Hlavní obsah

Diana (42): Strýc mi nabídl deset tisíc, když sním steak. Netušil, jak moc se přepočítal.

Foto: Pexels - free to use

Ještě před rokem bych si nedokázala představit, že se někdy dostanu do situace, kdy budu na rodinné oslavě sedět před pořádným hovězím steakem, zatímco na mě bude půlka příbuzenstva koukat jako na největšího pokrytce v rodině.

Článek

Nakonec jsem si ale odnesla deset tisíc korun a příbuzenstvo cennou lekci.

Abych ale vysvětlila, jak k tomu došlo, musím se vrátit trochu zpátky.

Vzpomínám si, jak jsem si tehdy stoupla na váhu vlastně úplnou náhodou. Byli jsme na návštěvě u známých a koupili si takovou tu superchytou váhu. Já si na ni ze srandy vlezla. I když jsem se dlouho nevážila, tak jsem rozhodně nečekala, že uvidím skoro 130 kilo. Nejdřív jsem si myslela, že je váha rozbitá, a slezla jsem z ní a znovu. Jenže číslo se nezměnilo.

Týden nato jsem šla k doktorovi a tam mě čekala další nepříjemná zpráva. V rodině máme dědičné problémy se srdcem a doktor mi vysvětlil, že při mojí váze a rodinné anamnéze rozhodně nemám důvod brát svoje zdraví na lehkou váhu. Neřekl mi, že zítra dostanu infarkt, ale dost bez obalu naznačil, že si můžu zadělat na pořádný problém.

A tak jsem se sebou začala něco dělat. Víte, já úplně nevěřím v diety ani nějaké drahé zázraky, ale věřím v informace – tak jsem si sedla k počítači a informovala jsem se. Abyste mi rozuměli, nepřestala jsem jíst všechno, co mi chutnalo. Začala jsem si prostě jen počítat kalorie a víc se hýbat. Nejdřív jsem chodila plavat, protože mi to vyhovovalo a tolik jsem při tom nezatěžovala klouby. Navíc mě to překvapivě začalo bavit. Když šla váha postupně dolů a já se cítila lépe, přidala jsem časem i běhání.

Jelikož máme poměrně širokou rodinu, tak jsem nečekala, jaký nejrůznější teorie a fantazie se rozjedou, když si sestřenka všimla prvních shozených 10 kilo a taky toho, že jsem si s ní ke kafi nedala své oblíbené minivětrníky. Teorie o tom, že držím nějakou šílenou dietu, odpírám si všechno dobré a nejspíš se za chvíli chystám na breathariánství, se šířily jako požár v suchým lese. Kdykoli jsem na oslavě vzala do ruky kousek rajčete místo pečenýho bůčku nebo si místo majonézového salátu vzala něco lehčího, někdo měl potřebu se mě zeptat, co zase nesmím a jestli můžu to a tohle vůbec jíst. Musím říct, bylo to vrcholně otravný. I když jsem nikomu neřekla, že držím nějakou dietu – ani slovo.

Nedělala jsem z toho vědu, prostě jsem si hlídala, kolik toho sním, a snažila jsem se víc hýbat. Měla jsem také předem určené dny, kdy jsem si mohla dopřát jakýkoli jídlo, které bych si jinak nedala, a nijak jsem se tím netajila (většinou jsem oslavila každých shozených pět kilo nějakým fajn cheat mealem).

Ale abych se konečně dostala k tý absurdní situaci, co se mi stala, tak v naší rodině máme jednoho člověka, který je přesvědčený, že se dá za peníze koupit úplně všechno. Je to můj strýc. Když někoho vyprovokuje, vsadí se s ním nebo mu nabídne peníze, většinou mu nejde ani tak o samotnou sázku jako o to, aby druhého přiměl udělat něco, co by normálně neudělal. Hraje si na jakousi morální autoritu a miluje, když druhýho poníží nebo před publikem dokáže, že integrita a zásady se dají snadno koupit.

