Článek
S Dušanem jsme byli spolu tři roky manželé, když se rozhodl udělat velké (a dost pitomé) prohlášení. A samozřejmě si vybral ten nejlepší možný moment – přímo uprostřed grilovačky v našem sousedství.
„Emancipace žen a feminismus ničí vztahy,“ prohlásil tak nahlas, že ho slyšela snad půlka lidí na zahradě.
„Dělá to z nich hádavý hysterky. Chtějí se dělit o účet a pak poroučejí chlapům.“
Odmlčel se a pokračoval:
„Můj děda se s babičkou nikdy nemusel hádat. Ona se jen usmála, uvařila svíčkovou a nechala ho rozhodovat. To byla pravá ženská!“
Položila jsem svoje frisco a zadívala se na něj.
„Dušane, já s tebou doslova napůl platím nájem, a ani nezmiňuju, že na tuhle akci jsem nakoupila i všechny potraviny.“
„Přesně o tom mluvím,“ naparoval se jak krocan. „Ten chlap ve vztahu jsem já, ne ty.“
„Za starých časů byly ženské jemné. Neodporovaly manželům. Prostě se jen usmívaly a podporovaly je.“
Chvíli jsem si ho pozorně prohlížela.
„Takže chceš tradiční hospodyňku?“
Rozzářily se mu oči, jako bych konečně pochopila něco úplně samozřejmého.
„Ano. Ženu, která se chová jako žena a nechá chlapa být chlapem.“
„Dobře,“ usmála jsem se. „Tak tedy tradičně.“
Když přišel první den v měsíci, Dušan po mně chtěl, abych mu poslala svou polovinu nájmu. Jen jsem zamrkala a nasadila ten nejsladší úsměv.
„Ale zlatíčko,“ řekla jsem jemně. „Tradiční manželky nájem neplatí.“
Na chvíli jsem se odmlčela.
„Muž je přece živitel rodiny. Takže budeš muset platit celý nájem, energie… a já budu potřebovat i týdenní kapesné, a pokud chceš tři teplý jídla denně, tak i na nákupy.“
Spadla mu čelist.
„Počkej, ty vyděláváš měsíčně podobnou sumu jako já?“
„Už ne.“
Usmála jsem se a uhladila si šaty.
„Řekla jsem šéfovi o neplacený volno, abych se mohla naplno věnovat domácnosti.“
„Chtěl jsi být hlavou rodiny, a já tvojí autoritu plně respektuju. Tak tou hlavou rodiny buď.“
Polkl naprázdno, ale nájem zaplatil.
O víkendu se mi v autě rozsvítila kontrolka motoru. Normálně bych zajela k mechanikovi, domluvila cenu a zaplatila opravu. Místo toho jsem podala Dušanovi klíčky. Zrovna si pochvaloval kynutý makový buchty, který zakusoval ke kávě po nedělním obědě.
„Co s tím?“ zeptal se zmateně.
Povzdechla jsem si a zahrála úplně bezmocnou.
„Porucha auta? To je přece chlapská práce. Já ani nevím, kde začít s těmi všemi složitými součástkami a mastnými nástroji.“
Tak jasně, že jsem si připadala jako totální pipka, ale věřte mi, že mým cílem bylo naučit ho lekci tak, aby na ni opravdu nezapomněl.
Když si pak chtěl postěžovat na stres v práci a čekal ode mě jako obvykle nějakou radu, jen jsem na něj nechápavě zírala.
„Páni, to zní fakt náročně, miláčku,“ zacvrlikala jsem sladce. „Já jsem jen ženská, takže firemní politika mi nic moc neříká. Ale večeři máš v troubě, dneska je jehněčí na česneku s karlovarským knedlíkem.“
Popravdě mi dost ubylo starostí, když jsem díky jeho nesmyslnýmu a v důsledku velmi naivnímu požadavku objevila krásu a jednoduchost svojí přirozený „ženský role“. Přestala jsem mu pomáhat s rozhodováním. Přestala jsem plánovat naše dovolené. Přestala jsem spravovat domácí účetnictví.
Prostě jsem pekla voňavý domácí chleba, hodně se usmívala, vypadala každý den jak ze žurnálu a každý jeden problém mu poslušně předala.
Takhle báječně pro mě uběhlo půl roku.
Jednoho večera přišel domů úplně vyčerpaný. Přinesl s sebou štos nezaplacených účtů. Sesunul se na gauč a zabořil obličej do dlaní.
„Já tohle nezvládnu,“ zasténal. „Nájem, oprava auta, plánování dovolené úplně sám. Potřebuju, abys mi pomohla. Potřebuju zpátky svoji partnerku.“
Pomalu jsem si otřela ruce o květovanou zástěru.
„Tradiční muž si přece své ženě nestěžuje,“ řekla jsem sladkým a klidným hlasem. „Takhle fňukají jen baby.“
Na chvíli jsem se odmlčela.
„Chtěl jsi být jediný, kdo rozhoduje. A když jde do tuhého, hlava rodiny – tradičně přece neprosí o pomoc.“
„Prosím,“ skoro vzlykl. „Mýlil jsem se. Chci zpátky tu moderní verzi tebe. Chci vztah padesát na padesát.“
Jen jsem se usmála a otočila se zpátky ke sporáku.
„Promiň, zlatíčko,“ zabroukala jsem. „Dobrá tradiční manželka se s manželem nehádá.“
„Večeře bude za deset minut, dneska jsem udělala tvé oblíbené ražniči.“
Podle mě je pitomost chtít tradiční výhody bez tradičních povinností.
Co myslíte? Měla bych ho vzít na milost tím, že se znova emancipuju? Nebo to mám vydržet do tý doby, dokud nepodá žádost o rozvod?
________
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky L.N. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
