Článek
Někdy vám stačí dvě hodiny u kafe.
A nemyslím tím jenom to, co se dozvíte o něm. Často se při takových schůzkách dozvíte překvapivě hodně i sami o sobě.
Moje schůzky totiž nebyly žádná divočina. Kafe, oběd, procházka, povídání. Sejdete se s člověkem, kterého jste ještě před pár dny vůbec neznali, a najednou proti vám sedí někdo, komu (pokud k tomu ten dotyčný dá prostor) musíte ukázat, kdo jste.
A ano, vím, že když řeknu, že jsem aktivně randila, někteří lidé si pod tím představí něco úplně jiného. Ale to už není v mojí moci ovlivnit.
A právě při jednom takovém rande jsem si definitivně potvrdila jednu svoji zásadu.
Nikdy si do života nepustím chlapa, kterému otevřeně vadí kočky. Nechápejte mě špatně, není to proto, že bych si myslela, že každý člověk, který kočky nemusí, je psychopat. To by byla samozřejmě úplná blbost.
Já kočky prostě miluju. Mám dokonce trvalý příkaz, kterým pravidelně posílám peníze jednomu místnímu útulku na kastrace a sterilizace. Občas se tam zastavím a když mi to majitelka dovolí, nějakou kočku si pohladím.
A černé kočky jsou moje úplná slabost. Jakmile vidím černý kožíšek a k tomu dvě žluté oči, jsem ztracená. Měla bych ale v první řadě vysvětlit, proč mi kočky přijdou jako docela dobrý filtr na lidi.
Kočku nemůžete ovládat jak diktátor, neposlechne na slovo nebo pamlsek automaticky a nemůžete čekat, že to udělá jen proto, že jste jí to přikázali. Kočka má vlastní hlavu, vlastní hranice a vlastní představu o tom, co je zrovna důležité.
A z lidí, které jsem za život poznala, mám zkušenost, že některým lidem právě tohle na kočkách vadí. Nepřijde mi, že je to kvůli tomu samotnýmu zvířeti. Vadí jim, že kočku nemůžou jednoduše ovládat.
A když se takový člověk ještě svou nenávistí ke kočkám nijak netají, beru to pro sebe jako docela výrazný varovný signál. Když nedokáže překousnout, že má ten tvor vlastní vůli, nemůžu (a ani nechci) čekat, co udělá, když ji projevím já.
Tenhle chlap přitom na první pohled neměl skoro žádnou chybu.
Měl práci, vlastní auto – jo, já vím, laťka je nízko – uměl komunikovat, měl docela slušný rozhled a hlavně mě nenudil k smrti.
A pro mě je důležitá ještě jedna věc.
Já od chlapa nepotřebuju, aby byl vejš než já. Nečekám, že bude mít lepší práci, lepší auto nebo větší příjem. Já mám práci, auto a svůj život srovnaný a od svého budoucího partnera očekávám prakticky totéž.
Protože pokud budu slevovat ze základních věcí, které sama zvládám, časem se budu muset dělit o to, co mám navíc. A já nejsem charita.
Lepší je být sobecká ženská, co se stará o sebe, než mít sobeckýho chlapa, kterej čeká, že se o něj postará ženská.
Takže první schůzka byla úplně v pohodě. Dobře se mi s ním psalo, dobře se s ním mluvilo a když jsme se rozloučili, neměla jsem důvod si říkat, že tohohle člověka už nikdy nechci vidět.
Dohodli jsme se proto na druhém rande. Tentokrát jsme se sešli na obědě. Prostě normální druhá schůzka.
A právě tam jsem se o něm začala dozvídat víc. Měl psa. Velkého psa, nějaký mix mezi něčeho s dobrmanem. Říkal mu Kulda. Kulda byl podle jeho vyprávění naprosto skvělý pes.
Dobře vycvičený, chytrý a poslušný. A hlavně měl jednu vlastnost, která mě – když to vyprávěl – dost pobavila.
Kulda miloval ženský.
Doslova.
Když k nim přišla nějaká ženská návštěva, zapomněl na páníčka – pes sebou prý okamžitě plácl na záda, vyvalil břicho a čekal, až ho začne drbat.
Takový ten výraz:
Tak dělej, už mě konečně drbej.
Smála jsem se tomu a on o Kuldovi vyprávěl docela hezky. Bylo vidět, že ho má rád. Pak se ale dostal k tomu, jak si teď staví dům. Vyprávěl mi, že má velký pozemek a že Kulda ho hlídá jako oko v hlavě.
