Holé minimum jako luxus: Český feminismus v praxi

Právě proto si myslím, že přišel čas podívat se na odvrácenou stranu „hrdinství z nouze“. Pokud mluvím o feminismu a společnosti, musím mluvit otevřeně i o veškerých vedlejších účincích statečnosti. Na vlastní kůži vím, jak silný odpor vyvolá, když řeknu, že jsem feministka. Od žen neslýchám vyloženě odpor, ale zase důrazné distancování se od slova „feminismus“ – což mi přijde stejně překvapivé jako jejich velice feministické názory, které často přicházejí vzápětí.

Za tím vším okatým distancováním se mi ale pořád něco nezdálo. Plně jsem pochopila proč až u piva, když jsem čelila doslova hysterickému muži, který na slovo „feminismus“ nastartoval jak pionýr na první našlápnutí a půl hodiny emotivně vykřikoval, že každá feministka by měla dostat ránu pěstí, i když ženskou by nikdy nepraštil. Chápu, proč ženy mají feministické názory, ale distancují se od feminismu – zvlášť pokud je takový histrionský výbuch častován souhlasným mručením spolusedících.

Zamyslete se se mnou: jak snadné je být Emmou Watson a zároveň feministkou? Snadné. Prorazila by Taylor Swift, kdyby se hlásila k feminismu ještě před tím, než trhala žebříčky hitparád? A může si některá známá osobnost v českém prostředí dovolit být feministkou?

Video i se všemi bonusovými materiály najdeš zde: Kritika českého feminismu: proč je to luxus jen pro vyvolené

A co třeba mámy od rodin, které pracují v místním marketu – mohou si ony dovolit veřejně prohlásit, že jsou feministkami? Z vlastní zkušenosti vím, že ti, kdo feminismus potřebují nejvíc, si ho mohou reálně dovolit nejméně. Touha vyjednat si a dosáhnout důstojných podmínek je tak v přímém konfliktu s přežitím v těch současných.

Sama pocházím z nízkých socioekonomických vrstev a vycházím z vlastní zkušenosti, když říkám, že odpor proti systému, na kterém jste existenčně závislé, má příliš vysokou cenu. I snaha domoci se holého minima znamená ohrožení základních zdrojů obživy a sociální opory komunity. Pokud jsem zažila něco takového v hospodě, můžu říct, že jsem něco neméně děsivého zažila i na pracovním pohovoru. Feminismus se u nás často chápe jako kulturní spor, ale pro ženy z nízkých vrstev je to existenční riziko.

Hlásit se k podpoře lidských práv se tak snadno stává dobře vypadající pózou jen pro úspěšné a bohaté z těch správných kruhů na konferencích či TED Talks.

Ruku na srdce: která z nás má na to, aby za roční členství v České ženské lobby vyplázla šest tisíc? Navíc poslední vypsané kurzy této lobby pro veřejnost byly jen do 30 let. Pokud na stejný plat, co má náš partner s maturitou, potřebuje žena vysokou školu, kdo na to má reálně? I na tomto příkladu můžeme vidět, že se u nás feminismu dovolávají ti, kteří ho potřebují nejméně.

Ženám – dívkám z dělnických rodin často sabotuje vzdělání péče o sourozence, síť kontaktů zpravidla znamená, že seženete maximálně instalatéra, a společenský respekt nelze čekat ani s kočárkem v MHD. Aktivismus si můžete dovolit s klidným srdcem jen pokud máte narvanou peněženku a rodiče titul, vilu a mercedes.

Za scénou u piva se skrývá jednoduchá ekonomie moci. Slovo „feminismus“ nespouští bouři proto, že by bylo nepochopitelné, ale proto, že zpochybňuje nevyslovenou dohodu: ženská loajalita výměnou za mužskou dobrovůli, když mají kontrolu nad zdroji – penězi, reputací a bezpečím. Ženskost je tolerovaná jen do té míry, dokud slouží mužské představě o „ženskosti“. Vyjednávání a hranice do tohoto rámce nepatří.

