Článek
Žijeme v turbulentní době s rychlým vývojem a mezigenerační rozdíly tak nabírají na intezitě. Dnešní mladí dospělí už navazují jiné typy vztahů - nezávazné, nežijí s partnerem v jedné domácnosti, nemají zájem a chuť zkoušet najít spřízněnou duši na celý život. A čím dál častěji nechtějí a nemají děti. Odůvodnění mají celou řadu - ekonomika, drahé bydlení, válečné konflikty, islamizace a transformace Evropy, ekologie a stav naší planety. Vždy to bývá některý z těchto důvodů nebo jejich kombinace.
Pro lidi zralejšího nebo zralého věku je životní cesta mladých často nepochopitelná. My, co známe život ve vztahu a lásce, případně ve společnosti potomků, a hlavně už jsme zažili opravdu složité situace, ve kterých bychom sami neuspěli, těžko chápeme, proč se někdo dobrovolně dává na cestu samoty. Dokážu pochopit jen to, že mládí má jiné myšlenky a starosti a nedostatek životních zkušeností, které člověka postupně formují a přibližují jej společně s rostoucím věkem k zamyšlení nad otázkami stáří. A proto nedokáží dle mého názoru domyslet důsledky svých nevyzrálých rozhodnutí, kterých mohou jednou hořce litovat a cesty zpět nebude.
Starší a starý člověk dobře ví, že dlouhodobá a nedobrovolná samota je velmi tíživá na duchu. A také komplikuje život ve chvílích, kdy na něj sami nestačíme. Což je ve stáří běžná věc a často tak lidé potřebují pomocnou ruku. Od partnera, přátel, dětí, od státu a sociálních služeb apod.
Pokud si mladí nevybudují komunitu sobě blízkých lidí, nevím, jak to vše jednou zvládnou. Partner? Nebude nebo nebudou mít natolik hluboké vztahy, aby tu pro sebe byli i ve zlém. Přátelé? Nebudou. Už dnes jich mají mladí méně díky online životu a sociálním sítím a ve stáří nás mnoho přátel opouští odchodem na onen svět. A virtuální „kámoš nekámoš“ na druhém konci světa fakt nepomůže. Děti? Nebudou, protože jsme se jako omladina rozhodli nezatěžovat svět a uhlíkovou stopu dalším tvorem a pokud nám jednou dojde, že jsme sami, bez hlubšího smyslu a opuštění bez potomstva a bez pomoci, už může být pozdě.
Samozřejmě to nemyslím tak, že mají lidé budovat rodiny a vztahy sobecky jen pro svůj prospěch, až bude hůř, aby se o ně někdo postaral. Ale ono hůř bude. Každý má lepší, neutrální, ale také horší a vyloženě špatná období. To si mladí moc neuvědomují, zatím je vesměs zásadní trable nepotkaly. A rozhodně je dobré na ně mít spojence a je dobré být spojenec jiným, když mají trable oni. Jak se říká - sdílená radost je dvojnásobná, sdílená starost poloviční.
A stát a sociální služby? Když už v dnešní době je nedostatek služeb a zaměstnanců v tomto sektoru a populace stárne a nová slábne, tím spíš nebude pro dnešní mladé v jejich stáří dostatek služeb a pomoci z tohoto směru. Situace bude logicky daleko horší než dnes.
Já už se toho nedožiji, ale už nyní je mi mladých líto. Budou mít totiž mnohem těžší a osamocenější stáří než my.