Dodnes si matně vzpomínám na jednu rodinnou oslavu, na které jsem byla jako malá. Myslím, že to byl švagr někoho z jinýho kolena, který se léčil ze závislosti na alkoholu a nějakou dobu se mu dařilo nepít. Strýc si z něj ale začal dělat legraci a nakonec ho vyprovokoval k tomu, aby se napil. Přesné podrobnosti si po tolika letech nepamatuju. Byla jsem malá a tehdy jsem nechápala, proč jsou někteří dospělí tak naštvaní a proč se o tom později mluvilo šeptem.

Pamatuju si ale, že ten dotyčný se k pití vrátil a jeho život šel strmě ke všem čertům. Oč šlo, jsem pochopila až na prahu dospělosti, když to máma se ségrou probíraly. A od té doby jsem si začala tohohle člověka všímat.

Když jsem na tom byla zdravotně i fyzicky mnohem lépe, sešla se rodinná oslava v restauraci, kam jsme chodili, zrovna s jedním z mých předem naplánovaných dnů, kdy jsem si mohla dát prakticky cokoli, na co jsem měla chuť. Neměla jsem tedy důvod si něco odpírat. Co jsem ale nevěděla, bylo, že v rodině se mezitím nějak rozšířilo, že jsem se dala na vegetariánství, případně rovnou na veganství. Netuším, kdo s tím přišel jako první, a fakt nemám páru, kde se to vzalo. Já jsem nic takového nikdy neřekla a maso jsem normálně jedla.

Seděla jsem u stolu, když se strýc začal hlasitě rozplývat nad tím, jakou mám údajně disciplínu. Prý obdivuje, jak se dokážu ovládat, jak si odpírám všechno dobré a jak jsem se změnila. Jeho tón mi byl povědomý. Nebyla to upřímná pochvala, ale spíš příprava na nějaký velký skok.

Že jsem se nespletla, jsem zjistila, když mi nechal objednat hovězí steak. Nekecám, byl velkej skoro jak víko od popelnice a vypadal naprosto skvěle a já už se těšila, až se do něj pustím. Přesto mi něco říkalo, abych ještě chvíli počkala.

A taky že ano.

Podíval se na mě, usmál se a prohlásil, že mi dá deset tisíc korun, když si dám kousek. V tu chvíli mi to došlo a říkala jsem si, že nebude na škodu bejt chvíli hráč.

Všechny oči se otočily na mě a to napětí bylo hutný skoro jak ta flákota na mým talíři. Strýc očividně čekal, že odmítnu nebo nějaký divadýlko, protože jsem přece údajně veganka, a on tak bude mít další historku o tom, jak se lidé tváří zásadově, dokud někdo nevytáhne naditou portmonku.

Já jsem se na něj jen usmála. Ukrojila jsem si kousek, snědla ho a pak natáhla ruku a drze řekla:

„Tak davaj.“

Všichni se zatvářili zmateně a nejvíc strýc, co mi předával slíbený paklík bankovek. Žvýkajíc jsem je přepočítala a nacpala do podprsenky.

„Tak dobrou chuť,“ řekla jsem, jako by se nechumelilo, a steak jsem s chutí snědla.

Kradmý zmatený pohledy ostatních ale provázely celou večeři. Dojedla jsem, a když obsluha odnesla talíř, tak jsem si vzala slovo.

„Může mi někdo připomenout, kdy jsem někomu z vás jmenovitě řekla nebo tvrdila, že jsem veganka nebo vegetariánka? Chci přesný datum. Já bych jen nechtěla, aby tady Venca byl za pitomce, kterej si nechá něco nakukat od jinýho pitomce, aby se pak mohl předvádět.“

A ještě jsem si dosadila: „Kolik dostanu, když si dám i dezert?“

Po týhle větě se rozhostilo naprosté ticho.

Strýc si možná myslel, že mě nachytá a předvede ostatním, jak jsou moje zásady falešné. Jenže jediný, kdo se ten den pořádně přepočítal, byl on. Podle mě to takhle nevyhnutelně dopadá, když se lidi spoléhají na vlastní domněnky spíš než na informace.

Od tý doby nevynechám jedinou příležitost si rejpnout a říct mu na rodinný oslavě o pětikilo za šunkový chlebíček.

Když se na to teď zpětně koukám, tak moje zkušenost vypadá šíleně. Jak byste s touhle situací naložili vy, kdybyste se ocitli na mém místě?

____

Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky D.D. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz