Článek
A já vás na jeden takový dálkový a do poslední vteřiny velice dramatický let právě teď vezmu.
Je úterý 19. února 1985 a nad Pacifikem si poklidně pluje Boeing 747 společnosti China Airlines s 274 lidmi na palubě. Míří z tchajwanského hlavního města Tchaj-pej do Los Angeles v Kalifornii. Pomalu se blíží k americkému pobřeží a palubní personál roznáší snídani. Jelikož se jedná o dálkový let, střídají se v kokpitu dvě posádky. Hlavní z nich tvoří jeden z nejzkušenějších pilotů China Airlines pětapadesátiletý kapitán Min-Yuan Ho, který má na svém kontě více jak 15 000 letových hodin, z toho téměř třetinu právě na tomto typu letounu. Na postu 1. důstojníka mu sekunduje třiapadesátiletý Ju-Yue Chang s náletem přes 7 700 hodin a také bohatou praxí na Boeingu 747. A třetím členem hlavní posádky je pětapadesátiletý palubní inženýr Kuo-Pin Wei, který strávil v kokpitu dopravních letounů více než 15 500 hodin a Jumbo Jet zná lépe než kdokoliv jiný. Zkrátka, zkušenější posádku byste si ani nemohli přát. Teď se mi vybavilo jedno staré české přísloví: „I mistr tesař se někdy utne“, které by mohlo být i podtitulem tohoto příběhu. Ale nepředbíhejme.
Hlavní posádka má na starosti vzlet a přistání. Po vystoupání do cestovní hladiny čtyři jedna nula, tedy 41 000 stop, což je přibližně 12 500 metrů, ji na 5 hodin vystřídala druhá posádka. A teď se hlavní vrací zpět. Chvilenku po tom, co se do kapitánského křesla opět usadí Min-Yuan Ho, se letoun s 251 cestujícími a 23 členy posádky dostává do oblasti turbulencí. Stroj letící rychlostí 870 kilometrů v hodině řídí autopilot, když v tom najednou motor číslo 4 ztrácí tah. Palubní inženýr zvyšuje jeho výkon, ale vůbec to nepomáhá, naopak vysadí úplně. To by však neměl být žádný problém, neboť Boeing 747 může úplně v pohodě letět na tři motory. Posádka se snaží čtyřku znovu nahodit. Bohužel se nezadaří a není divu, jsou příliš vysoko. Žádá tedy řízení letového provozu v novozélandském Aucklandu o povolení sklesat do hladiny dva čtyři nula, tedy 24 000 stop neboli 7 315 metrů.
Zatímco se palubní inženýr znovu pokouší nahodit motor číslo čtyři, letoun se z důvodu rozdílného tahu, a tudíž i vztlaku pod křídly, začíná nebezpečně naklánět. Piloti si toho vůbec nevšimnou, jelikož jsou všichni zabráni do řešení problému s motorem. Také rapidně klesá rychlost a co je nepochopitelné, oba umělé horizonty, to jest přístroje, které zobrazují polohu stroje vůči zemskému povrchu, ukazují jakési nesmysly. Z toho posádka usoudí, že také vypověděly službu.
To, že se Boeing přetočil na bok a nechybí mnoho, aby zcela ztratil vztlak, si zprvu nikdo v kokpitu neuvědomí. Náklon se však stále prohlubuje a letoun s 274 vyděšený lidmi na palubě přechází do nekontrolovaného pádu a řítí se k zemi. Piloti se snaží získat zpět vládu nad padajícím strojem, ale marně. V tom si palubní inženýr všimne, že klesá výkon i ostatních, do této chvíle funkčních motorů, až ztratí tah úplně.
Na palubě se střídá kladné a záporné přetížení, pasažéři narážejí do stropu a poté je mohutná síla tlačí na podlahu a do sedaček. A mezi nimi poletuje vše, co není připoutáno. Celá konstrukce letadla vrže a praskají nýty, kterými jsou spojeny jednotlivé díly. Cestující jsou přesvědčeni, že nastaly poslední vteřiny jejich života a loučí se s ním.
