Článek
Naopak, nesmazatelně se zapsal do historie letectví. Ale nebudu vás déle napínat, pojďme na to.
Je prázdninová středa, 19. července 1989 a letecká společnost United Airlines pořádá propagační akci ke dni dětí. Pasažéři do 14 let věku mohou v doprovodu dospělé osoby letět za pouhý 1 cent z coloradského Denveru do Chicaga ve státě Illinois. O let 232 je tak nebývalý zájem a na palubu nastupuje 52 dětí a 233 dospělých. O ně se bude starat jedenáctičlenná posádka. Mužům v kokpitu 17 let starého letounu DC-10 velí jeden z nejzkušenějších kapitánů United Airlines Alfred Haynes, který za kniplem DC-10 strávil více jak 7 000 hodin. Na postu druhého pilota mu sekunduje rovněž zkušený matador Bill Records. A tuto dvojici doplňuje palubní inženýr s českým příjmením a bohatou praxí na tomto typu letounu Dudley Dvorak.
Je krátce po 13. hodině místního času, paluba se plní natěšenými dětmi s doprovodem a posádka provádí předletovou kontrolu. Krásný slunný den napovídá, že let budou provázet ideální povětrnostní podmínky. Ve 14 hodin a 9 minut dostávají piloti povolení ke vzletu. Ten proběhne naprosto bez problémů a letoun stoupá do cestovní hladiny tři šest nula, tedy 36 000 stop, což je 10 973 metrů.
Po hodině letu se ozve mohutná rána a celý letoun se silně otřese. Pasažéři se zprvu obávají, že na palubě vybuchla bomba. I muži v kokpitu mají starosti a hlavně plné ruce práce. Je 15 hodin, 17 minut a palubní inženýr hlásí výpadek motoru číslo 2. Kapitán ho vypíná, stejně jako přívod paliva k němu. Posádka zachovává naprostý klid, neboť DC-10 může bez problémů pokračovat se dvěma zbylými plně funkčními pohonnými jednotkami.
Jenže vzápětí zjistí podstatně horší, vpravdě šokující závadu. Všechny tři hydraulické okruhy jsou na suchu, tedy bez hydraulické kapaliny, a tudíž naprosto nefunkční. Zatímco bez jednoho ze tří motorů se dá zcela normálně letět i přistát, bez hydrauliky to možné není. Stroj se stává naprosto neovladatelným a osud 296 lidí na jeho palubě se zdá být zpečetěn. Představte si to asi jako kdyby vám někdo za jízdy ukradl volant, brzdu, všechny jízdní asistenty a zbyl by vám jen plynový pedál. Přesně v takovéto situaci jsou nyní piloti letu 232 United Airlines.
Letoun se naklání doprava a 1. důstojník, který zastává funkci řídícího pilota, se marně pere s řízením. To přebírá kapitán a ani jemu se nedaří stroj vyrovnat. Náklon se blíží k maximální hranici. Pokud ji přesáhne, letoun ztratí vztlak a zřítí se. Kromě dvou motorů nefunguje vůbec nic. Prudký náklon cítí i pasažéři a je jim jasné, že se něco děje. Kapitán má jedinou možnost, pokusit se vyrovnat náklon pomocí rozdílného tahu motorů. Přidá pravému a levému ubere. A hle, ono to funguje. Jenže když se snaží stejným způsobem korigovat směr letu, DC-10 zatáčí pouze doprava. Druhý pilot mezitím kontaktuje řízení letového provozu v Minneapolis, popisuje jim závažné problémy a žádá o kurz k nejbližšímu letišti. Ovšem v tuto chvíli posádka absolutně netuší, jak dostat neovladatelný letoun na zem.
Kapitán informuje cestující o poruše motoru číslo 2, ale o ztrátě všech hydraulických systémů pomlčí, aby zbytečně nevyvolal paniku. V 15 hodin 22 minut obdrží piloti kurz k nejbližšímu letišti, kterým je Gateway v Sioux City. Tam je okamžitě vyhlášen poplach pro veškeré záchranné jednotky. DC-10 zamíří k letišti a piloti se ze všech sil snaží udržet stanovený kurz jen pomocí plynových pák a ještě k tomu musí klesat. To se jim jakž takž daří, ale nemají zdání, jak s neovladatelným strojem přistát. Přistávací manévr bez funkční hydrauliky není popsán v žádných leteckých příručkách ani se netrénuje na simulátoru, neboť se má za to, že je neproveditelný.
Přes veškeré snažení se naprosto vyčerpaným pilotům vymyká řízení z rukou. Letoun najednou přechází do strmého stoupání a jakmile se sníží vztlak pod křídly, začne prudce klesat. Představte si to asi jako jízdu na obří horské dráze. Posádka nemá zdání, jak dlouho se tímto způsobem udrží ve vzduchu a zda vůbec na nejbližší letiště doletí.
Krátce před půl čtvrtou dává kapitán pokyn palubnímu personálu, aby připravil kabinu na nouzové přistání. Mezi pasažéry sedí i Dennis Fitch, letecký instruktor pro DC-10, který se vrací z porady a nabízí posádce pomoc. Tak se stane čtvrtým statečným mužem v kokpitu a převezme ovládání plynových pák. Let 232 se nachází 12 minut od letiště v Sioux City a za pár okamžiků čeká piloty největší životní zkouška, pokus o přistání s neovladatelným letadlem. Osudy 296 lidí na jeho palubě jsou od této chvíle plně v rukou kapitána a jeho tří pomocníků. Ti se musí obejít bez výškového a směrového kormidla, klapek, slotů a brzd. Velice zkušená posádka doplněná o leteckého instruktora dokonale spolupracuje, ale dokáže plně nahradit porouchané řízení?
