Článek
Před pár lety měla kamarádka mé ženy tu nejotravnější a nejvíce vyčerpávající třídenní svatbu, jakou si dokážete představit. Doslova to byl nepřetržitý maraton těžkých jídel, dvou různých dlouhých obřadů a povinné noční taneční párty uprostřed obyčejného pracovního týdne.
Bylo to naprosto absurdní a nevěsta striktně požadovala, aby si na každou jednotlivou část programu každý pozvaný koupil úplně nový oblečení.
Moje žena a já rozhodně nejsme žádní pařmeni, ale opravdu jsme se jí oba snažili maximálně vyjít vstříc. Ráno třetího dne jsme už byli oba fyzicky i psychicky úplně vyřízení.
Moje neuvěřitelně zlatá žena vstala extra brzy, oblékla si svůj několikátý drahý outfit za ten víkend a strávila víc než hodinu pečlivým líčením a úpravou vlasů, jen aby dorazila na závěrečný rozlučkový oběd.
Když jsme konečně vešli do podniku, nevěsta zamířila přímo k mé ženě, přejela si ji od hlavy k patě pohledem plným naprostého znechucení a tím nejvíc odsuzujícím a nepříjemným tónem řekla:
„Ty jo, zlato, ty dneska vypadáš fakt ležérně.“ Znáte takový ty komplimenty, co nejsou tak úplně komplimenty, ale urážky zabalený do úsměvu? Byl jsem si tehdy naprosto jistej, že tohle je přesně ten případ.
Tahle jedovatá „bridezilla“ před všemi úplně shodila veškerou snahu, kterou moje žena do svého vzhledu vložila. Moje žena se to snažila mile přejít s tím, že nevěsta je prostě ve stresu ze svatby, ale já jsem viděl rudě.
V tu chvíli jsem se rozhodl, že tahle ženská je toxická příšera a že ji budu potají terorizovat po zbytek jejího mizerného života.
Poslední dva roky jsem se agresivně věnoval tomu, abych ji při každém společenském setkání zasypával těmi nejbrutálnějšími pasivně agresivními komplimenty a pochvalami, které jsou ve skutečnosti urážkami.
Kdykoli vejde do místnosti, nahlas jí řeknu:
„Naprosto obdivuju, jak ti je úplně jedno, jak vypadáš. To chce fakt obrovskou odvahu.“
Když má třeba jen minutové zpoždění, okamžitě se usměju a řeknu:
„Ty jo, kéž bych měl tvoje sebevědomí, abych si prostě chodil, kdy se mi zachce. Já ale respektuju čas ostatních.“
A pokaždé, když si vezme nějaké hezké šaty, postarám se, abych nahlas řekl:
„Ty jo, to je na tenhle typ akce odvážná volba.“
Nejlepší na tom všem je sledovat, jak se jí v hlavě horečně otáčejí kolečka, zatímco se snaží zjistit, jestli jí vlastně skládám kompliment, nebo co si o tomhle má sakra myslet.
Moje žena si to neskutečně užívá a já tímto oficiálně přísahám, že v téhle brutální psychologické válce budu pokračovat až do dne, kdy jeden z nás zemře.
Přehnal jsem to? Nebo to tý bestii patří?
____
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mého čtenáře I.H. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