V kokpitu se rozezní všechny možné výstrahy a posádka se marně snaží převzít kontrolu nad strojem do svých rukou. Ten během několika sekund klesl o 3 000 metrů a země, respektive hladina oceánu se nezadržitelně blíží. Zatímco palubní inženýr se stále snaží nastartovat motor číslo čtyři a kapitán zkrotit letoun, který si dělá, co chce, řídící letového provozu v Aucklandu se marně pokoušejí spojit s letem, o jehož osud se obávají. A právem, pokud překročí maximálně možnou konstrukční rychlost, k níž se blíží, může se ve vzduchu rozpadnout.
Piloti se snaží ze všech sil letoun stabilizovat a hle, zdá se, že snaha přináší kýžené ovoce. Jumbo Jet se začíná vyrovnávat a také klesá rychlost pádu. Bohužel, jen na okamžik. Za pár vteřin je vše opět ve starých kolejích, jen s tím rozdílem, že tentokrát padají dolů jako kámen. Pasažérům je zle a smířeni s osudem opět poletují vzduchem jako balónky z pouti. Z letounu začínají odpadávat části. A není divu, vždyť se za necelou minutu propadl o 6 kilometrů. Takže si asi dovedete představit, jaký je to fičák.
Boeing 747 China Airlines, který se nachází ve výšce 4,5 kilometru, překročil maximální provozní rychlost a zdá se, že je osud letu 006 a všech jeho pasažérů i posádky zpečetěn. Kapitán vyhlašuje stav nouze a naprosto ochromený stroj bez motorů se v necelých třech kilometrech vynoří z mraků. Posádka konečně vidí skutečný horizont, ale také blížící se konec ve vlnách oceánu. Zbývá 30 sekund do kontaktu s mořskou hladinou a Min-Yuan Ho se z posledních sil snaží vybrat pád. Cestující zažívají přetížení jako piloti stíhacích letounů při bojové akci.
Ale zdá se, že v tomto souboji s časem má posádka navrch. Letadlo se vyrovnává a tři motory zvyšují výkon. Inženýr se pokouší nahodit i čtyřku a světě div se, funguje! Konečně mají stroj pod kontrolou. To nebylo za pět minut dvanáct, ale doslova v hodině dvanácté. I dispečerům v Aucklandu se již daří s letem 006 navázat spojení a povolují mu stoupat do hladiny tři pět nula. Záhy posádka zjistí, že z jednoho hydraulického okruhu unikla veškerá kapalina, a tudíž je nefunkční. Proto zůstanou raději ve výšce 27 000 stop, tedy 8 230 metrů a žádají řízení letového provozu o nouzové přistání v San Franciscu.
Na tamějším mezinárodním letišti mezitím aktivují veškeré záchranné složky a odklánějí provoz, aby měl Boeing v nouzi prostor a ranveje jen pro sebe. Posádka dostává povolení klesat dle vlastního uvážení a přistát na libovolnou dráhu. Vědí, že nefunguje výškové kormidlo a jeden hydraulický okruh, ale jsou to jediné závady? To v tuto chvíli nikdo nedokáže posoudit.
Absenci výškovky musí piloti nahradit plynovými pákami a sklesat pomocí snížení výkonu motorů. Zbývá pár vteřin do kontaktu s ranvejí a v kabině pro cestující panuje hrobové ticho. Kapitán Min-Yuan Ho se plně soustředí na přistání s letounem, který se ve vzduchu málem rozpadl. Konečně, kola podvozku se jemně dotýkají dráhy a obří Jumbo Jet bez problémů zastavuje. Cestující propukají v jásot a objímají jeden druhého. Po hrůzostrašném pádu, který se jakoby zázrakem podařilo posádce vybrat jen pár set metrů nad oceánem, nechtějí uvěřit, že jsou živí. Po dokonalém přistání si oddechnou i piloti.
A co tento šílený pád a vysazení všech motorů způsobilo? Odpověď na tuto otázku musí co nejdříve najít vyšetřovací tým, složený z předních odborníků na letecké nehody NTSB, tedy Národního úřadu pro bezpečnost v dopravě Spojených států amerických. Ti jsou při pohledu na notně orvanou královnu nebes v šoku. Chybí jí kryt podvozku, část výškového kormidla, ocasu a špičky křídel. Okamžitě je jim jasné, že piloti museli vynaložit nezměrné úsilí, aby takto poškozený stroj dostali úspěšně na zem.
