Článek
V práci nás bylo kolem třiceti. Řídili jsme celoevropskou logistiku pro jednu velkou firmu, takže jsme byli rozdělení do několika týmů operátorů a dispečerů. Většinu kolektivu tvořily ženské, chlapů nás tam bylo jen pár.
Ale abyste pochopili celej kontext, tak bych měl uvést na pravou míru, že já jsem byl jeden z těch, kteří nikdy moc neřešili, co jedí.
Ráno kafe, přes den něco rychlého, k obědu vlašák a k tomu špalek sekaný s rohlíkem z obchodu, bageta s kuřecíma nugetama, občas smažák v housce nebo něco z kantýny. Když jsem měl odpoledne hlad, koupil jsem si něco sladkého ke slazenému kafi s mlékem. Večer jsem pak doma prakticky vdechnul půl lednice, protože jsem měl pocit, že jsem vlastně celý den pořádně nejedl.
Ten podzim se ale na mě moje obvodní lékařka zpoza svých brýlí zamračila.
Řekla mi, že už jsem se dostal na hranici obezity druhého stupně, mám vysoký tlak a pokud se sebou něco neudělám, koleduju si o dost větší problémy. Neřekla mi nic, co bych už dávno netušil, ale mám na světě lidi, pro který chci žít. Tak jsem se rozhodl, že s tím něco udělám.
Začal jsem si vařit a připravovat jídlo do práce dopředu.
A kupodivu mě to vaření začalo bavit. Zjistil jsem, že když si večer doma připravím normální jídlo, nemusím druhý den v práci lovit něco z automatu nebo se cpát těžkými majonézovými saláty, bagetami a podobnými věcmi.
Naučil jsem se dělat maso, zeleninu, rýži, různé lehké jogurtové dipy. Začal jsem si hlídat porce, počítal kalorie a postupně jsem si vytvořil systém. Nebylo to tak složitý, jak jsem myslel.
A takhle to šlo asi půl roku. Vždycky večer jsem si připravil oběd do krabičky a k tomu ještě nějakou menší zdravou svačinu.
Připravoval jsem si třeba lehce ogrilované kuřecí maso, rýži a zeleninu posypanou sezamovými semínky.
Další den jsem měl pečené libové vepřové, restované brambory, dušený hrášek a mrkev s lehkým jogurtovým dipem.
A byl jsem na to po právu pyšný. Číslo na váze toho bylo důkazem. Krabičky jsem si dával do lednice v kuchyňce a pokaždé je označil jménem.
Půl roku to bylo všechno ok. A pak jsem jednoho dne přišel na oběd, otevřel lednici a zjistil, že z mojí krabičky je půlka pryč.
Nejdřív jsem si říkal, že jsem asi udělal chybu. Tak jsem to nechal být. Jenže další den zmizelo celý maso a krabičku jsem měl jasně označenou svým jménem.
A stejně byla po příchodu na oběd otevřená a část jídla pryč.
Třetí týden už mě to začalo opravdu štvát, krabička totiž byla už třetí den po sobě prázdná, neumytá a v lednici na místě, kam jsem ji dal, jako výsměch.
Takže si to shrneme. Někdo bral krabičky, který byly jasně označený, a kradl. Kradl moje obědy.
Začal jsem se kolegů nenápadně ptát, jestli si něčeho nevšimli. Samozřejmě, že nikdo nic nevěděl. Anebo aspoň všichni tvrdili, že nevědí.
Jednoho večera jsem si volal se sestrou a v meziřečí jsem se zmínil o svým problému. Na chvilku zmlkla. Víte, moje ségra je ostřílená veganka, takže jsem jí popsal situaci a čekal nějakou radu.
„Dělej to jednoduše,“ řekla mi.
„Jak jako jednoduše?“
„Jestli ti někdo žere maso, tak mu ho přestaň dávat.“
„Promiň, tomu mám rozumět jak?“ Nechápal jsem.
„No právě. Dej tam něco, co toho chmatáka spolehlivě odradí.“
Pak mi poradila, abych si začal s sebou brát tofu.
„Uděláš si doma normální oběd,“ vysvětlovala mi. „Ale místo flákoty dáš do krabičky tofu. K tomu čerstvou zeleninu, nějakou přílohu, označíš to jménem a čekáš. Doma se nacpi třeba moravským uzeným, to je na tobě.“
„A co když to někdo sežere taky?“
„Věř mi,“ smála se ségra do telefonu. „Dej tam tu kostku v celku, tak jak ji vyndáš z obalu. Až sám uvidíš, jak to vypadá, tak pochopíš, a když sní i to, tak máš aspoň důkaz, že jí opravdu všechno. A myslím, že pak můžeš svůj oběd dochutit pořádnou dávkou gutalaxu.“
Rada mi dávala smysl, lidi v Česku se pořád na tofu dívají, jako kdyby jim někdo naservíroval místo oběda stavební materiál. A abych byl upřímnej, když jsem se na to doma koukal, tak to trochu kus cihly z Ytongu připomínalo.
Nicméně sestra měla pravdu. Na druhý den jsem si připravil tofu se zeleninou a rýží. A slizkou kostku jsem posadil provokativně doprostřed krabičky.
Upřímně, ze začátku jsem z toho nebyl nijak nadšený.
Ale po pár dnech jsem zjistil, že mi to vlastně vůbec nevadí. Marinovaný a uzený to nechutná tak mizerně jako to „plain“. Začal jsem tofu různě upravovat, dochucovat a po nějaké době mi přišlo úplně normální dát si ho k obědu. Prostě jsem si zvyknul.
Ale co bylo hlavní – nikdo mi ho nejedl. Dva týdny jsem si užíval oběda v poklidu a ségře jsem musel při dalším hovoru dát za pravdu.
Nicméně nebyla to jediná věc, co se v práci změnila. S novým pojetím obědů jsem si začal všímat i nenápadných průpovídek na adresu mých krabiček od jedné z kolegyň.
Vlastička.
Nejdřív to byly jen takové malé poznámky.
„Ty už zase jíš to tofu? Jak to proboha můžeš normálně polknout? Vždyť to vypadá jak houba na nádobí.“
Nebo:
„Tohle přece nemůže být zdravý.“
Pak začala házet komentáře, že člověk přece potřebuje maso, a chlap obzvlášť.
Že vegani jsou běžně podvyživený a že tofu je plné bůhvíjaké chemie.
Všimnul jsem si, že většinou to říkala před ostatními. A čím déle jsem jedl tofu, tím častěji měla potřebu se k tomu vyjadřovat. Ze začátku jsem se to snažil vytěsnit, ale i přesto mi začalo vrtat hlavou, proč jí moje jídlo vlastně tolik vadí.
Nabyl jsem tedy přesvědčení, že kdyby ta zlodějka nebyla ona osobně, prostě by je neřešila. A jednoho pátku jsem měl zase před sebou otevřenou krabičku s uzeným tofu, zeleninou a rýží.
Vlastička se na ni podívala, ušklíbla se a před ostatními zase pronesla něco o tom, že taková strava člověku spíš uškodí než prospěje.
Tentokrát jsem se ale neudržel. Zapíchl jsem vidličku do jedný z kostek, zvedl ji do výše očí a úplně v klidu řekl:
„Vlastičko neboj. Já chápu, že ti moje obědy s masem chutnaly víc.“
Vlasta zrudla jako rajče a začala se čertit.
„Já vůbec nevím, co tím jako myslíš.“
„To je v pohodě,“ řekl jsem. „Pokud s tím máš nějaký problém, dojdi na HR, rád jim řeknu svojí verzi.“
Vlasta od tý doby moje obědy nekomentovala. Vlastně to není tak zlý, dá se na to zvyknout, a pokud to odradí obědové chmatáky, tak se tím vlastně zabijí dvě mouchy jednou ranou. Maso ale zůstane doma.
________
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mého čtenáře M.B. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
