Hlavní obsah

Natálie (54): Sestra pět let nenavštěvovala naši umírající mámu. Teď chce pronášet smuteční řeč.

Foto: Pexels - free to use

Řekla jsem sestře Vlaďce, že se nebude podílet na plánování posledního rozloučení s naší mámou, když za ní posledních pět let jejího života téměř nechodila do nemocnice.

Článek

Máma před pěti lety dostala diagnózu rakoviny. Bohužel se na to přišlo, až když byla ve čtvrtém stadiu. Lékaři jí tehdy dávali osmnáct měsíců života, ale ona bojovala skoro šest let. Dodnes mě nepřestává udivovat, jak dlouho to zvládala.

Vlaďka bydlela od mámy pouhých čtyřicet minut cesty autem. Já to měla tři hodiny. A přesto jsem to byla já, kdo za ní pravidelně jezdil.

Každý druhý víkend jsem sedla do auta a vyrazila za mámou. Doprovázela jsem ji na chemoterapie, starala se o ni a naučila se převazovat místo, kudy jí vedl centrální žilní katétr. Domácí zdravotní sestra totiž docházela jen dvakrát týdně. Tolik nocí jsem strávila v tý příšerný tvrdý nemocniční židli, že bych vám dokázala říct, na kterém patře měli nejlepší kávu a jak sestry točí šichty.

Vlaďka přijela za těch pět let dvakrát. Pokaždé zůstala asi hodinu. Jednou dokonce odjela dřív, protože měla něco jiného na práci. Ne, fakt si nedělám srandu.

Máma se na ni přitom pořád ptala.

„Přijede Vlaďka tenhle víkend? Volala?“

A já pokaždé musela něco vymyslet.

„Má toho v práci hodně, mami. Ale posílá ti pozdravy.“

Tak samozřejmě že Vlaďka jí žádné pozdravy neposílala. Lhala jsem, abych mámě alespoň trochu ušetřila bolest z toho, že na ni její vlastní dcera zapomněla.

Výmluvy byly pořád stejné.

„Nemocnice ve mně vyvolávají úzkost. Nedokážu ji takhle vidět. Chci si mámu pamatovat zdravou.“

Jako bych ji snad já chtěla vidět nemocnou. Jako bych si snad užívala, když jsem jí držela kýbl, zatímco zvracela. Jako by pro mě bylo snadné sledovat, jak se člověk, kterého miluju, pomalu ztrácí před očima. Máma zemřela před třemi týdny. Byla jsem u ní, držela ji za ruku a zůstala s ní až do konce. Bylo to nepopsatelný a naprosto srdcervoucí a jak asi tušíte, Vlaďka tam nebyla.

Minulou neděli jsme se všichni sešli u táty, abychom se domluvili na posledním rozloučení. Táta chtěl obřad v kostele a potom společný oběd. S tím jsem neměla problém.

Pak se ozvala Vlaďka.

„Myslím, že bych se mohla postarat o prezentaci s fotkami a napsat smuteční řeč. Chtěla bych o mámě něco říct.“

Nedalo mi to a ozvala jsem se:

„Ty nic plánovat nebudeš, Vlaďko.“

V místnosti zavládlo ticho.

„Prosím?“ zeptala se, jako by nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela.

„Slyšela jsi mě. Nebudeš organizovat poslední rozloučení se ženou, za kterou ti posledních pět let ani nestálo přijet do nemocnice.“

Nasadila ten ublížený výraz, který si pamatuju už od dětství.

„To je tak nefér. Každý truchlí po svém. Ne každý zvládá nemocnice.“

„Na vysedávání s kámoškama po kavárnách ale síly máš,“ odpověděla jsem. „Ten samý víkend, kdy máma ležela na jednotce intenzivní péče, jsi dávala na sociální sítě fotky. Viděla jsem je.“

Táta vyslovil moje jméno v tom varovném tónu, který také dobře znám.

„No tak. Nechme toho aspoň dneska.“

Jenže já už nedokázala přestat.

„Máma se po tobě ptala až do konce, Vlaďko. I když už byla zmatená, pořád chtěla vědět, kde jsi. Pět let jsem jí lhala přímo do očí, abych jí nemusela říct, že její vlastní dcera nemá zájem přijít ji navštívit.“

Vlaďce ztvrdl pohled.

