Článek
„On je přece prvorozený.“
Když dostal k narozeninám něco drahého, bylo to proto, že si to zasloužil. Když jsem dostala něco levnějšího, měla jsem být vděčná. Když jsem se ozvala, byla jsem zase neuvěřitelně sobecká a matka je ze mě upřímně zklamaná.
Když potřeboval pomoct s penězi, okamžitě se mu pomohlo.
Když jsem potřebovala pomoc já, slyšela jsem, že jsem dospělá a musím se umět postarat sama o sebe. Že jí taky nikdo nepomohl, když to potřebovala.
Nikdy jsem tomu úplně nerozuměla. Vždyť jsme byli její děti oba. Ale časem jsem pochopila, že moje matka nás dva nikdy nevnímala stejně.
Můj bratr byl její syn. A já jsem byla bohužel její dcera.
A on byl navíc ještě je všemu prvorozený.
To znamenalo, že podle ní měl v životě jakési přednostní právo prakticky ve všem a na všechno.
Nejdřív jsem se snažila jí vyhovět. Pak jsem se snažila jí zavděčit. A nakonec jsem se přestala snažit úplně. Jenže pak moje matka onemocněla.
A najednou už nezáleželo na tom, koho měla radši.
Potřebovala někoho, kdo se o ni postará. Asi si budete umět představit, na koho padla péče.
Můj bratr měl rodinu, práci a děti. Říkal, že si nemůže dovolit všechno kvůli matce zahodit.
A když jsem se ozvala, že já mám přece taky práci, manžela a děti, sesypali se na mě příbuzní ze všech stran. Najednou se ukázalo, že moje povinnosti nejsou tak důležité jako ty bratrovy. On měl přece rodinu, kterou nemohl opustit. Já jsem byla žena, dcera a „ta, která to zvládne“.
Nikdo to samozřejmě neřekl takhle napřímo. Jen se postupně ukázalo, že se ode mě očekává, že péči nějak zařídím. Protože jsem dcera. Protože „ženská se o mámu postará“. Protože bratr má práci, děti a svůj život.
Ale já jsem měla rodinu taky. Jenže nějakým způsobem se předpokládalo, že já si dovolit nemůžu říct ne.
Prostě neměla jsem na výběr odmítnout, a tak jsem se musela starat. Ten, kdo pečuje o někoho s Alzheimerem, si to určitě umí představit. Já ale nevěděla, co mi spadlo do klína. Nejdřív jsem si říkala, že to zvládnu. Pak jsem si říkala, že to musím zvládnout.
A nakonec už jsem si neříkala nic.
Moje matka byla čím dál horší. Byla podrážděná, podezíravá, někdy agresivní. Obviňovala mě, že jí beru věci. Křičela na mě. Nadávala mi a nejspíš vlivem její nemoci se mě nebála i napadnout.
A přesto jsem o ni každý den pečovala. Vařila jsem jí, uklízela jsem, i přes její silný odpor ji vodila k lékařům, kupovala léky a taky pomáhala s hygienou.
A když jsem jednou večer přišla domů úplně vyčerpaná a rozbrečela se před manželem, řekl mi něco, co mi v té době připadalo kruté.
Dal mi ultimátum: „Buď ona, nebo my.“ Myslel tím mě, jeho a naše děti.
Řekl mi, že takhle už dál žít nemůžeme. Že moje matka ničí naši rodinu a že jestli jí nezařídím nějakou péči, přijdu o manželství.
Otřáslo to se mnou a dlouho jsem přemýšlela.
Až z dnešní perspektivy mi došlo, jak špatné rozhodnutí jsem udělala, když jsem si vybrala matku.
Jak asi čekáte, manžel odešel, děti zůstaly s ním a já jsem dál pečovala o matku.
Někdy jsem si říkala, že až jednou zemře, bude alespoň vědět, že jsem ji neopustila. Jenže když nakonec opravdu zemřela, zjistila jsem, že ani tohle jí nestačilo.
