Článek
Vztahy s toxickými lidmi nejsou špatné od začátku, právě naopak. Komplikují se až s časem. Člověk, kterého taková zkušenost čeká s novým objevem a nemá zatím zkušenost s podobnými, je bez šance všimnout si drobných změn, co nenápadně pokaždé o kousek dál donutí zacházet za vlastní hranice.
Tenhle „případ“ na začátku našeho vztahu třeba vychvaloval moje vaření a péči o domácnost, chválil mě kudy chodil a občas jsme si uvařili něco i spolu. Nebudu lhát, bylo to super. Měla jsem pocit, že jsme se potkali opravdu správně a včas. Téhle silné pozitivní vzpomínky jsem se držela i později, když začal nenápadně posouvat cílovou pásku. Vždycky jen o kousek, tak abych k ní nikdy nedoběhla.
A jak to vypadalo? Pamatuji, že poprvé jako povzdech po několika měsících:
„Pořád vaříš skvěle, to se ti musí nechat… jen dřív to bylo ještě o level jinde. Ale já chápu, že k tomu chodíš do práce a to ne vždycky bude dokonalý tak jako na začátku.“
Přiznám se, že mě to na jednu stranu zamrzelo, ale na druhou jsem byla ráda, že na to nahlíží rozumně a realisticky. Byli jsme až příliš chudá domácnost, abychom si mohli dovolit žít jen z platu „živitele rodiny“.
Tou poznámkou to ale rozhodně nekončilo. Druhá, která přišla o něco později, byla maskovaná jako upřímná starost o mé blaho.
Řekl mi, že má pocit, že se poslední dobou nestarám o domácnost tak jako dřív. Že mu přijde, že moje pětihvězdičková kuchyně, co tak obdivoval, mírně pokulhává. A jestli se cítím v pořádku, zda je všechno v pohodě.
Byl to přece můj partner a já jsem mu tu starost uvěřila.
Sedla jsem si k němu a začala mu vysvětlovat, že poslední dobou toho mám v práci víc, že jsem unavená a že mám pocit, že nic nestíhám tak, jak bych chtěla. Že mě to samotnou mrzí, že to doma není takové, jaké to bylo na začátku.
Řekla jsem mu i věci, které jsem do té doby nahlas skoro nevyslovila. Že mám někdy pocit, že selhávám. Že se snažím, ale nějak to nestačí. Bedlivě mi naslouchal, jako by mu na tom opravdu záleželo.
V tu chvíli jsem měla pocit, že mám vedle sebe někoho, komu se můžu svěřit. Dneska už vím, že si jen ukládal poznámky a sbíral důkazy, co může později použít proti mně.
Něco, co považujete za lásku, vás zaslepí tak, že se nezabýváte tím, zda je něco fér, nebo ne. Místo toho se začnete snažit víc.
Jenže problém byl v tom, že ať jsem se snažila jakkoliv, nikdy to nestačilo. Vždycky těsně před tím, než jsem měla pocit, že už to „je dobrý“, se laťka o kousek posunula právě v momentě, kdy jsem skočila. A když jsem ji nepřeskočila, byla to moje chyba.
Další komentář už nebyl jemný.
Řekl mi přímo, že jsem dřív vařila mnohem líp. Že poslední dobou vařím divně a zanedbávám domácnost. Že má pocit, že už ho nemiluju.
Nebyla to pravda. Ale začala jsem tomu přizpůsobovat svoje chování. Snažila jsem se ještě více. Vařila i po dvanáctihodinových nočních směnách v práci, pekla „honza buchty“, vyráběla zdobené frgály, ručně dělané sladké minimálně jednou do týdne, i domácí chleba několikrát do týdne, jak si přál – z kvásku. Pořád to nestačilo. Když odněkud přitáhl asi 20 kilo meruněk, ze kterých jsem sama několik dní dělala zavařeniny a džemy, stěžoval si, že musí jíst včerejší guláš.
Chudák.
Mezitím si našel „odpočinek“. Starou online hru, ke které se vrátil. Prý z nostalgie, jak říkal. Nejdřív hodinu denně. Pak dvě. Pak nedělal nic jiného od doby kdy přitáhnul z práce do doby než ve svém hi tech herním křesle usnul. A nakonec to vypadalo tak, že přišel z práce a zbytek dne strávil u počítače, očekávaje můj plný servis, za který jsem schytávala stále tvrdší a tvrdší kritiku. Byl mě schopný dořvat mě i za to, že jsem mu naskládala knedlíky na talíř na špatnou stranu.
Byla jsem to já, kdo byl označený za toho, kdo „nic nedělá“.
Pamatuju si, jak jsem za ním chodila a říkala mu, že nejsem šťastná.
On to tak neviděl. Já jsem přece fungovala. Fungovala jsem pro něj.
On problém neměl, proč by ho taky měl, pokud skáču, jak hvízdá, i když tvrdím, že nejsem šťastná.
Myslíte, že horší to být nemohlo? Mohlo, a netušila jsem, jak moc.
Jeho další provázek, co kolem mě omotal, aby mě mohl ovládat, byla tichá domácnost.
Ne taková ta zdravá, kdy si člověk řekne o prostor, když si potřebuje srovnat myšlenky.
