Článek
Co to znamená? Pro vaši představu například to, že si umí velmi dobře hlídat svůj obraz před ostatními.
Když mi tedy v březnu zavolala, že jí končí nájemní smlouva a její nový byt nebude připravený další dva měsíce, řekla jsem jí, že může zůstat v mém pokoji pro hosty. Víte, mám dům s pokojem pro hosty, a tak mi to přišlo jako lepší využití hostinského pokoje, než ho dál využívat jako sklad.
Říkala jsem si, že dva měsíce jsou v pohodě.
Nastěhovala se v sobotu. Tři jízdy autem, kompletní sada nádobí, velké zrcadlo, stojací lampa a spousta dalších věcí, které na dvouměsíční pobyt popravdě moc nedávaly smysl.
Ale nic jsem neřekla. Pomohla jsem jí všechno vynosit nahoru a opakovala si, že je to jen dočasné. První týden byl v pohodě. Druhý týden se mě zeptala, jestli by si mohla dát nějaké věci do garáže, protože už měla v pokoji málo místa.
Řekla jsem, že jasně.
Třetí týden jsem vešla do kuchyně a vlastní spíž jsem skoro nepoznávala.
Kompletně ji předělala. Její věci byly vpředu a opatřené malými nalepovacími štítky, zatímco moje věci odsunula dozadu, jako by byla paní domácí ona.
Zeptala jsem se jí na to a ona řekla, že se jen snaží využít prostor praktičtěji a že původní uspořádání nedávalo smysl.
Řekla jsem „dobře“ a nechala to být – a myslím, že v tomhle bodě jsem právě tohle neměla dělat.
Pak mi začaly chodit divný zprávy.
Kamarádka Lenka mi poslala fotku z grilovačky, kterou Klára uspořádala u mě doma, když jsem byla týden pryč na cvičení.
Moje zahrada, moje zahradní lampa, můj zahradní nábytek…
Klára k tomu napsala něco ve stylu:
„Miluju, když mám u sebe doma návštěvy.“
Chvíli jsem na tu fotku jen zírala. Ukázala jsem ji příteli a on řekl, že to možná jen myslela tak, že tu grilovačku pořádala. Že ji zorganizovala, ne že ten dům doslova vlastní.
Dala jsem mu neochotně za pravdu, nejspíš proto, že jsem měla problém uvěřit, že je něčeho takovýho ségra bezostyšně schopná.
O dva dny později se o tom zmínil kolega Árny.
„Hele, tvoje ségra má fakt pěkný dům.“
„To je můj dům,“ odsekla jsem zbytečně ostře.
Vypadal upřímně zmateně.
Prý byla Klára na nějaké akci, kam přišla i Árnyho přítelkyně, a celé skupině lidí vyprávěla, že se nedávno nastěhovala do vlastního domu. Hodně prostoru, krásná zahrada, klidný sousedství. A že prej hledala dlouho a konečně našla ten pravý.
O mně – zcela nepřekvapivě – ani slovo. Ani o tom, na koho je dům napsaný nebo kdo ho každý měsíc platí.
Večer jsem tohle téma s ní otevřela.
„Pořád častěji slyším od lidí, že si myslí, že tenhle dům je tvůj.“
Trochu se zasmála a řekla, že to jen chce mít jednoduché. Nechtěla lidem, které sotva zná, vysvětlovat celou situaci.
„Co je na tom složitého? Bydlíš v pokoji pro hosty, než budeš moct do svého bytu.“
„Však já to samozřejmě vím.“
Pak se otočila ke dřezu a začala oplachovat nádobí. Takže jsem pochopila, že ten rozhovor skončil.
Asi o deset dní později jsem se ve jedenáct večer vrátila z večeře s přáteli domů a v obýváku bylo devět lidí. Klára naplánovala herní večer.
A tak jsem nebyla překvapená, když jsem dorazila domů. To ráno mi totiž napsala. Nezeptala se. Jen mi oznámila:
„Hele, dneska večer přijde pár lidí, jen abys věděla.“
Měla jsem svoje plány a musela je zrušit.
Když jsem vešla dovnitř, na mém gauči seděli tři lidé, které jsem nikdy předtím neviděla, a moje drahá láhev pětatřicetiletýho kubánskýho rumu stála otevřená na kuchyňské lince. Většina už byla vypitá.
Vzala jsem láhev smutně do ruky a místo: „To si ze mě děláš prdel?!“ jsem si nakonec zvolila jen „Ahoj.“
Všichni šli pak do jejího pokoje a zavřeli za sebou dveře.
A tehdy jsem začala sepisovat nájemní smlouvu. Její dva měsíce uplynuly, a tak jsem se jí zeptala na byt.
Řekla, že se to zdrželo a nejspíš bude potřebovat ještě čtyři až šest týdnů.
Řekla jsem, že dobře. Dva dny jsem o tom přemýšlela.
Pak jsem sepsala jednoduchou nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Nic trestajícího. Osm tisíc měsíčně, energie napůl, pravidla pro návštěvy a třicetidenní písemná výpovědní lhůta.
Vytiskla jsem dvě kopie, přicvakla je kancelářskou sponkou a ráno je položila na kuchyňský stůl.
Vzala je do ruky a podívala se na mě.
„Co to je?“
„Nájemní smlouva.“
„Ty mi chceš účtovat nájem?“
Řekla to úplně klidně, jako by se pořád snažila zjistit, jestli to myslím vážně.
„Za pokoj pro hosty. Jo.“
Položila papíry na stůl.
„Nemyslela jsem si, že jsi typ člověka, který bude vlastní sestře účtovat nájem.“
„Já jsem si zase nemyslela, že jsem typ člověka, jehož sestra chodí po lidech a tvrdí, že vlastní můj dům. Takže to vypadá, že se obě něco učíme.“
Chvíli se na mě dívala. Pak řekla, že podepsat nájemní smlouvu bude trochu trapné vzhledem k tomu, co už všem řekla.
„Tak přestaň lidem říkat, že je ten dům tvůj.“
Posunula jsem papíry zpátky k ní.
„Máš čas do pátku.“
Podepsala je ve čtvrtek večer a obě kopie mi bez zaklepání prostrčila pod dveřmi mojí ložnice.
Následující týden mi Lenka napsala, že Klára svým přátelům řekla, že jsme se rozhodly naše bydlení formálně upravit, protože „je přece důležité mít doma nějaká pravidla“.
Řekla jsem si pro sebe: „No jasně.“
Protože některá pravidla očividně potřebují papír, podpis a osm táců měsíčně, aby si člověk vzpomněl, komu ten dům vlastně patří.
______
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky K.T. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
