Článek
Upřímně, problém byl na obou dvou stranách. Jak na jeho, tak u jeho matky, když se nám do rozvodu vložila.
Na začátku jsme se s manželem dokázali na dětech docela normálně domluvit. Máme dvě děti, Jendu a Máju. Nechtěla jsem mu je brát a taky jsem nikdy nechtěla, aby vyrůstaly bez táty. Říkala jsem si, že když už spolu nedokážeme žít, musíme aspoň zvládnout být rodiči. A tak nám dohoda o tom, že děti budou u mě nějakou dobu, vyhovovala.
Jenže potom do toho začala kecat jeho matka. Co mluvit, ta jedovatá čarodějnice mu vyloženě začala leptat díru do hlavy, jak ho chci o děti připravit, jak se mizerně starám a jak štvu děti proti němu.
Jenda mi jak papoušek opakoval z posledních návštěv u táty věty, ze kterých mi šel mráz po zádech. Hlavně kvůli tý její nestoudnosti takhle mluvit i před dětma. Tušila jsem, že to ale z její strany bylo záměrné.
Když vám syn s dcerou donesou pěkně za tepla věty jako:
„Nesmíš jí je nechat.“ A třeba: „Ona tě chce o ty děti připravit.“
Dost vás zamrazí.
Můj ex je takový ten typ, který nedokáže říct mamince ne. A tak jsem musela s těžkým srdcem přijmout fakt, že najednou už nestačilo, že jsme se dokázali normálně domluvit. Jenže jsem taky věděla, že je mnohem jednodušší udělat z druhýho rodiče toho špatnýho, než vynaložit snahu být tím lepším.
Víte, on ex byl i ještě před rozvodem s dětmi spíš takovým víkendovým tátou.
Můžete si to představit tak, že třeba ani jedno z dětí nedokázal nikdy normálně přebalit. Když děti onemocněly, starala a zařizovala jsem všechno já. Když potřebovaly oblečení, boty, věci do školy nebo něco vyřešit, řešila jsem to já.
To, že chtěl najednou děti do výhradní péče, mě překvapilo. Ale že to není úplně z jeho hlavy, ne. A tak začaly stížnosti. Telefonáty. Výčitky. Narážky. Úřední dopisy.
A jak možná asi čekáte, potom i OSPOD. Připadalo mi, jako kdybych svoje děti vychovávala málem v drogovým doupěti. Velice zakomplexovaný sociální pracovnice u mě doslova pořádaly štáry jak na běžícím pásu, vadil i blbej jeden hrníček od kafe v čistým dřezu v uklizený kuchyni.
Přitom mám slušnou práci, dostatečný příjem, hezký byt. Děti měly každé svůj pokoj. Měly všechno, co potřebovaly. Ale stejně jsem pořád něco vysvětlovala. Když někdo zazvonil u dveří, vždycky se mi úplně sevřel žaludek.
Když mi zazvonil telefon, říkala jsem si: Co zase proboha?
Připadala jsem si jako zločinec pod drobnohledem. Když jsem se nad tím zamyslela, tak jsem ve skrytu duše věděla, že vlastně nejde o děti – ale o co teda?
A pak jsem se dozvěděla něco, co mi celé jejich chování najednou začalo dávat smysl.
Chtěli mi udělat ze života peklo a děti k tomu byly dokonalej nástroj. Jo, tohle mi taky bohužel donesl Jenda.
Takže když mi můj bývalý znovu řekl, že chce děti do své péče, a čekal hádku u vchodu do domu, aby jeho maminka v prvním patře mohla poslouchat za záclonou, tak jsem se na něj podívala a řekla:
„Dobře.“
„Co dobře?“
„Chceš děti? Tak si je vezmi.“
Bylo vidět, že něco takového nečekal.
A já jsem poprvé přestala bojovat.
Po otravným administrativním kolečku šly děti k němu. Tehdy jsem si řekla, že když je tedy tak strašně chce, tak ať se ukáže, že není jen otec, ale i rodič.
První týdny jsem se snažila do ničeho nemíchat. Říkala jsem si, že nový uspořádání potřebuje čas. Jenže potom ve čtvrtek přišel po škole Jenda. Když vešel do bytu, tak jsem nejdřív nechápala, co mi tak smrdí v předsíni.
Pak mi došlo, že je to on.
Smrděl jak psí kšíry – prostě jako dítě, které se několik dní pořádně nekoupalo.
Podívala jsem se na něj a všimla si jeho trička. Bylo špinavé a na hrudi měl zaschlou hořčici.
„Proč máš na sobě pořád to tričko, ve kterým jsme byli v sobotu na pouti?“
Pokrčil rameny.
„Nevím, táta řekl, že je to ještě dobrý.“
Upřímně musím říct, že mi trhalo srdce ho takhle vidět. Drhla jsem ho ve vaně snad celý odpoledne a pak mu pečlivě prohlídla vlásky, jestli si z prvního stupně nedonesl nějakej projekt z přírodovědy v podobě vší.
Netrvalo dlouho a začaly chodit i zprávy ze školy.
Mája nemá věci na tělocvik, pak nemá pomůcky na výtvarku, nedělá domácí úkoly, zapomněla pracovní sešit… Nejdřív jsem si říkala, že se to párkrát může stát. Jenže se jí nejen zhoršily známky, ale i její chování.
Byla podrážděná, odsekávala a učitelky si začaly všímat, že je jiná. Popravdě, v tu dobu mě už dost hryzalo svědomí.
I když jsem byla na jednu stranu pořád naštvaná. Na druhou stranu jsem byla máma. A v první řadě jsem měla chránit svoje děti. Pak mi jednou Jenda řekl něco, co mě dost zamrazilo.
„Táta skoro každej večer není doma.“
„Jak jako není doma?“
„Prostě odejde a vrátí se až nad ránem a pak spí do odpoledne.“
„A vy jste doma sami? Kdo vám udělá oběd?“
Pokrčil rameny.
„A co babička?“
„Ta nás hlídat nechce.“
Tohle mě nepřekvapilo. Moje bývalá tchyně mi ostatně už několikrát řekla, že svoje mateřství si dávno odbyla a že teď už má právo na svůj život. Nebude přece hlídat děti pokaždé, když si kdokoli z nás řekne.
Takže oni chtěli děti. Ale babička je ani tak hlídat nebude. Bejvalej si večer odejde a Mája s Jendou co dělají – živí se cereáliema rovnou z krabice?!
Samou zuřivostí jsem neviděla, ale věděla jsem, že by hysterická scéna nikomu a ničemu nepomohla. Mája byla na druhým stupni a už měla i vlastní telefon, tak jsem jí řekla:
„Kdyby táta zase odešel a nechal vás doma samotné, okamžitě mi napiš.“
„I když bude večer?“
„I kdyby byly dvě ráno.“
Netrvalo dlouho a přišla mi zpráva.
Táta odešel. Jsme sami.
Seděla jsem v kuchyni a chvíli jsem jen zírala na displej. A v tu chvíli mě přestalo zajímat, kdo má pravdu v rozvodu. Bylo mi putna, co si myslí moje bývalá tchyně. A absolutně mě nezajímalo, jestli mě budou zase někde vyslýchat.
V bytě exmanžela byly dvě nezletilé děti bez dozoru - moje děti.
Bez váhání jsem vzala telefon a zavolala policii. Řekla jsem jim adresu a vysvětlila, že jsou tam dvě malé děti samy a jejich otec je někde pryč.
No a policie zavolala i OSPOD.
Bylo zvláštní – a popravdě dost uspokojivý – sledovat, jak se role najednou otočily a on koktá, připitej, na dost naštvaný pár policistů, když se ho vyptávají, jak to u něj doma funguje.
Trvalo to několik měsíců. Ale školu rodičovství dostal dobrou, když zjistil, že mít děti v péči není totéž jako říct u soudu, že je za každou cenu potřebujete u sebe.
Že děti potřebují plná břicha i něčeho jinýho než fastfoodu z dovážky, taky čisté oblečení, vysvětlit a pomoct s úkolem, taky věci na tělocvik, taky doktory, kroužky… a co je hlavní, pozornost, lásku a kvalitně strávenej čas.
A hlavně někoho, kdo bude každý den skutečně doma - za tenhle horizont už nedohlédli.
Jak vás asi nepřekvapí, tak maminka nemaminka bejvalej změnil názor.
„Myslím, že bychom to měli změnit.“
„Co?“
„Děti.“
Mlčela jsem.
„Měli by být zase hlavně u tebe.“
Když mi pak zavolala jeho matka a najednou vysvětlovala, že děti potřebují stabilitu a že by měly být hlavně se mnou, měla jsem popravdě velký potíže zachovat se jako plnohodnotná dospělá a nevysmát se jí.
„Vždyť jste je tak strašně chtěli,“ řekla jsem.
Ticho.
„Tak proč je teď nechcete?“
Neodpověděla.
…
Máje se zlepšily známky – taky jsme na tom zamakali – a Jenda už sám dbá na to, aby chodil čistej.
Pokaždý, když jsou ale u ex a nechá je víc jak hodinu samotný, neovládnu se a s úsměvem zavolám znova.
Jen proto, aby nevyšel ze cviku.
____
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky M.V. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