Je 15 hodin, 50 minut, personál připravuje kabinu na nouzové přistání a piloti se snaží stroj stabilizovat regulováním tahu jednotlivých motorů, což je značně obtížné. Dispečeři na věži povolují letu United Airlines 232 přistání na nejdelší dráhu 31, která měří 2 700 metrů. O 2 minuty později provádí Denny Fitch poslední zatáčku, pomocí níž letoun sklesá a z ní se musí trefit na ranvej. A to na první pokus, druhou šanci nedostanou, jelikož neovladatelný stroj nedokáže znovu vystoupat. Jenže po dokončení poslední zatáčky není srovnaný s dráhou 31, ale míří na vedlejší, podstatně kratší dráhu 22, na níž stojí záchranáři se svými vozy. Ti naštěstí včas zpozorují blížící se letoun a ranvej mu uvolní. DC-10 se blíží k prahu dráhy o 150 kilometrů rychleji, než je maximální přistávací rychlost, ale bez klapek s tím nic moc nezmůžou. A klesají 6 krát vyšší rychlostí, než bývá běžné, takže je to pořádný fičák.
Je 16 hodin a neřiditelný stroj ztrácí 10 metrů nad zemí těsně před prahem dráhy stabilitu. Pravé křídlo a nos klopí dolů. Posádka se ho snaží zvednout, ale je pozdě. Koncem křídla narazí do ranveje, to se ulomí stejně jako pravá podvozková noha. Letadlo klouže dál a rozpadá se na tři části. Kokpit se zaboří do měkkého trávníku vedle dráhy, trup doklouže až na její konec a zachvátí ho plameny. Hasiči jsou na místě okamžitě a přeživší schopní pohybu prchají co nejdál od hořících trosek. Ale mnoho cestujících, včetně malých dětí, je stále uvězněno uvnitř a hrozí, že se otráví zplodinami hoření.
Kokpit je tak zmačklý, že se ke čtveřici mužů musí záchranáři prořezat. Trvá jim to téměř hodinu, ale najdou je naštěstí živé. Hasiči bojují s požárem přes 2 hodiny a na evakuaci pasažérů se podílejí posádky 9 vrtulníků a 34 vozidel záchranné služby. 111 cestujících včetně 11 dětí a 1 letušku se jim zachránit nepodaří, ale nebýt dokonalé koordinace, soustředění a pilotního umění čtyř statečných mužů v kokpitu, nepřežil by nikdo. Profíci každým coulem zachránili životy 174 pasažérům a 10 členům posádky. A to rozhodně není málo, vždyť v leteckých manuálech ani při výcviku se nepočítá s tím, že by vůbec někdo dokázal letoun po výpadku veškeré hydrauliky dostat na zem. Takže pokud to někdo dokáže, je to obdivuhodné.
Piloti však ztrátu 112 lidí nesou velice těžce a přejí si, aby byla příčina havárie co nejdříve objasněna. Ještě týž den se dávají do práce ti nejlepší experti na letecké nehody z NTSB (Národního úřadu pro bezpečnost v dopravě Spojených států amerických). A nejde jim na rozum, jak mohla porucha jednoho z motorů zapříčinit výpadek všech hydraulických okruhů najednou. Pravděpodobnost, že odejde komplet celá hydraulika je asi miliarda ku jedné. Tedy ještě mnohem menší, než že vyhrajete první ve Sportce.
Pomůže příčinu havárie objasnit nález odpadlých částí letounu na poli 90 kilometrů od Sioux City? Vyšetřovatelé okamžitě spěchají na místo a zjišťují, že se jedná se o součásti potrubí hydrauliky z ocasní části DC-10, které se od letounu oddělily přesně v okamžiku ohlušující rány a výpadku motoru číslo 2. Podle nepatrných stop titanu dojdou experti k závěru, že otvory v potrubí s hydraulickou kapalinou způsobilo oběžné lopatkové kolo uvnitř motoru. Je to totiž jediná součást letounu vyrobená z titanu. To se uvolnilo, prorazilo plášť motoru a jeho úlomky způsobily ony otvory a únik hydraulické kapaliny.
Jenže aby mohli svoji hypotézu potvrdit, potřebují předmět doličný najít. A na 36 kilometrech čtverečních polí s třímetrovou kukuřicí to nebude snadné. A taky, že se jim to nepodaří, musí počkat na sklizeň. Konečně, po dvou měsících narazí místní farmáři při sklizni kombajnem na hledanou součástku. Vyšetřovatelé ji posílají do speciální laboratoře a netrpělivě čekají na výsledky. Specialisté z oboru metalurgie skutečně objeví v titanové slitině trhlinu, která byla způsobena skrytou vadou materiálu. Ta nevznikla při výrobě motoru, nýbrž ještě dříve, při tavbě samotného ingotu.
A tak nepatrná vada kovu způsobila prasknutí oběžného kola pohonné jednotky a zavinila smrt 112 lidí. Po této havárii byly zpřísněny pravidelné prohlídky motorů a hydraulické systémy na DC-10 opatřeny speciálními ventily, aby nemohla uniknout veškerá hydraulická kapalina.
Všichni členové posádky včetně instruktora Dennise Fitche, který původně cestoval jako pasažér, obdrželi naprosto právem vysoká pilotní vyznamenání. Tento příběh opět potvrdil, že člověk se ani v těch nejkritičtějších okamžicích nesmí vzdát. A to platí nejen v kokpitu, ale i v běžném životě.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/Lw4uhb8dFs4?si=68rU6Dn9_kANxUC8
https://youtu.be/pT7CgWvD-x4?si=JOqDKnAJmk3GQTAI
DCA89MA063.aspx https://share.google/8hMbI9kUbJi42×QPw