Po pohřbu se četla závěť.
A všechno dostal můj bratr. A když říkám všechno, tak všechno. Několik pozemků, dva byty a taky některé cennější věci z bytu. Dokonce i šperky.
Já jsem dostala jednu jedinou věc.
Starou keramickou vázu.
Byla obrovská, těžká a podle mě naprosto příšerná. Hnědá, se zlatými ornamenty a nějakými modrými květy, které vypadaly, jako by je někdo maloval poslepu.
Notář mi ji podal se slovy:
„Vaše matka si přála, abyste ji dostala vy.“
Chvíli jsem na tu vázu jen šokovaně koukala. V mojí situaci se nešlo nezeptat:
„A má to nějakou cenu?“
Notář mi řekl, že prakticky ne. Možná bych za ni dostala v bazaru dvě stovky.
Bratr se na mě podíval a řekl:
„Tak si ji nech. Máma ji měla ráda.“
Řekl mi to blahosklonně.
Vzala jsem si ji.
Ale protože jsem v tu chvíli ještě pořád nedokázala pochopit, jak může člověk obětovat tolik let života vlastní matce a potom zjistit, že pro ni má menší cenu než hnusná veteš, kterou chtěla, abych dostala, nějakou dobu jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to přejde.
Že jsem jen unavená, truchlím. Taky že bych měla být nad věcí – vždyť je to moje matka.
A člověk má mít k rodičům respekt, ať byli, jací byli.
Jenže potom jsem si vzpomněla na všechny ty roky. Na všechno, co jsem ztratila, když jsem si vybrala člověka, který mě nenáviděl jen proto, že jsem se narodila jako druhá a bohužel jako holka.
Hodně jsem myslela na svoje manželství, děti a taky na večery, kdy jsem seděla u ní a nechala si nadávat jen proto, že jsem si slíbila, že ji nenechám samotnou.
Když jsem se po několika týdnech vypořádala se vší touhle hořkostí, vzpomněla jsem si na jednu věc. Na její poslední přání.
Zavolala jsem bráchovi.
„Čau, prosím tě, vyzvedl sis už máminu urnu?“
„Ještě nebyl čas. Ty budeš odjíždět na dovolenou na Šumavu, vzala bys ji?“ chytil se rovnou příležitosti brácha.
Chtěla být zpopelněná. A přála si, aby její popel někdo odvezl na Šumavu a vysypal ho u Boubína. Šumavu milovala celý život. Říkala, že tam chce být, až jednou nebude.
Slíbila jsem jí, že to udělám. A slíbila jsem to i bratrovi.
Takže když jsem si vyzvedla urnu, vzala jsem ji domů. Když jsem ji položila na stůl, dlouho jsem se na ni dívala.
Byla překvapivě malá.
Po tom všem, co kvůli ní člověk prožil, zbylo nakonec jen něco, co se dalo vzít do jedné ruky. Přejela jsem prsty po víčku.
A najednou jsem si uvědomila, že už necítím smutek ani vztek. Jen strašné a naprosté prázdno.
Už jsem se všemi zavazadly přicházela k autu, když jsem se na ni podívala naposledy.
„Víš co, mami?“ řekla jsem té urně.
„Já jsem pro tebe udělala všechno, co jsi po mně chtěla. A přišla jsem kvůli tobě o všechno, co jsem měla.“
Chvíli jsem mlčela.
„Ale ty po mně chceš ještě poslední laskavost za roky nenávisti.“
Podívala jsem se na urnu.
„Tak ti taky jednu poslední udělám.“
Když jsem její urnu házela do kontejneru za nedalekou restaurací, neubránila jsem se a řekla:
„Tak díky za vázu, mami.“
(Pozn. autorky: Váza byla prý skvělý terč na místní střelnici.)
_______
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky P.V. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