Když tohle slovo padne, neotvírá se jen debata, ale účetnictví. Kdo co dává, kdo co bere, komu se to vyplácí. Tady se z „názoru“ stává riziko. Pro ženu může jeden status na sociálních sítích znamenat rozbitý vztah, ztracenou pracovní příležitost, ponižující šeptandu v práci, „ztracené“ pozvánky na rodinné akce. Pro muže to často znamená jen jeden hysterický výbuch. Proto se tak liší emotivní investice: on křičí, protože brání výhodu; ona váží každé slovo, protože brání živobytí.

„Feminismus není potřeba“ je elegantní forma sankce. Neříká „nesmíš mluvit“, říká „není o čem mluvit“. Přesouvá důkazní břemeno na ženu: pokud trváš na jiném výkladu reality, jsi hysterická, konfliktní, extrémní. Nepotrestá přímo – jen posune mimo „normální“. V práci to překlápí HR jazykem do formulí typu „nepasuje do kultury“, doma do vět „proč děláš problémy“, v hospodě do výhrůžek maskovaných jako „byl to jen vtip“. Sankce je flexibilní – od ztrapnění, přes tichý vyhazov z rodinné skupiny, po přímé násilí. Pointa je stejná: zvýšit cenu tvé občanské statečnosti na nesnesitelnou.

A tady se setkává zkušenost mnoha žen s tím, proč se tolik z nich od slova „feminismus“ distancuje, i když jejich postoje jsou fakticky feministické. Nejde o logický rozpor, ale o racionální kalkul. V prostředí, kde nemáš polštář – úspory, síť kontaktů, alternativní příjem, právní oporu – je symbolická nálepka dražší než mlčení. „Nejsem feministka, ale…“ je ochranný rám. Umožní říct obsah, aniž bys spustila sirény trestu. Není to zbabělost; je to strategie přežití.

Muži, kteří když to slovo uslyší, emotivně vybuchnou, vědí, že feminismus ohrožuje jejich výhody: neplacenou práci žen v domácnosti, přednost v čase na budování kariéry, klid na „táborové ohně“ moci, kde se domlouvají věci bez nás. Není to „jiný názor“ – je to narušení řádu, který je pro ně pohodlný a pro ženy drahý.

Odvaha je podmíněná situací. Narodit se jako děvče stále znamená nižší plat, pink tax, vysokou pravděpodobnost domácího násilí, obvinění z vlastních selhání, nedostatek sociální podpory. Pro většinu žen ze socioekonomických vrstev, ze kterých pocházím, je veřejný feminismus prakticky nemyslitelný. Ti, kdo o tohle nemusí bojovat, označují hlasité odmítání nespravedlnosti za ideologii a radikalismus.

Finanční a sociální nezávislost umožňuje kritizovat bez sankcí. Pro ženy chudé nebo marginalizované je veřejné označení se feministkou často rizikem přežití. Distancování s hrůzou v očích pak dává v narativu holého přežití perfektní smysl. Veřejně mluvit o ideálech je dovoleno jen majoritním skupinám – ostatní si ztěží mohou dovolit i  jen snít. Ticho tedy není souhlas. Je to ochranný štít, strategie a cena za přežití.

O dětských právech se mluví v poslední době hodně – ale i přesto málokdo doopravdy chápe, co to znamená mít práva, ale nemít moc. A proto právě na nich mohu v praxi ukázat, co reálně znamená sice chtít vyjednávat o fér podmínkách, ale když čelíte agresi a celému statu quo – když se ozvete, není to záviděníhodná pozice.

Teoreticky máte jako dítě právo říct „ne“, právo být chráněni, slyšeni, respektováni. Jenže co když máte co do činění s někým, kdo o vaší důstojnosti vůbec nepřemýšlí? Co když říct „ne“ znamená trest, tvrdý výslech, vyhození z domu, nebo výhružky, zastrašování a další manipulaci? V takovém případě jsou všechna vaše práva jen slova na plakátu, který visí na chodbě školy. Jsou to práva, která nikdo reálně nehlídá a která si jako dítě nemůžete vynutit bez pomoci dospělých – kteří jsou často zároveň ti, vůči nimž byste je potřebovali uplatnit. Stejná logika platí i pro dospělé ženy v nerovném systému: jak jsem uvedla výše, kdo má závislost na zdrojích (peníze, práce, sociální síť), nemůže si dovolit otevřeně prosazovat feminismus.

