Článek
Až později jsem pochopila, že mezi „pozorný“ a „kontrolující“ může být zatraceně tenká hranice. Nejdřív to byly úplné maličkosti. Vysvětloval mi, že když žárlí, tak je to důkaz, že mě miluje, a že má obavy o moje bezpečí. Prostě jak z učebnice psychologie.
Jeho „péče“, jak asi čekáte, se zvrhla poměrně brzo ve tvrdé výslechy typu: „Proč jsi byla online ve dvě ráno?“ Bez dovolení mi bral telefon a procházel mi mail, socky, zprávy i fotky.
A když jsem se oprávněně naštvala, otočil to samozřejmě bez váhání proti mně.
„Kdybys neměla co skrývat, tak ti to přece nevadí.“
Vadilo, a to hodně.
Matěj měl navíc kolem sebe partu kamarádů, kteří mu z nějakého důvodu vyloženě sloužili jako jeho osobní zpravodajská služba.
Můžete si to představit třeba jako když jsem jednou cestou z práce potkala spolužáka ze střední. Zastavili jsme se asi na třicet vteřin mezi dveřma městský. Víte, takovej ten rozhovor na půl minuty – jak se máš – dobrý – musím zas letět a každej si šel po svých.
Večer mě čekal výslech jak od stébáka.
Kdo to byl, odkud ho znám, proč jsme se zastavili, co opravdu jsme spolu řešili, proč se na mě smál, jestli jsme spolu někdy něco měli…
Prostě jak výslech po vyloupení banky.
Tohle jsem vydržela asi půl roku, když jsem si uvědomila, že tohle v životě opravdu nepotřebuju, a tak jsem mu dala kvinde:
„Hele, na tohle já už prostě nemám nervy. Tohle není vztah, ve kterém chci žít.“
Myslela jsem, že tím příběh skončil, ale nebyl ani zdaleka u konce.
Začal mě totiž obtěžovat. Nejdřív mě bombardoval zprávami. Když jsem ho zablokovala, začal psát z nových čísel. Když jsem jedno zablokovala, objevilo se další.
Tak jsem změnila číslo, ale ani to nepomohlo. I k tomu se nějak dostal.
Taky jsem se kvůli němu přestěhovala a znova změnila číslo.
Za nějaký čas zjistil, kde bydlím, i to další nový číslo. Přestěhovala jsem se podruhé a opět celý znova.
Takhle to šlo dva zatracený roky.
Dva roky jsem měla pocit, že žiju v Orwellově románu. Nejhorší bylo, že s tím nešlo oficiálně nic dělat.
Už ani nespočítám, kolikrát jsem kvůli tomu byla na policii. Vysvětlovala jsem jim, co se děje, ukazovala zprávy a čísla, ze kterých mi psal. A že se bojím, že může sáhnout i k něčemu horšímu.
Řekli mi, že chápou, že je to nepříjemné, ale že v tu chvíli nemají v ruce všechno, co by potřebovali k okamžitému zásahu.
Technicky vzato jsem se dozvěděla všechno od toho, že si za to můžu sama a že ho musím určitě něčím provokovat, až po to, že oni s tím nic dělat nemůžou, dokud mi skutečně neublíží.
Odcházela jsem odtamtud pokaždý úplně zoufalá.
Pamatuju si, že jsem si tehdy říkala:
Takže co mám dělat?
Čekat, až se stane něco horšího?
Čekat, až se mě pokusí zabít?
Čekat, až mi konečně někdo uvěří?
K uzoufání.
Asi týden potom jsem byla na večeři u našich a máma si stěžovala, že nějaká její známá z háčkovacího kroužku dala její číslo nějakýmu finančnímu MLM vykukovi a zbavit se ho bylo prakticky nemožný.
Najednou mě to trklo.
Podívala jsem se na seznam všech čísel, ze kterých mě Matěj za poslední měsíce kontaktoval. A tehdy jsem si řekla:
Dobře.
Když už si pokaždé najde nové číslo, neměla bych si ho nechávat pro sebe.
Nebudu vám tvrdit, že to, co jsem udělala potom, bylo vznešené.
Rozhodně nebylo.
Byla jsem ale taky v blbý pozici – naštvaná, vyčerpaná, zoufalá, prakticky bezmocná a podle policie se to nedalo řešit nijak formálně.
A hlavně už jsem nechtěla utíkat.
Obrátit jeho vlastní zbraň proti němu a zaměstnat jeho telefon natolik, aby neobtěžoval mě, bylo prakticky poslední řešení.
Aktuální číslo, ze kterýho mi vypisoval, jsem ještě ten večer poslala tam, kde jsem věděla, že o podobný kontakty hodně stojí. Zařídila jsem, aby měl Matěj s tím číslem nějakou dobu zatraceně rušný život.
A kupodivu to asi fungovalo. Nějakou dobu byl klid.
Za pár dní mi přišla zpráva z novýho čísla. Další jeho výhružka-nevýhružka, přesně ten typ zprávy, u který úřady nemůžou nic.
Než šlo do bloku i tohle číslo, tak šlo opět do světa.
Upřímně, představa Matěje, jak se snaží někomu vysvětlit, že o žádnou fotovoltaiku nestojí, mě po těch dvou letech docela pobavila.
Ale důležitější bylo, že jeho zprávy začaly řídnout.
Nejdřív se ozýval pořád - několikrát za den, pak jen několikrát týdně. Potom jednou za pár týdnů, pak až po měsíci.
A teď? O něm prakticky nevím.
Možná ho to přestává bavit, nejspíš už má dost práce s úplně jinými lidmi. Možná konečně pochopil, že já už jeho hru hrát nebudu.
Nevím.
A vlastně mě to ani nezajímá. Mám totiž konečně svatej klid.
______
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky I.B. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
