Článek
„Až přijede Milada, hlavně se nelekej,“ říkala mi budoucí švagrová se smíchem.
„Proč?“ ptala jsem se.
„Protože jsou s Martinem dvojčata.“
Nebyla jsem si jistá, zda to mám brát jako vtip a nebo jako fakt. Koneckonců svérázný humor byl na straně rodiny mého manžela naprostá norma.
Vrtalo mi ale hlavou, proč by mě někdo varoval před sestrou-dvojčetem, tedy dokud jsem je poprvé neviděla spolu na fotce. Tehdy když jsem se přemýšlela nad tím kdo je kdo jsem pochopila, že si ze mě nikdo srandu nedělal.
Byli si podobní tak absurdně, až to působilo nepatřičně. Stejná výška, stejná útlá postava, stejné oči, stejný úsměv, stejné ostré lícní kosti. Oba nosili dlouhé vlasy po ramena. Kdyby je člověk neznal, tak nepozná nic.
Jenže Milada žila několik let v zahraničí a před svatbou jsme se osobně nikdy nepotkaly. Znala jsem ji jen z pár starých fotek a videohovorů, kde navíc většinou seděla někde v mikině a culíku.
Den před svatbou dorazila.
Já byla v domě od rána zavřená mezi květinami, vizážistkou, dortem, švadlenou a dalšími lidmi, kteří všichni něco potřebovali. Martin někde vyřizoval na poslední chvíli nějaké věci kolem obřadu a tak zmizel na hoďku.
Kolem půl druhé mi volal.
„Za dvacet minut jsem dole. A připrav se, budeš čubrnět, co jsem si vybral na sebe.“
„Martine, jestli sis vzal nějakou kravinu, tak přísahám…“
Jen se smál a položil to.
Byla jsem ve stresu, unavená, hladová, zmalovaná tak, že jsem měla problémy se normálně usmát a na pokraji nervového zhroucení. Takže když jsem sešla dolů do haly a u schodů stála vysoká postava s dlouhými vlasy v tmavě modrých elegantních šatech a na podpatcích, ztratila jsem poslední zbytky příčetnosti.
„Ty ses úplně zbláznil?!“ vyjela jsem okamžitě.
Postava se otočila a překvapeně na mě civěla.
„To si děláš srandu? Máme svatbu a ty tady předvádíš co?! Nějakou krizi identity? To tě fakt nenapadlo nic normálního?!“
Stála jsem tam a pět minut jela bez nadechnutí.
„Hosti přijedou každou chvíli! Tvoje máma už je tak dost nervózní a ty si vezmeš koktejlky?!“
Dotyčná osoba na mě celou dobu jen koukala. Ani slovo. Ani hnutí.
V tu chvíli se otevřely dveře.
A dovnitř vešel Martin.
Ve fraku.
Dokonale učesaný, usměvavý, s kravatou a výrazem člověka, který právě pochopil, že přišel o nejlepší moment svého života.
V tu chvíli jsem si myslela, že omdlím studem!
Podíval se na mě.
Podíval se na postavu v modrých šatech.
Pak se opřel o futra a začal se dusit smíchy.
Já pomalu otočila hlavu.
Žena v šatech si decentně odkašlala.
„Ahoj,“ řekla klidně, a lehce pobaveně. „Já jsem Milada.“
Měla stejný hlasový tón jako Martin. Stejný úsměv. Stejný obličej. Jen řasy měla delší.
Hanbou jsem se chtěla propadnout až do devátého kruhu pekla.
Martin se smál tak, že si musel sundat brýle. Jeho otec se smál z kuchyně, protože samozřejmě slyšel úplně všechno. Tchyně si sedla na židli a brečela smíchy. Jediný člověk, který zachoval důstojnost, byla Milada.
Přišla ke mně, objala mě a řekla:
„V klidu. Tohle se stává pořád. Jen většinou lidé nezačnou řvát do třiceti vteřin.“
Druhý den na svatbě mi Martin při obřadu pošeptal:
„Stejně jsi byla roztomilá.“
A Milada při rodinné fotce schválně stála vedle něj.
Do dneška, když přijedeme na návštěvu, se někdo zeptá:
„Tak koho dneska seřveš jako první?“
Co byste na první dobrou udělali na mém místě vy?
___
