Článek
To se dozvíte právě teď.
Je čtvrtek 24. června 1982 a z londýnského letiště Heathrow startuje Boeing 747 společnosti British Airways k dálkovému letu do australského Perthu s mezipřistáním v Kuala Lumpur, hlavním městě Malajsie. První část letu probíhá naprosto bez problémů. Po doplnění paliva a výměně posádky vzlétá obří stroj s 263 lidmi na palubě na druhou část cesty.
V kokpitu velí velice zkušený kapitán Eric Moody, který létá s Boeingem 747 prakticky od začátku, co jsou tyto stroje součástí flotily největšího britského leteckého dopravce. Na pozici druhého pilota mu sekunduje Roger Greaves, který za knipl Boeingu 747 usedá již šestým rokem a stejně dlouhou praxi má i palubní inženýr Barrie Freemen. Posádka se do tohoto letu neznala, letí spolu poprvé.
Stroj udržuje hladinu tři sedm nula, tedy 37 000 stop, což je 11 277 metrů a míří k indoneské Jakartě. Je noc, podřimující pasažéři mají za sebou hodinu a půl z druhé etapy letu, letoun řídí autopilot, posádka monitoruje přístroje a nic nenasvědčuje žádným komplikacím. Na radaru ani mráček, žádné turbulence, zkrátka naprostý klid.
Ale někteří cestující si stěžují na příliš zadýmený prostor a pozorují mlžné obláčky nad hlavou. Jelikož se v té době ještě smí na palubách dopravních letadel kouřit, přikládají tento fakt velkému množství náruživých kuřáků a nijak se tím neznepokojují. Na rozdíl od palubního personálu, který si také všimne, že je v kabině dýmu přespříliš a začne pátrat po jeho původu. Hledají v kuchyňce, na toaletě, ale nikde nic.
I piloti vidí něco neobvyklého, ale venku. Přímo proti nim se míhají podivné záblesky, jako kdyby někdo zapálil obří prskavku. Domnívají se, že se jedná o takzvaný Eliášův oheň. To je přírodní jev způsobený statickou elektřinou, k němuž může dojít při průletu silně nabitými bouřkovými mraky. Jenže jsou naprosto zmatení, neboť palubní radar žádnou bouřku neukazuje. A jiskření neustává, naopak sílí. Rozsvítí všechna světla, aby zjistili, co se děje a nevěří vlastním očím. Tohle v životě neviděli, letoun je zahalen do jakéhosi mlžného pláště a obtékají ho stříbřité paprsky. Úkaz jako z jiného světa.
I cestující pozorují, že se za okny míhá zářivě bílé světlo. Dým na palubě stále houstne, štípe do očí a dráždí dýchací cesty, ale personál ne a ne najít jeho zdroj. Vylekaní pasažéři si posléze všimnou, že vychází z průduchů klimatizace nad okénky. Že by hořelo tam?
Zápach připomínající hořící kabely cítí už i posádka v kokpitu, ale žádný z přístrojů nesignalizuje požár na palubě, což je značně matoucí. Druhý pilot se podívá z bočního okna a zaregistruje plameny, šlehající z motoru číslo čtyři. Kapitán pozoruje totéž na motoru číslo jedna. A k tomu neustává bláznivá světelná show. Vypadá to jako šílený sen, z něhož se ne a ne probudit.
Místo toho začíná jít opravdu do tuhého. Motor číslo čtyři vypovídá službu, tak ho posádka v souladu s předpisy vypíná. Vzápětí přestává pracovat motor číslo dva. Během pár vteřin vypadne i jednička a trojka a z obřího Boeingu se 11 kilometrů nad oceánem stává největší kluzák na světě.
Pasažéry doslova ochromí hrobové ticho. Jak je možné, že modernímu a naprosto spolehlivému letounu během necelých dvou minut odešly všechny čtyři motory? Přestože se piloti učí na trenažéru takovouto situaci zvládat, v reálu ji nikdy nezažili. Paliva mají dostatek, tak co se stalo?