Já jsem byla takovým dítětem, ale moje tvrdá zkušenost s přístupem školy a rodiny se dost liší od toho, jak by to formálně mělo fungovat. A tím z práv zůstávají jen kulisy. To je přesný popis toho, jak v praxi funguje i argument „feminismus není třeba, vždyť máme přece rovnost“ vyřčený někým, kdo nezažil nerovnost – a ještě z ní často těží. To, že máte práva sama o sobě, nezaručuje bezpečí ani možnost je uplatnit. Stejně tak ženy, i když máme formálně rovná práva, čelíme riziku, pokud je chceme uplatnit. A to je důvod, proč nemohou být všechny ženy feministkami, ani když chtějí.

Protože to není jen o mužích. I část etablovaného feministického prostředí se uzavřela do elitního rámce, který funguje podobně jako patriarchát – jen s jinými aktéry. Členství za tisíce, konference, kam si sotva najdeš cestu, pokud nemáš ten správný titul nebo bydliště – nebo barvu kůže. V takovém prostředí se pracující ženy ocitají podruhé vyloučené: jednou z patriarchátu a podruhé z elitního feminismu.

Pro spoustu z nich pak feminismus nevypadá jako nástroj emancipace, ale jako další klub, do kterého nejsou zvané. Jenže právě ony by přitom potřebovaly nejvíc, aby měl feminismus sílu měnit pravidla. Pokud už já zažívám odpor a nálepky jen proto, že se veřejně označím za feministku, co teprve Romky nebo ženy z jiných minorit, které se ocitají na mnohonásobně křehčím startu? Proto je třeba mluvit o feminismu jako o luxusu – ne proto, že by byl nadbytečný, ale protože přístup k němu je zjevně nerovnoměrně rozdělený. I když argumentuje rovností příležitostí.

Když se dělím o svoji zcela reálnou a dost syrovou zkušenost, bývá slyšet: „To je přehnané, extremistické, hysterické.“ Jenže co je na tom extremistického? Říct, že ženy by neměly přicházet o práci, když se ozvou? Že důstojnost nemá být luxus? Že přežití nemá být podmíněné poslušností?

Pokud je tohle extremismus, pak je na místě se ptát, co je vlastně „normální“. Protože „normální“ realita je zatím tahle: ženy v Česku mají o pětinu nižší platy než muži. Každá třetí zažije fyzické nebo sexuální násilí. Na plat středoškoláka (muže) pracujícího na stavbě musíme mít vysokou. A místo solidarity slyšíme, že feminismus je sprosté slovo. Označovat boj za holé minimum jako extremismus je snadné z privilegovaných pozic. Z pozic, které nikdy nezažily chudobu, nevyrůstaly v extrémních podmínkách a nebyly nuceny okolnostmi dělat extrémní rozhodnutí.

Právě proto je důležité mluvit o feminismu ne jako o luxusu, ale jako o minimu. Ne jako o klubu vyvolených, ale jako o základní infrastruktuře důstojnosti. Luxusem je dnes možnost bezpečně se přihlásit k feminismu – ale cílem by mělo být, aby luxus zmizel, protože už nebude potřeba.

Toho ale nedosáhneme tím, že budeme mlčet, ani tím, že se spokojíme s nálepkami. Jediná cesta je pořád dokola otevírat téma – někdy v hospodě, někdy na pracovišti, někdy ve videu, někdy mezi kamarády. Odvaha je nakažlivá, i když je drahá. Až bude stát méně, až ji neponesou jednotlivé ženy samy, ale sdíleně, tehdy se z luxusu stane norma.