se stroj naklonil doleva, ale autopilot náklon vyrovnal, jenže piloti zdaleka nemají vyhráno, naopak. Zjišťují, že exploze patrně poškodila hydrauliku, neboť řídící systém včetně autopilota nereaguje. Ať dělají, co dělají, Boeing letí pouze rovně.
Jeden z cestujících nutně potřebuje neodkladnou lékařskou péči a do Tokia zbývá téměř 2,5 hodiny. Kapitán se rozhodne pro nouzové přistání na ostrově Okinawa, jehož letiště Naha je vzdáleno pouhých 74 kilometrů. Vyhlašuje stav nouze a informuje řízení letového provozu o své situaci. Civilní dispečeři jaksi nechápou, tak se řízení letu PAL 434 ujímá dispečer z tamější vojenské základny. Jenže piloti se potýkají se značnou komplikací. Potřebují zatočit a nemají jak. Autopilot nereaguje na žádný pokyn. Kapitán se rozhodne ho vypnout, i když se obává, že po jeho odpojení absolutně ztratí možnost stroj ovládat a ten opět přejde do prudkého náklonu. Přesto to zkusí, ostatně, nic jiného mu nezbývá. A světě div se, neděje se vůbec nic, letoun drží. No jo, ale ono se doslova nic neděje, míněno, že ani ručně nejde ovládat směr letu či náklon letounu. Takže přechod na ruční řízení je naprosto k ničemu. Zdá se, že výbuch poškodil několik nezbytných systémů. Co teď, jak s pochroumaným Boeingem zatočit k Okinawě? Vždyť ji za chvíli minou. Musí něco vymyslet.
Pasažéři jsou jako na trní a na palubě vzrůstá nervozita a obavy. Vždyť už měli dávno přistát a stále nic. Vydedukují tedy, že je něco špatně. Ano, až na jednoho přežili výbuch, ale co bude dál? Co když se jim nepodaří přistát? Jeden z cestujících pro jistotu dokonce sepisuje závěť.
A v kokpitu stále dumají, jak s téměř neovladatelným strojem zatočit. Kapitán navrhne využít tahu motorů. Jakmile sníží výkon na pravé straně a naopak přidají nalevo, letoun se nakloní doprava a tím pádem na stejnou stranu i zatočí. A naopak. Sice s takovýmto „řízením“ nemají v reálu žádné zkušenosti, ale nic jiného nevymyslí. Mimochodem, ani nic jiného neexistuje.
Tak velice jemně pohybují plynovými pákami a hle, ono to funguje. Klasické řízení to sice nenahradí, ale jakž takž zatočit se dá. To bychom měli, ale také potřebují sklesat. Konečně začíná trošku reagovat i výškovka a Boeing 747 Philippine Airlines se blíží k letišti Naha na japonském ostrově Okinawa. Ovšem vyvstává další problém, jsou příliš těžcí, proto se rozhodnou vypustit část paliva.
Na letišti jsou aktivovány veškeré záchranné složky a připraveny na okamžitý převoz zraněných pasažérů do nemocnice. Ovšem piloti nevědí, co všechno exploze poškodila a netuší, zda půjdou vysunout klapky a podvozek. A co jim na náladě rozhodně nepřidá, na přistání budou mít jediný pokus, neboť s takto ochromeným strojem do opětovného stoupání nepřejdou.
Klapky kupodivu fungují a posádka má ranvej v dohledu, ale potřebuje srovnat stroj s její osou. Knipl stále nereaguje, tak se soustředí na jedinou možnost, jak měnit směr. Musí jim stačit páky ovládání tahu motorů. A trefit se na dráhu bude doslova hodinářská práce. Nejdříve však musí vysunout podvozek. Naštěstí se zadaří a tři zelené kontrolky se rozsvítí.