První důstojník ihned vyhlašuje stav nouze a hlásí řízení letového provozu výpadek všech motorů. Je to vůbec poprvé v historii letectví, co k takové kritické situaci u Boeingu 747 došlo. Stroj prudce klesá, a přesto, že je schopen klouzavého letu, nemají piloti na řešení moc času. Pokud chtějí zůstat na živu a zachránit pasažéry, musí vymyslet, jak dostat letoun v pořádku na zem do půl hodiny.
Kapitán se snaží udržet letoun ve vzduchu bez motorů a s minimem funkčních přístrojů (mají pouze záložní zdroj elektřiny a omezenou hydrauliku) a druhý pilot s palubním inženýrem se pokoušejí motory znovu nahodit. Spouštějí startovací sekvenci. Jednou, dvakrát, třikrát…. Stále dokola. A ani ťuk. Ve výšce 33 000 stop, tedy 10 000 metrů se kapitán rozhodne otočit zpět k nejbližšímu letišti, kterým je Jakarta. Ale doplachtí tam?
Pasažéři si uvědomují, že stroj rychle klesá a nevěří, že se z téhle šlamastiky dostanou, přestože je palubní personál uklidňuje, že všechno bude v pořádku. Pomalu se smiřují se smrtí a píší vzkazy svým blízkým, zatímco posádka se stále dokola pokouší nahodit motory.
Aby problémů nebylo málo, po chvíli se v kokpitu rozezní alarm poklesu tlaku vzduchu v kabině. Bez motorů totiž nepracují kompresory, které na palubě vytvářejí přetlak. Cestující lapají po dechu a posádka si nasazuje kyslíkové masky. Za okamžik vypadnou i pasažérům. A smůla provází tento let čím dál tím víc. Maska druhého pilota je nefunkční, tudíž musí kapitán přijmout krajně nevhodné rozhodnutí. Klesne do 6 000 metrů, kde se dá dýchat bez masky. To je ovšem v tomto případě přesný opak toho, co nyní potřebují. Letoun musí udržet ve vzduchu co nejdéle, ale stále se jim nedaří nalézt příčinu poruchy motorů ani je znovu nahodit.
Už to vypadá, že se budou muset pokusit o přistání na mořské hladině, což se dosud nikomu úspěšně nepodařilo. Přesto se nevzdávají a bez přestání zkoušejí motory uvést do chodu. Na trase do Jakarty jim totiž překáží 3 000 metrů vysoké pohoří, které bez motorů nejsou schopni přeletět. Jakmile je nenahodí, musí letoun stočit na vodu.
Zbývá doslova pár minut, když v tom nesmírné úsilí a trpělivost přináší ovoce. Ve výšce 4 000 metrů motor číslo čtyři naskakuje, po něm se rozbíhá trojka a vzápětí se přidává i jednička s dvojkou. Posádce i pasažérům se značně ulevilo, ale, jak se za okamžik ukáže, zdaleka nemají vyhráno. Jsou 15 minut od letiště v Jakartě, kapitán přidává plyn a přitahuje knipl, aby nabral výšku a bezpečně přeletěl hory, když v tom to vše začne znovu, jako noční můra.
Venku opět létají jiskry, letoun obklopí záhadný mlžný oblak a z motoru číslo tři šlehají plameny. Piloti ho okamžitě vypínají a zahajují klesání do hladiny jedna dva nula, tedy 3 657 metrů. Jak se blíží k letišti, zjišťují, že mají úplně zamlžené čelní sklo a vůbec přes něj nevidí. Spustí tedy odmlžování a stěrače, ale nepomáhá to. Pouze na okraji okna je úzký proužek čirého skla.
