Článek
Moje starší sestra byla ta, na kterou jsme měli být všichni pyšní, moje mladší sestra byla ta, o kterou se všichni museli starat, a já byla ta, která to nějak zvládne.
Starší ségra byla odjakživa rodinná chlouba. Vystudovala dvě vysoké školy, potom si udělala ještě nějaké další vzdělání, sbírala diplomy, ocenění a poslední dobou už i rozhovory do novin. Nedávno dokonce vydala vlastní knížku.
Když jsme se sešli u rodičů, táta dokázal deset minut vykládat o tom, co zase dokázala ona.
A to bylo pořád, kam jeli na dovolenou, s kým vším se zná a jak je vůbec úplně úžasná a dokonalá.
Její manžel měl vlastní firmu, dařilo se mu a jejich děti byly podle všeho naprosto bez chybičky. Samé jedničky, kroužky, soutěže, lyžování, dovolené v zahraničí.
Prostě taková ta nanejvýš otravná rodina z reklamy na jogurt.
Moje mladší sestra byla úplně opačný případ. Od dětství měla problémy s učením a rodiče kolem ní chodili po špičkách. Všechno jí odpouštěli, všechno omlouvali. Když něco nezvládla, nemohla za to ona, ale okolnosti.
Čistě jen pro Vaší informaci - už se jí povedlo zrušit dvě auta pod vlivem, a konkrétně to druhý asi týden po tom, co se jí vrátily papíry.
V obou případech to byla jednoznačně její vina, ale taky pokaždé jí naši koupili jiné auto a omlouvali jí to.
„Ona to má těžší,“ říkávala máma.
Když něco nezvládla ve škole, nebylo třeba na ni tlačit. Je nejmladší, zaplatí se jí tedy drahé doučování, na který stejně odmítá chodit. Prostě hýčkaný benjamínek, bez odpovědnosti za následky čehokoliv, co si spískala.
A pak jsem tam byla já. O mně vlastně nikdo pořádně nevěděl nic. Když se mě někdo zeptal, co dělám, řekla jsem jenom, že pracuju, a víc to nerozváděla.
Nikdo se dál neptal, nikoho to totiž nezajímalo, ani ségry, ani rodiče, ani nikoho z příbuzenstva. Já jsem prostě byla ta rozumná, spolehlivá a ta „která to přece pochopí“.
Když umřela máma, všechno se ještě víc přesunulo na mě. Táta zůstal sám a byl úplně ztracený. Byl z generace, kde se péče o domácnost nějak automaticky předpokládala od ženské. Uměl vydělávat peníze, opravit kapající kohoutek a nadávat na politiky v televizi.
Ale udělat si normální jídlo, jako důstojná lidská bytost? Čaj si sice uvařil, ale jen když jsem mu ho předtím nakoupila.
Když potřeboval k doktorovi, odvezla jsem ho, stejně jako jakýkoliv papíry s úřadama, návštěvy po doktorech, vyzvedávání léků a, jak jsem už zmínila, i nákupy a občas úklid.
Nikdy mi za to ani nepoděkoval. Ne že by byl zlý. On to prostě bral jako samozřejmost.
A co mě štvalo ještě víc, bylo, že při každé návštěvě dokázal vykládat, jak se má moje starší ségra. A místo blbýho díky jsem poslouchala dokola rant na mojí starší „supersestru“.
A to bylo dokola: Anetka byla na dovolený v Irsku, Anetky děti vyhrály nějakou soutěž, Anetka uběhla maraton… Anetka se musí věnovat svojí veledůležitý akademický dráze, slíbila mi, že se staví příští měsíc.
Mladší ségra zase dostávala omluvenky za to, že nemůže přijet, protože má svoje problémy, a že jí táta založil, protože mu brečela do telefonu, že skoro nemá na nájem (ale na hnusný umělý řasy jako košťata jo…).
A já jsem přijela, tak bylo všechno vyřešený. Nikdy jsem proti tomu nic neřekla.
A možná to byla moje chyba. Protože když člověk tolik let všechno zvládá a nikdy neřekne ne, ostatní si začnou myslet, že žádné ne vlastně neexistuje.
Jenže jednu věc o mně moje rodina nevěděla. Pracuju v armádě. Nikdy jsem jim to neřekla, protože jsem věděla, že by to nikoho vlastně nezajímalo, nikdo se mě nikdy vlastně ani nezeptal a mně nepřišlo důležitý to někde říkat.
Ve dvaadvaceti jsem se přihlásila k aktivní záloze a no… nějak mě to chytlo a už nikdy nepustilo. Postupně jsem zažádala o plnej služební poměr, časem absolvovala několik kurzů a dál pomaličku budovala kariéru.
Asi rok po tom, co umřela máma a sestry mi prakticky hodily tátu na krk, si mě všiml jeden z velitelů a nabídl mi další specializaci.