Říkala jsem si, že má prostě velkého psa, který je trochu svéráz, ale to máme na mazlíčcích rádi. Nic zvláštního.
Pak začal vyprávět o jeho hračkách. Kulda měl nějakou tvrdou gumovou kouli provlečenou provazem. Pes ji miloval. Popadl ji do tlamy, začal s ní mlátit ze strany na stranu a vypadal prý přesně jako kdyby něco ulovil a chtěl to zabít.
„On je tím úplně posedlej,“ smál se.
To jsem pořád ještě brala. Pes si hraje na lov. Za mě – taky nic divnýho. Jenže pak mi začal vyprávět, že jednou Kulda skutečně něco ulovil.
Černou kočku.
Prý mu na zahradu nějakým způsobem vlezla cizí černá kočka. A Kulda ji čapnul a začal s ní mlátit jako s tou hračkou.
Chvíli jsem si myslela, že tím to celé skončilo. Pes ji chytil, on ho odvolal, kočku odvezl k veterináři nebo něco podobného.
Jenže ne.
On mi začal nadšeně popisovat, jak s ní Kulda klepal, jak byl Kulda šikovný.
Jak ji dokázal chytit a zabít, jak se ukázalo, že jeho výcvik funguje. Jak je pyšnej, že má takového ochránce pozemku.
Seděla jsem naproti němu a snažila se netvářit šokovaně. Skoro přestala vnímat, co říká.
Ta věc, co mu v mých očích okamžitě vystavila stopku, byla ta, že on to nevyprávěl jako něco strašného.
Vyprávěl to jako historku o tom, jak byl jeho pes úžasný, když zavraždil kočku. Kočka podle něj zůstala na zahradě ještě do druhého dne, aby se Kulda opravdu vyřádil. Pak ji odvezl a někde „toho škůdce“ v lese zakopal.
A následoval další výklad o tom, jak jsou kočky hrozné. Jak lezou lidem na pozemky, jak kálí do záhonů, jak jsou nevděčné a sobecké. A člověk nikdy neví, co od nich čekat, a tresty na ně nefungují jako u psů, a že jsou to vlastně škůdci.
A já jsem najednou měla pocit, že mi někdo přepnul obrazovku.
Ještě před chvílí jsem před sebou měla chlapa, u kterýho bych souhlasila bez váhání se třetí schůzkou. A najednou jsem se dívala na někoho, kdo mi s nadšením vypráví o tom, jak jeho pes zabil kočku.
A právě tohle jsem si v tu chvíli spojila s lidmi, kteří mají potřebu všechno kolem sebe ovládat.
Neříkám, že každý člověk, který nemá rád kočky, je špatný člověk. To by bylo úplně postavený na hlavu. Ale být takhle nadšený z něčeho tak otřesnýho není normální.
Ale já už jsem věděla, že s člověkem, který o kočkách mluví s takovým despektem a ještě je pyšný na to, že jeho pes jednu z nich zabil, prostě nechci mít nic společného.
Druhý den jsem ho zablokovala. Všude.
Bez vysvětlení.
A upřímně, vůbec mě to nemrzelo.
Naštěstí nevěděl, kde bydlím, takže jsem nemusela řešit nic dalšího. Jen jsem si v duchu řekla:
No ty kráso. Tak to ani náhodou.
Od té doby uplynulo několik let. Jednou jsme se náhodou potkali.
Už měl jinou ženskou a chvíli jsme spolu normálně mluvili.
A pak se mě zeptal:
„Hele, já jsem vlastně nikdy nepochopil, proč ses mi potom přestala ozývat.“
Chvíli jsem na něj koukala. Mohla jsem mu začít vysvětlovat všechno, co mi tehdy běželo hlavou. Neměla jsem potřebu.
Tak jsem mu řekla jen:
„Protože nesnášíš kočky.“
Podíval se na mě, jako kdybych právě řekla totální koninu.
„Cože?“
„Nemáš v mým životě co dělat.“
Začal něco o tom, že přece dělám z komára velblouda. Že kvůli jedné kočce snad nebudu dělat takové závěry. Že to bylo přece dávno a že Kulda je pes.
„Špatná odpověď,“ řekla jsem jen s vědomím, že jsem se tehdy nespletla.
Nešlo totiž nikdy jen o tu chudinku kočku.
Šlo o to, jak se ten člověk dívá na něco, co nemůže ovládat.
A nakonec i na mě.
____________
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky D.H. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
