Článek
Takže žádné „vezmeme něco slušného a jedeme“. Na svatbu se člověk musel vyfiknout – a musel vyfiknout i děti. A když říkám vyfiknout, tak pořádně.
Já jsem měla všechno připravené, manžel taky, a samozřejmě jsem chtěla, aby pěkně vypadal i malej Pavlík v pleteným světle modrým kompletu i s čepičkou.
Byly mu dva roky.
Pája byl přesně to dítě, o kterém se říkalo, že je všude a nikde. Když jste ho nepotřebovali, byl všude. Překážel, pletl se pod nohy, člověk o něj málem zakopl.
Ale jakmile jste ho potřebovali najít, tak nebyl doslova nikde.
Tak jsem ho vykoupala, učesala a oblékla do krásného světle modrého pleteného kompletu od jedný z našich babiček. Měl kabátek, kalhoty a malou čepičku. Takovou tu krásnou baby blue barvu.
Vypadal nádherně. Úplně k zulíbání.
Auto už bylo připravené. Měli jsme Škodu 120, nastartovanou před domem, všechno jsme měli sbalené a už jsme jen pobíhali kolem a dávali dohromady poslední věci.
Páju jsem na chvilku spustila z očí. Jen na chvilku.
A najednou jsem zjistila, že tam není.
„Kde je Pája?“
Nikdo nevěděl. Tak jsem ho začala hledat. Nejdřív jsem byla klidná. Vždyť byl na dvoře, nemohl být daleko.
Jenže to by nebyl malej čipera. Obešla jsem jeden kout, druhý, podívala se, kde si obvykle hrával. Nikde po něm nebylo ani památky.
A pak jsem ho uviděla.
A v tu chvíli jsem málem omdlela šokem. Stál tam můj dvouletý syn. Usmíval se od ucha k uchu.
A byl celý od krve – od hlavy až k patě.
Ten nádherný světle modrý komplet byl úplně rudý. Já jsem si v první vteřině vůbec nedokázala představit, co se stalo. Napadlo mě, že se někde pořezal.
Že třeba někde spadl na obličejík nebo že narazil na nějaké sklo a strčil si ho do pusy. V hlavě jsem měla během pár vteřin všechny nejhorší scénáře. Rozběhla jsem se k němu a začala ho prohlížet.
Hlavně pusinku, ručičky, bříško. Hledala jsem jedinou ránu.
Ale nikde nic.
Malej byl úplně v pořádku, nikde ani škrábnutí. Vypadal naprosto spokojeně a ještě z toho měl děsnou srandu. Až potom jsem se podívala kolem něj.
A došlo mi, co se stalo. Nedaleko bylo koryto, kde byla krev ze zabijačky.
Tehdy se krev běžně zužitkovávala do tmavých tlačenek a jelit. Jenže u nás se z ní zrovna nic nedělalo, tak jsme ji dali slepicím.
No a v momentě, kdy jsem Páju pustila z dohledu tak se Pája pustil do koryta. Samozřejmě ochutnal, protože dvouleté dítě poznává svět pusou.
A protože děti v tomhle věku vůbec neřeší, že něco není normální, začal si nejspíš sahat na obličej, na oblečení a kdovíkam ještě.
A za chvíli byl celý od krve.
Já jsem tam stála jak opařená, srdce mi bušilo jako o závod, a úplně vysmátej malej od zdrclý prasečí krve. Vůbec nechápal, proč jsem tak vyděšená, ale evidentně ho to bavilo. Pro něj to byla prostě zajímavá věc. Pro mě málem konec světa. Myslela jsem si že mě omejou a popravdě, nebyla jsem si jistá jestli se smát nebo brečet.
Nicméně nemohli jsme se vydat na svatbu v tomhle. Páju jsem musela znovu vykoupat. Pak znovu obléct – a sebe taky. Celý ten krásný komplet šel samozřejmě do kytek.
A ještě jsme měli asi hodinové zpoždění. A od té chvíle jsem malýho už opravdu nespustila z očí.
Člověk se tomu dneska zasměje. Ale od té doby jsem věděla, že když je chvíli podezřele ticho a máte malé dítě, může to znamenat prakticky cokoliv.
Dneska je to oblíbená historka na rodinných oslavách, kterou jsem už vyděsila nejednu mladou mámu.
______
Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky I.Š. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.