A přichází další komplikace. Nefunguje paprsek letištního směrového majáku, který pomáhá pilotům udržet při klesání k ranveji správný úhel sestupu. Druhý pilot tedy musí kapitánovi, který téměř nic nevidí, hlásit aktuální vzdálenost od prahu dráhy a výšku. Konečně! Kola podvozku Boeingu 747 British Airways s 263 lidmi na palubě se dotýkají ranveje a kapitán Moody předvede poslepu ukázkové přistání na tři motory. Dokázali to! Těžce zkoušení pasažéři propukají v jásot a jsou šťastni, že se bez újmy na zdraví dostali na zem.
Ale proč k výpadku motorů došlo? Piloti okamžitě po přistání procházejí všechny příručky, ale na nic nepřijdou. A když spatří letoun zvenčí, jsou zmateni ještě víc. Okna v kokpitu, která musí něco vydržet, jsou silně poškrábaná a lak na trupu na mnoha místech úplně zmizel, jako kdyby se na něm vyřádila obří bruska.
Přijdou této záhadě na kloub vyšetřovatelé? Okamžitě se dávají do práce a pečlivě zaznamenávají výpovědi všech členů posádky i pasažérů. Specialisté na motory Rolls-Royce nevycházejí z údivu, když spatří jejich silně poškrábané útroby plné jemného prachu a kamínků. Co to je a kde se to tam vzalo? Laboratorní expertiza prokáže, že se jedná o sopečný popel. Tak vyšetřovatelé pátrají u vulkanologů a zjišťují, že oné osudné noci došlo k mohutné erupci jávské sopky Galunggung, ležící v těsné blízkosti trasy letu. Z okolí vulkánu, který se probudil toho roku na jaře, byly evakuovány desítky tisíc obyvatel, ale na bezpečnost leteckého provozu tenkrát nikdo nemyslel.
Mohutný sopečný mrak vystoupal do výšky 15 000 metrů a pozvolna klesal. Tak se připletl přímo do cesty obřímu Boeingu společnosti British Airways. Ano, to byl ten záhadný mlžný oblak neviditelný na radaru. Tvrdé a drsné částečky sopečného popela působily na povrch stroje jako brusný papír. A co bylo ono záhadné jiskření? Statická elektřina, která vznikla třením sopečných částic o povrch letounu. Dým, valící se z klimatizace měl také na svědomí sopečný popel, nikoliv požár.
A plameny šlehající z motorů? Ty byly také sopečného původu. Způsobil je tavící se vulkanický popel uvnitř spalovací komory. Ten poté pronikl do motoru, vytvořil mazlavou kaši a ucpal ho. Do palivové směsi se tím pádem nedostal kyslík a motor zhasl. Ale jak je možné, že se po sklesání podařilo posádce všechny znovu nahodit? Když se letoun dostal ze sopečného mraku do chladnějšího ovzduší, ztuhlá masa popela uvnitř motorů popraskala a tudíž už nic nebránilo jejich chodu.
Po tomto závažném incidentu byli piloti po celém světě proškoleni, jak poznat sopečný mrak. A vulkanologové začali úzce spolupracovat s řízením letového provozu a leteckými dopravci a předávat jim včas varování o aktivní sopečné činnosti.
Posádka, která v této prekérní situaci zachovala naprostý klid, předvedla dokonalou souhru a vrchol pilotního umění, se dočkala řady ocenění jak od své mateřské letecké společnosti, tak Mezinárodní letecké federace.
Říká se, že trpělivost přináší růže, v tomto případě přinesla podstatně víc, zachránila to nejcennější, co máme, lidské životy. A proto, i když se vám smůla sebevíc lepí na paty, nikdy to nevzdávejte!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/oRM8KtuCrtQ?si=9GQwsEMutV6v3khI
https://youtu.be/WFChgSJ_qB0?si=S0FWp_KxQsTK2DO-
Galunggung Glider: The Story Of British Airways Flight 9 https://share.google/rYy8UlRxBrOq37FpF
