Článek
Povětšinou se jednalo o letouny ruských dopravců. A za jednou z těch nejhrůznějších nehod se právě teď vypravíme do Irkutska na Sibiři.
Je sobota 6. prosince 1997 krátce po čtrnácté hodině místního času a na letišti Irkutsk 2, které patří tamější firmě na výrobu stíhaček, se připravuje ke startu posádka transportního letounu AN-124 Ruslan ruských vojenských vzdušných sil. S nákladem dvou stíhacích letounů SU-27 má namířeno na vietnamskou vojenskou základnu Kem Ran.
Největší sériové vyráběný nákladní letoun vznikl v konstrukční kanceláři Olega Antonova ve stejnojmenné firmě v Kyjevě na počátku 80. let minulého století. Obr s maximální vzletovou hmotností 400 tun přepraví ve svých útrobách až stopadesátitunový náklad. Pohánějí ho 4 velmi výkonné motory D-18T, které budou hrát v našem příběhu hlavní roli.
Tento konkrétní stroj s imatrikulací RA-82005, který původně sloužil Aeroflotu, je 12 let starý, má za sebou pouhých 1 000 letových hodin a 576 cyklů vzlet/přistání. Na jeho palubě se nachází 23 osob, z toho 14 pasažérů a 9 členů posádky. V kokpitu sedí 6 mužů: kapitán letounu, kterým je podplukovník Volodymyr Fedorov, dále první důstojník, 2 palubní inženýři, navigátor a radista.
Na letišti panují zimní, ale pro vzlet ideální podmínky. Je jasno, bezvětří a teplota -20°C. Mimochodem, piloti nemají rádi vedro a v případě těžkých nákladních letounů to platí dvojnásob. S rostoucí teplotou vzduchu klesá jeho hustota a tudíž i vztlak. A stejně tak i letecké motory podávají v mrazu vyšší výkon, než v horku.
Ve 14 hodin 40 minut dostává posádka AN-124-100 povolení ke vzletu a o 2 minuty později se Ruslan se čtyřicetitunovým nákladem odlepí od ranveje. Pouhé 3 vteřiny po vzletu v pěti metrech nad zemí zpozoruje hlavní palubní inženýr ztrátu tahu motoru číslo 3. I se třemi funkčními motory by měl AN-124 Ruslan stoupat. Jenže o 6 vteřin později, když se letoun nachází ve 22 metrech, vypovídá službu motor číslo 2 a to už je na pováženou. A vzápětí vysadí i motor číslo 1 a na katastrofu je zaděláno.
Obří transportní letoun se 100 tunami paliva v nádržích a 40 tunami nákladu, jeden, byť vysoce výkonný motor neutáhne. Nejen, že nebude stoupat, ale dlouho se ve vzduchu neudrží. Piloti se snaží ze všech sil, ale stihnou pouze vyslat signál nouze a třistapadesátitunový kolos přechází do náklonu, z důvodu nízké rychlosti ztrácí vztlak a ze 66 metrů se řítí k zemi. Pouhých 35 vteřin po startu naráží do obytných domů na irkutském předměstí 1,5 kilometru od konce ranveje.
Zpráva o tragické havárii se k velké nelibosti Rusů prakticky okamžitě rozlétne do celého světa a dostane se do hlavních zpravodajských relací BBC, CNN, DW a dalších. Asi doufali, že se jim ji podaří utajit stejně jako řadu předchozích katastrof, ale tentokrát se přepočítali.
Letoun se doslova zabořil do pětipodlažního paneláku. Totálně zdemoloval jeho dva vchody a silně poškodil i sousední budovy včetně objektů dětského domova. A okamžitě se rozpoutalo ohnivé peklo, notně živené 100 tunami kerosinu. Paradoxem je, že ve zničených bytech žili vesměs zaměstnanci místní fabriky na výrobu letounů a pracovníci letiště.
Na místo okamžitě míří jak městští, tak letištní hasiči a záchranáři. Ke vší smůle došlo k tragédii v sobotu odpoledne, když byla většina obyvatel tohoto sídliště doma a v jednom z bytů se dokonce konala svatební veselka. O nezkrotné síle ohně hovoří i fakt, že ho hasiči dostanou pod kontrolu až po dvanácti hodinách. S vyhledáváním případných přeživších pomáhají i policejní psi a záchranářské práce probíhají celou noc. Značně je ztěžuje silný mráz, teplota klesá pod -30°C. Požár se podaří uhasit až v průběhu následujícího dne.