Vzala jsem ji, a pak přišla nabídka, o které jsem dlouho přemýšlela. Mise v zahraničí na půl roku.
Pro někoho možná nepředstavitelná šílenost. Pro mě obrovská věc, pro kterou jsem tvrdě makala, nicméně nikomu z rodiny jsem to neřekla. Ani tátovi, koneckonců všichni si všímali hlavně sester, tak proč jim to kazit.
Nebyla jsem pevně rozhodnutá, ale náhoda rozhodla za mě. Když jsem si začala zařizovat všechno potřebné, v té době jsem i začala směrovat některé tátovy požadavky na sestry. Koneckonců starší sestra bydlela tátovi blíž než já.
Neodmítala jsem všechno, ale prostě jen to, co už jsem nemohla stihnout. Tátovi jsem třeba napsala, že ho ve středu nemůžu vyzvednout od doktora.
O dva dny později jsem ve městě náhodou narazila na svoji kmotru Anynku. Znáte takovej ten typ ženských, co když mluví, tak snad dejchají ušima? Mezi úctyhodným monologem na jeden nádech řekla, že sestry už prý řešily, jak to bude s tátou, a že mě obdivuje, že jsem tu péči vzala celou na sebe, a že jsem šikovná a že mám zlatý srdce a kdesi cosi.
Když mě Anynka po otřesný půl hodině pustila ze svých spárů, byla jsem rozhodnutá, že tu misi beru.
A zrovna ve středu, kdy jsem tátu odmítla odvézt k doktorovi, jsem zrovna seděla doma nad kufrem a balila, když mi zazvonil telefon. Starší ségra. Zvedla jsem to.
„No kde seš?“ vyhrkla místo pozdravu. „Táta prostě čeká, že ho vyzvedneš k doktorovi.“
„Já jsem mu už psala, že nemůžu.“
Na druhé straně bylo pár vteřin ticho.
„No ale jak jako nemůžeš?“
„Prostě nemůžu.“
„A proč?“
„Protože nemůžu, Any.“
„No dobře, ale my taky nemůžeme.“
Pobavilo mě to, protože mi v tu chvíli došlo, jak dokonale to celé funguje. Ona nemůže, protože ona je ta důležitá. Mladší ségra nemůže, protože ani nemusí. Takže zbývám já, o který nikdo takhle prostě neuvažuje.
„To je hezký,“ řekla jsem. „Ale já právě teď balím.“
„Co balíš?“
„Kufr.“
„A proč?“
Podívala jsem se na otevřený kufr před sebou.
„Protože odjíždím.“
Nastala malá, ale důrazná chvilka ticha.
„Kam jako odjíždíš?“
„Pryč.“
„Jak jako pryč?“
„Na misi.“
„Na jakou misi?“
Nadechla jsem se a řekla si – je to tady. „Armádní.“
Na druhé straně se ozvalo jen překvapené:
„Cože?“
Sedla jsem si na postel.
„Pracuju v armádě, Any. Už roky.“
Další ticho. Tentokrát delší.
„A jak dlouho tam budeš?“
„Půl roku.“
„To mi chceš říct, že jedeš pryč na půl roku?!“
„Jo.“
„A táta?“
„Co s tátou?“ Dělala jsem hloupou.
„No kdo se o něj bude starat?“
Tak tohle ji trápí, řekla jsem si pro sebe. Neudržela jsem se a říkám jí:
„Je mi blbý ti to říkat, ale musím tě upozornit, že mám dvě sestry. Tak zvedněte zadek a dořešte to s Alicí, je to i váš táta, ne jen můj, a navíc, stejně mluví furt jen o vás dvou, tak vám nezaškodí, když budete v obraze.“
Ségra ztichla a mně v tu chvíli došlo, že přesně na tohle vůbec nebyly připravený. Protože počítali s tím, že se budu starat, aniž by se zeptali. Ony se nikdy neobtěžovali zjistit, jestli mám vůbec svůj vlastní život. Tak proč bych měla najednou začít brát ohledy, který ode mě všichni čekali bez ohledu na mě.
Starší ségra musela začít řešit všechny tátovy nároky. Mladší ségra zjistila, co je to odpovědnost. Za mě problém vyřešen.
A další příbuzní, kteří všechno tak nějak ze zvyku házeli na mě, museli taky přiložit ruku k dílu.
Táta samozřejmě nechápal, proč jsem mu to neřekla. Co bych ale měla říkat? Nikdo se nezajímal, tak proč?
Já si prostě myslím, že moje dokonalá starší sestra dostane příležitost ukázat svoje hodnoty v praxi a moje mladší si vůbec nějaký hodnoty od základu vybudovat. Co myslíte?
___________
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky A.S. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