Ale ticho jako nástroj. Jako trest.
Fungovalo to pořád dokola stejně.
Dva dny se mnou normálně mluvil. Pak něco našel – často úplnou banalitu – a přestal komunikovat. Klidně i na dva týdny.
Bez vysvětlení a bez jakýchkoliv informací, co jsem udělala špatně. A já se postupně naučila, že jediný způsob, jak to „napravit“, je omluvit se, i když jsem nikdy nevěděla za co.
V jednom z těchhle cyklů jsem začala přemýšlet víc nad sebou. Nechtěla jsem si ještě přiznat, že nejsem šťastná. Spíš jsem hledala, co bych měla změnit já.
Napadlo mě, že bych si dodělala školu, že bych si dodělala maturitu. Pamatuju si ten moment přesně.
Řekla jsem mu to. Ani nezvedl oči od monitoru počítače.
„Na to nemáš. Stejně bys neprolezla přijímačkama.“ Vyslovil to prostě jako holý fakt. Úplně bez jakýchkoli emocí.
Tehdy se ve všech vrstvách glazury, co jsem kvůli němu navrstvila na sebe, objevila první malá prasklina.
O pár dní později mě čekalo opravdové drama.
Tehdy hlásili, že večer mají přijít silné bouřky. Kroupy, lijáky.
Zeptala jsem se ho, jestli by pro mě po práci přijel. Neměla jsem deštník.
Zase ani nezvedl oči os počítače.
„Uvidíme,“ řekl patřičně nadřazeně.
Celou směnu mi vrtalo hlavou, zda teda přijede, nebo ne. Psala jsem mu i ještě během dne, zda s ním můžu počítat. Bez odpovědi.
Večer přišla velká bouřka přesně podle předpovědi. Kolegyně se mě ptala, jestli pro mě on přijede.
Nespolehla jsem se na to. Měla jsem v živé paměti, jak mě takhle už jednou předtím nechal jít ve slejváku a hrozně se smál, když jsem dorazila domů mokrá jak myš.
Nakonec mě kolegyně vzala do města a vyhodila mě před domem.
A v tu chvíli zazvonil telefon.
Křik. Okamžitý. Bez pozdravu.
„Kde sakra seš?! Co si o sobě myslíš?!“
Řekla jsem mu, že jsem doma. Že jsem nevěděla, jestli přijede.
Následujících čtyřicet minut, poté co přijel, na mě jen řval. Nadávky, obviňování. V jednu chvíli vzal sušák na prádlo a zničil ho. Že musel chudák kvůli mně přerušit hru, aby jel někam úplně zbytečně.
Víte, s lidmi, co řvou jak tur, protože si myslí že jsou v právu a nebo mají pravdu je podle mých zkušeností zbytečný něco vysvětlovat nebo vůbec říkat. Nezajímá je pravda, zajímá je to aby jí měli - a aby si tenhle status udrželi. A to rozhodně není totéž.
Tak jsem sledovala jeho hystrionský emotivní výbuch a klidně čekala na gauči, až se vyřádí.
Pak jsem se šla umýt a šla spát.
On si ale otevřel láhev tvrdého alkoholu a hulákal nahlas u počítače do čtyř do rána.
Neusnula jsem ani na chvíli, přestože jsem vstávala na další dvanáctihodinovou směnu v pět.
__
V práci jsem nad tím pořád přemýšlela, ale stále si nechtěla přiznat, že tohle není v pořádku.
A pak přišla zpráva, kterou si pamatuju dodnes.
Taky by ti huba neupadla, kdybys se mi omluvila.
Vztah jsem v sobě ukončila přesně ve chvíli, kdy jsem tuhle zprávu dočetla.
Když jsem přišla domů, řekla jsem jen:
„Končíme. Máš měsíc na to, aby sis našel byt.“
Změna v jeho přístupu se stala mávnutím kouzelného proutku. A můžu říct, že vyzkoušel celé spektrum. Od „psích očí“, přes štěkání rozkazů, zkoušel slibovat, omlouvat se, ale i vyhrožovat, a pěkně celé znovu. Ten samý člověk, který ještě pár dní zpátky neměl potřebu se mnou mluvit.
Bylo to nepříjemné. Jako vyvážet senkrovnu v parném létě. To je podle mě přesný popis těchto typů lidí.
Po týhle zkušenosti pokládám nepříjemné otázky když si všimnu „manipulativního stupňování“, a naprosto nelítostně se zbavuju ze svého života lidí (a hlavně mužů), co na mě zkusí tichou domácnost. A taky mě to ze zjevných důvodů dost odnaučilo se omlouvat.
Když jsem o tři roky později držela v ruce maturitní vysvědčení s vyznamenáním, postupně mi docházelo, proč mi tehdy řekl, že na to nemám.
Šlo o to, že by to nebylo výhodné pro něj.
A já jsem si až zpětně uvědomila, že to nejlepší, co jsem pro sebe a svoje štěstí mohla udělat, je takovou zatracenou pijavici nelítostně vykopnout ze svýho bytu a ze svýho života.
Pokud vám někdo říká, že bez něj nejste nic,
nemluví o vás.
Mluví vždycky o sobě.
___
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky K.B. Případná jména a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