Piloti úpravou tahu jednotlivých motorů korigují směr letu a snaží se stroj stabilizovat. Osud 292 lidí na palubě Boeingu 747 Philippine Airlines je nyní plně v rukou kapitána Eduarda Reyese a jeho dvou pomocníků. Konečně! Obří Jumbo Jet se dotýká ranveje a po pár stech metrech zastavuje. Zvládli to! Díky dokonalé souhře, naprostému soustředění, vynalézavosti a vrcholnému pilotnímu umění přistáli tři absolutní profíci se silně poškozeným téměř neovladatelným strojem a zachránili životy 272 pasažérů a 20 členů posádky.
Záchranáři rozvážejí zraněné do nemocnic a na letiště spěchají japonští policejní vyšetřovatelé. Zjišťují, že největší část výbuchu pohltilo tělo oběti, japonského mladíka Haruki Ikegamiho. Pokud by bomba vybuchla pod prázdným sedadlem, způsobila by mnohonásobně větší škody jak na životech, tak na letounu. A kdyby nálož detonovala o pár řad dál, mohly by se vznítit páry v palivové nádrži a letoun by explodoval.
Specialistům na výbušniny se podaří složit dohromady součástky bomby a jsou udiveni jedním detailem, časovačem v upravených digitálních hodinkách. A právě ten je přivede na stopu atentátníka. Ale nepředbíhejme. K vyšetřování se připojují i filipínští policejní experti a zaměřují se na osoby z blízkého východu. A 6. ledna 1995 jsou atentátníkovi na stopě. Ramzo Yousef alias Armaldo Forlani vyrábí společně se svým pomocníkem ve svém manilském bytě novou, silnější bombu. Jenže při přípravě chemické směsi se jim proces vymkne z rukou a byt je plný smrdutého dýmu, který se dostane na chodbu a zburcuje správce objektu. Ten se vypraví za pachem a před bytem, z něhož dým vychází, potká Yousefa se svým komplicem. Oba mu tvrdí, že si doma dělali ohňostroj. Jemu se to nepozdává, tak zavolá hasiče a policii.
Bombostrůjci zmizí a do bytu vkročí policisté. A to co vidí, jim doslova vyrazí dech. Součásti na výrobu několika výbušných systémů se povalují úplně všude a mezi nimi i časovací zařízení ukryté v digitálních hodinkách. Po chvíli si atentátník uvědomí, že v bytě nechal velice důležitý předmět, a sice svůj laptop a vyšle pro něj svého komplice. Ten před bytem narazí na policii. Sice se snaží uprchnout, ale nemá šanci.
Filipínská policie o nálezu okamžitě informuje Interpol a FBI. Mimochodem, po Ramzim Yousefovi, členovi islámské teroristické skupiny Al-Káida pátrá americký Federální úřad pro vyšetřování už 2 roky. Je totiž podezřelý z bombového útoku na světové obchodní centrum v New Yorku v roce 1983. Jenže zatím stále uniká. Vyšetřovatelé mají v rukou důležité materiály. V atentátníkově laptopu našli podrobné plány na mnohem účinnější výbušná zařízení a jejich exploze v dalších letadlech. Musí ho co nejdříve dopadnout. FBI zjistí, že odjel domů do Pákistánu, vyhlásí tam po něm pátrání a vypíše odměnu za informace vedoucí k jeho dopadení ve výši 2 miliony dolarů.
A ejhle, peníze zafungují. Jeden z jeho kompliců ho práskne a policie jde najisto. Zatknou ho v jednom z hotelů v Islámábádu a transportují do New Yorku. Je shledán vinným z teroristického útoku na let PAL 434 i na světové obchodní centrum a odsouzen na doživotí v nejpřísnějším americkém žaláři.
Dnes se teroristických útoků na palubách dopravních letounů obávat nemusíme. Bezpečnostní opatření na letištích jsou tak přísná a detektory tak citlivé, že nikdo do letadla bombu nepropašuje. Tak šťastnou cestu!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/qgY4Jkk7LC4?si=bdEqEoEpB-J_f1d2
https://youtu.be/O-t1D8icTwA?si=1dhT3LPO-tvhfqQb
Unlawful Interference Boeing 747-283B EI-BWF, Sunday 11 December 1994 https://share.google/e8C10V5GcnbgTzAE0
