Článek
Na naše první výročí Franta zapomněl úplně. Došlo mi to v pátek v šest večer, když jsem sešla dolů v šatech, které jsem si koupila právě na tu příležitost, a on seděl na gauči v pracovním oblečení a pořád scrolloval na telefonu.
Vzhlédl a já sledovala, jak mu to dochází. Ten výraz ve tváři, takové to „oh do hajzlu, ne“. Vyskočil a začal obvolávat restaurace.
Seděla jsem v kuchyni asi pětadvacet minut a poslouchala, jak se při pokusech rezervovat nám stůl v pátek večer všude dávají na čekání a jak nechává jen hlasovky. Nakonec jsme skončili v nějakém ošlivém sportbaru s roztrhanýma koženýma sedačkama. Na stůl jsme čekali skoro hodinu.
Upřímně, snažila jsem se nebejt rozzuřená, když se ukázalo, že už je tolik hodin, že nám kuchař udělá maximálně jen cibulový kroužky. On se omlouval tolikrát, že jsem je někde kolem jedenácté začala počítat.
Řekla jsem mu, že je to v pohodě. Že je prostě zapomnětlivý. Že to nic neznamená. Druhý rok jsem mu to připomněla dvakrát. Jednou asi dva týdny dopředu a podruhé v neděli před výročím.
Pokaždé mi řekl, že to má zařízené a ať se nestresuju.
Naše výročí tehdy vyšlo na čtvrtek v září. Přišla jsem domů z práce a on seděl na gauči v teplákách a koukal na zápas.
Ne, nemusela jsem se ani ptát.
Když ví, že něco podělal a doufá, že si toho nevšimnete, dělá takovou specifickou věc. Dívá se trochu stranou a tělo má až podezřele uvolněné. Řekl, že se něco objevilo v práci. Že chtěl zavolat. Jenže se mu to nějak vymklo z rukou a nestihl to.
Šla jsem do ložnice a chvíli seděla na kraji postele pořád ještě v pracovním oblečení.
Moc jsem toho neřekla. Objednali jsme si pizzu, koukali na televizi a on se omlouval celý večer. Až jsem tolikrát řekla, že je to v pohodě, že tomu nakonec uvěřil i on.
Já tomu přestala věřit někdy kolem deváté večer.
A pak jsem šla spát.
V lednu jsem si ho posadila ke kuchyňskému stolu.
„Franto, už tohle s rezervací znovu dělat nebudu. Potřebuju, abys to tentokrát zařídil sám. Jedna večeře, někde, kde je to hezký. To je celé, co po tobě chci.“
Natáhl ruku, položil ji na mou a řekl: „Rozumím. Mám to.“
Sledovala jsem, jak ubíhají měsíce, a neřekla jsem ani slovo. Ani jednou. Ani na jaře. Ani když začalo září. Ani týden před výročím.
Už jsem se rozhodla, že tentokrát nebudu nic na poslední chvíli zachraňovat, a myslím, že nějaká část mě prostě potřebovala nechat věci dopadnout tak, jak dopadnout měly.
Čtrnáctého jsem si vzala odpoledne volno a nechala si udělat foukanou v salonu, kam normálně vůbec nechodím. Přišla jsem domů a oblékla si modré zavinovací šaty, které jsem si koupila už v březnu právě na tuhle večeři.
Čtyřicet minut jsem se líčila. V pět odpoledne jsem seděla na gauči se sklenicí vody, když Franta přišel z práce.
Políbil mě na tvář, popřál mi šťastné výročí a odešel do ložnice převléct se.
Čekala jsem.
Vrátil se v džínách a tričku s límečkem.
„Na kolik jsi to rezervoval?“
Zastavil se uprostřed obýváku.
Sledovala jsem, jak se mu ve tváři vystřídaly asi všechny jeho tupounský emoce během pár vteřin. To zaváhání, rychlý výpočet a pak ten stejný výraz. První rok. Druhý rok. Stejný výraz, jen o něco starší.
Začal se vysvětlovat.
Byl tu nějaký projekt. Bylo to šílené. Pořád se chystal zavolat. Pořád to chtěl zařídit.
„Můžeme někam jít klidně hned. Podívám se.“
Už vytahoval telefon.
„Polož ho.“
Vzhlédl.
„To je v pořádku. Na chvíli si sedni.“
Pomalu položil telefon, jako by se snažil zjistit, jestli je tohle odpuštění. Upřímně, ani já jsem si v tu chvíli ještě nebyla úplně jistá.
Šla jsem do kuchyně. V lednici nám od úterního večera zbylo kuřecí kung pao z donášky. Vyndala jsem krabičku. Svoji porci jsem oddělila na lepší talíř. Ze setu, který jsme si vybrali do výbavy, když jsme se zasnoubili, a skoro nikdy ho nepoužíváme. Jeho jsem nechala v krabici z donášky.
Obě porce jsem postupně ohřála v mikrovlnce. Zatímco se ohříval můj talíř, otevřela jsem skříňku nad lednicí a našla dvě bílé svíčky a svícny, které jsem si pořídila před třemi lety na jeden večírek.
Odnesla jsem je do jídelny, vytáhla ze šuplíku látkové ubrousky, ty, které používáme jen tehdy, když k nám někdo přijde.
Všechno jsem pečlivě naaranžovala. Zapálené svíčky, složené ubrousky.
Nalila jsem si plnou sklenici moravského ryzlinku, který jsme schovávali od Vánoc, a jemu jsem nalila sklenici vody z kohoutku.
Celou dobu stál ve dveřích a díval se na mě. V jednu chvíli řekl: „Nemusíš tohle všechno dělat.“
Neodpověděla jsem. Odnesla jsem talíře ke stolu a posadila se. Sedl si naproti mně. Podíval se na talíř, potom na svíčky a pak na mě.
„Je mi to fakt líto. Já vím, že pořád…“
Podala jsem mu plastovou vidličku.
„Tohle je tvoje výroční večeře. Dobrou chuť.“
Zmlkl.
Svíčky už po stranách trochu stékaly voskem.
Jedla jsem jako kulturní člověk z talíře a popíjela víno.
Seděl naproti mně ve světle svíček a celou minutu se svého jídla ani nedotkl.
Pak řekl: „Ty už nic dalšího neřekneš?“
Podívala jsem se na něj přes stůl. Mezi námi hořely dvě svíčky a před ním stál talíř tři dny starého kuřete, které už začínalo stydnout.
„Myslím, že všechno, co jsem k tomu měla říct, už jsi během těch tří let slyšel. A stejně jsi nedbal. Takže letos nebudu péct na víkendy ani o Vánocích. Jestli zapomeneš i příští rok, přestávám vařit úplně. Pak už bude jen na tobě, jestli budeš chtít zjistit, co se stane potom.“
Snědl každé sousto.
________
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky D.Z. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