Experti mají k dispozici obě černé skříňky. Jenže záznamník hovorů v kokpitu zapisuje pouze posledních 30 minut, takže jim je v podstatě k ničemu, neboť začíná až dávno po tom, co stroj přešel do pádu. Dozví se víc ze zapisovače letových údajů? I tady je provází smůla, ocitl se totiž několikrát bez proudu, takže záznam není souvislý a jeho dešifrování bude složité a zdlouhavé. Prozatím jim tedy musí stačit výpovědi posádky a svědků z řad pasažérů. Ti těsně před výpadkem motoru číslo 4 zaznamenali silné turbulence. Specialisté však zjistí, že poryvy větru nebyly zdaleka tak silné, aby mohly způsobit vysazení motoru. Pro jistotu provedou testy všech čtyř pohonných jednotek. Zjistí pouze drobnou odchylku na motoru číslo 4, která způsobila, že do něho proudilo méně paliva, a tudíž ztratil tah. Zbylé 3 motory jsou shledány v naprostém pořádku. To záhadu ještě více prohloubí.
Po obdržení dat ze zapisovače letových údajů vyšetřovatelé zjišťují, že posádka nedodržela stanovený postup při výpadku motoru. Pokoušeli se ho znovu nastartovat v příliš velké výšce, kde to není možné. Jenže to stále nevysvětluje náhlý přechod do pádu, neboť, jak jsem se již zmínila, Boeing 747 může úplně normálně letět na 3 motory. Vzápětí je totálně rozhodila porucha umělých horizontů. Jenže ta byla pouze zdánlivá. Ukazovaly polohu letounu na boku a piloti se tudíž domnívali, že oba přístroje najednou postihla závada. Nikoliv, oni tak skutečně letěli, aniž by si to uvědomili. Ale jak se do této polohy dostali? Zkrátka jedna záhada větší než druhá. Vyšetřovatelé mají pěkně zamotanou hlavu, jelikož posádka vypověděla, že jim při pádu odešly zbývající 3 motory, ale podle záznamu letových údajů po celou dobu letu až do přistání normálně pracovaly. Tohle už vůbec nedává smysl.
Nejlepší američtí experti na letecké nehody si s tímto případem lámou hlavu řadu měsíců a dospějí k jednoznačnému závěru. Kromě banální závady na motoru číslo 4 byl Boeing 747 China Airlines v naprostém pořádku. Vina padá tudíž na posádku, která po výpadku motoru nedodržela stanovený postup a dopustila se několika zásadních chyb. V prvé řadě včas nezareagovala na náklon letounu. Kapitán měl vypnout autopilota a vyšlápnout směrovku. Stroj by náklon okamžitě vyrovnal a bylo by po problému. Bohužel, posádka se tak silně soustředila na závadu motoru, že nic jiného nevnímala. A jak to bylo s údajným výpadkem ostatních motorů? Ano, skutečně snížily výkon, ale ne sami od sebe, nýbrž zásahem pilotů. Ti posunuli plynové páky na volnoběh v domnění, že tím sníží rychlost pádu. Palubní inženýr si toho nevšiml a domníval se tedy, že také vypověděly službu.
Tak to bychom měli, ale jak mohla posádka složená z nejzkušenějších pilotů takhle chybovat? I na tuto zapeklitou otázku najdou vyšetřovatelé odpověď. Začnou prověřovat jejich biorytmy. Kapitán měl opravdu před tímto letem 15 hodin volno, přesně podle předpisů. Ale z pětihodinového odpočinku během letu spal pouze dvě hodiny a rozhodně ne tvrdě. Měl za sebou 6 velice náročných dnů, během nichž absolvoval 6 letů a překročil 18 časových pásem. Tím u něho došlo k poruše biorytmu. Tyto faktory bezesporu negativně ovlivnily jeho rozhodovací schopnosti, soustředění a přispěly k únavě a zpomalení reakcí.
I přes řadu chyb se posádka dokázala z této šílené šlamastiky dostat, a to je nejdůležitější. Žádná z osob na palubě letu 006 nebyla vážně zraněná. Až na jednoho pasažéra odešli po přistání všichni po svých pouze s boulemi, modřinami a škrábanci. I piloti jsou jen lidé, kteří občas chybují a tihle dokázali své chyby napravit. A tak by to mělo fungovat ve všech profesích i v běžném životě.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/DWhZWtDinLg?si=NjLYG5ZcHU2k_wL-
https://youtu.be/xW2gaodsfkY?si=AVOy73FUpeC7-dly
AAR8603.pdf https://share.google/LZsMKEx1sPpfpMCWF