V plamenech a troskách zahynulo celkem 72 lidí – všech 23 členů posádky a 49 obyvatel sídliště, z toho 14 dětí. K tomu je nutno přičíst desítky těžce zraněných a spostu dalších lidí z okolí, trpících dodnes psychickými problémy. O střechu nad hlavou přišlo více jak 70 rodin.
A co tuto tragickou havárii způsobilo? Jak je možné, že spolehlivému stroji, který měl nalétáno pouze 1 000 hodin, vypověděly službu 3 motory najednou? Tak to bude muset zjistit vyšetřovací komise, která se dává do práce okamžitě po uhašení požáru a ukončení záchranných prací.
Jenže to by nebyli Rusové, aby se nesnažili hodit vinu na někoho jiného, v tomto případě na výrobce leteckých motorů D-18T, ukrajinskou firmu MotorSich, sídlící v Záporoží. Po dvou měsících zkoumání došli vyšetřovatelé k závěru, že příčinou vysazení motorů byla vyrobní vada. Ale výrobce si toto nařčení nenechal líbit a podal proti tomuto verdiktu protest.
Jen pro úplnost: Letouny AN-124 Ruslan využívá i ukrajinská letecká společnost Antonov Airlines, která s nimi mimo jiné zajišťuje přepravu nadměrných nákladů pro Severoatlantickou alianci. A její Ruslany nezaznamenaly žádnou havárii ani závažnou poruchu motoru.
O případné výrobní vadě by se snad dalo uvažovat při výpadku jednoho motoru, nikoliv tří a najednou. Skutečnou příčinu je třeba hledat jinde. Ukrajinští experti ji vidí v nekvalitním palivu. Vysoký obsah vody v něm může v mrazivém počasí vytvořit krystalky ledu, které ucpou palivový systém. Bohužel z motorů po mohutném nárazu a požáru prakticky nic nezbylo a letištní nádrže s palivem byly okamžitě zaplombovány, aby se do nich náhodou někdo nedostal a tajně neodebral vzorek. Pokud by pracovníci odpovědní za kvalitu paliva měli čisté svědomí, proč by to dělali?
Pravou příčinu katastrofy by mohly ozřejmit záznamy z černých skříněk, to jest ze zapisovače letových údajů a záznamníku hovorů v kokpitu. Bohužel, právě ten se v prudkém žáru roztavil. Podaří se stáhnout data ze zapisovače letových údajů? Ano, ale proč došlo k výpadku motorů se z nich vyčíst nedá, tedy pokud máme věřit ruským odborníkům.
Očití svědkové z řad letištních záchranných složek, kteří přípravu a samotný start AN-124 ruských vzdušných sil pozorovali, vypověděli, že posádka značně spěchala a neprovedla obvyklé zahřívání motorů, které je u tohoto typu pohonných jednotek nezbytné a trvá několik minut. Ani po dvou letech od havárie nebyla zjištěna skutečná příčina a vyšetřování bylo odloženo pro nedostatek důkazů.
Až v roce 2018 se případem začali znovu zabývat experti z ruského výzkumného leteckého ústavu a dospěli k závěru, že pravděpodobnou příčinou tragické havárie bylo ucpání palivového systému krystalky ledu. A rovněž nevyloučili vinu posádky, která dostatečně neprohřála motory.
Kvůli značnému poškození a narušení statiky muselo být několik domů v oblasti dopadu letounu srovnáno se zemí. Obyvatelé sídliště na předměstí Irkutska se s prožitým traumatem nevyrovnali dodnes a každý zvuk startujícího letounu je děsí. Některé z poškozených domů byly opraveny, ale jejich původní nájemci se do nich většinou nevrátili.
Od této havárie uplynulo již 28 let a ruský letadlopád ve vojenské i civilní aviacii pokračuje s ještě větší intenzitou dál. Nepředpokládám, že byste se v současné době do Ruska chystali, ale pokud přeci jen ano, tamějším aerolinkám se vyhněte velkým obloukem. Statistiky nelžou, patří k těm nejnebezpečnějším na světě.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/3l1wY-Fms18?si=rix9RK42oGTYgNGT
https://youtu.be/WJCvbRV6h3o?si=WFzjSGhkfI8yDddW
Military Jet Crashes in Siberia; Dozens Killed - Los Angeles Times https://share.google/HBG8×Kki5DLYPztah