„Mně na ní záleželo. Vůbec netušíš, čím jsem si procházela.“

„Tak mi to řekni. Co bylo tak strašně důležitého, že jsi nedokázala poslat ani jednu zprávu? Ani jeden pohled? Za šest let jsi jí zavolala dvakrát. A pokaždé ses ptala, jestli už změnila závěť.“

Neušlo mi, že tohle muselo zabrat, když další přítomné příbuzenstvo doslova zalapalo po dechu.

Vlaďka rychle změnila taktiku. Změkla, oči se jí zalily slzami a hlas se jí začal třást. Pěkný divadýlko, pomyslela jsem si.

„Máma by chtěla, abychom držely při sobě. Tohle by nesnášela. Chtěla by, abych na rozloučení promluvila a řekla za ni pár slov.“

„Máma by chtěla, aby za ni mluvil někdo, kdo tu pro ni skutečně byl. A to ty prokazatelně nejsi.“

Táta se nás pokusil uklidnit znovu.

„Holky, vždyť je to vaše máma. Vlaďka má právo se s ní rozloučit.“

„Měla pět let na to, aby se s ní rozloučila,“ odpověděla jsem. „Nedám jí mikrofon, aby předváděla svůj žal před místností plnou lidí, kteří vůbec netuší, že se nikdy neobtěžovala ani napsat.“

Vlaďka prudce vstala.

„Jsi krutá! Ty ze sebe vždycky musíš dělat mučednici, tu hodnou dceru. Každou vteřinu toho hraní si na ošetřovatelku sis užívala, abys mi to teď mohla omlátit o hlavu.“

Zasmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct.

„Ty si opravdu myslíš, že jsem si to užívala? Mám uložené všechny máminy hlasovky, Vlaďko. Úplně všechny. Chceš si poslechnout tu, ve které plakala, protože si myslela, že udělala něco, kvůli čemu ji nenávidíš? Protože tu zprávu mám. Poslouchám ji a pokaždé tě nenávidím o trochu víc.“

Vlaďka se nadechla, že něco řekne, ale nenechala jsem ji pokračovat.

„Chceš pronášet smuteční řeč? Tak se postav před všechny a řekni jim pravdu. Řekni jim, že jsi za mámou za pět let přijela dvakrát. Řekni jim, na co ses ptala, když jsi jí volala. Řekni jim všechno o té závěti. Nic nevynechávej. A pak si zase sedni.“

Nikdo nepromluvil. Nemyslím si, že by po tom, čeho byli svědky, kdokoli z nich našel slova. Táta si schoval hlavu do dlaní. Podívala jsem se na sestru a pokračovala:

„Nebudeš připravovat prezentaci s fotkami. Nebudeš psát smuteční řeč. Sedneš si do lavice jako všichni ostatní, kteří se přišli rozloučit. A můžeš být ráda, že ti dovolím alespoň to.“

Vlaďka popadla svou značkovou kabelku a odešla. Neřekla ani slovo.

Poslední rozloučení se bude konat příští sobotu. Smuteční řeč píšu sama. Je v ní jedna věta, za kterou si stojím: mámu milovali všichni, kteří se rozhodli být při ní až do poslední chvíle.

Vlaďka už přes tátu vzkázala, jestli bych tu část nemohla vynechat. To jsem musela odmítnout.

Popravdě si nejsem jistá, jestli jsem byla příliš tvrdá. Vím ale, že jsem pět let sledovala, jak máma bojuje o život, a zároveň se ji snažila chránit před bolestí z toho, že se její druhá dcera neukazuje. A teď, když je máma pryč, mám ještě předstírat, že jsme v tom byly obě stejně?

Možná má Vlaďka právo se s mámou rozloučit. Možná má právo truchlit, i když u ní nebyla, když ji máma nejvíc potřebovala. To nerozporuju.

Ale má také právo stát před všemi a vyprávět příběh o tom, jaká byla milující dcera? I když vím, že je to jinak?

To je otázka, na kterou zatím neznám odpověď. Jediné, co vím jistě, je, že máma už nemůže říct, co si o tom všem myslela.

A já jí nechci lhát, ani když už tu s námi není.

____

Tento příběh byl zpracován podle vyprávění mé čtenářky N.A. Případná jména, místa a detaily byly pozměněny. Nejedná se o můj osobní příběh.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz