Článek
Určitě si vzpomenete, kdy jste naposledy narazili na naivní názor, že stačí dost makat a byl by v tom čert, abyste neuspěli.
Jenže co když nejste obklopení stejnými lidmi, jakými je obklopen i ten mluvka, co vám právě tohle tvrdí?
Nevím, jaké máte životní zkušenosti vy – ale kromě sebe a svojí příšerný povahy nemůžu říct, že bych měla štěstí na lidi, co by reálně pomohli. A je jedno, jestli se jedná o opravdu užitečnou (a vyžádanou) kariérní radu, prostý dotaz typu „co teď potřebuješ“, anebo prakticky cokoli, co přesáhne klišé, o kterém budu psát v tomto článku.
Lidé bývají překvapení, když na jejich „hrozně ti fandím“ reaguju chladněji než na člověka, co mi řekl, že mi to sluší. Jejich překvapení se nedivím. V jistém ohledu se to považuje za bezpečnou reakci na věc, které nerozumí, rozumět nechtějí, ale je jim sociálně nepříjemné zanechávat jiný než pseudopozitivní dojem.
Dle mého názoru je fráze „moc ti fandím“ horší než oslovovat každýho, s kým si tykám, „vole“. Nechápejte mě špatně. Proti fandění nic nemám. Zato mám dost výhrad vůči kariérním radám typu:
„Tak dělejte, co vás baví.“ (Toto byla reálná kariérní rada HR v jednom mém zaměstnání, když jsem se přišla zeptat, jaké konkrétní požadavky má splňovat člověk, co chce dosáhnout na konkrétní pozici.)
„Zeptejte se Martina N.“ (Reálná kariérní rada od stejné HR výše a té samé, které jsem nahlásila sexistické chování vůči mně od člověka, za kterým mě právě poslala.)
„Ty nikdy nepochopíš věci, které chápu já, protože nemáš mateřsko-manažerské zkušenosti.“ (Jediná žena s vyšší funkcí v mém okolí, která si bohužel zvolila povýšenost a nezralost místo reálné podpory.)
„U nás nikdy nedosáhnete ničeho, i kdybyste si udělala doktorát.“ (bez komentáře)
Tak děkuju pěkně za tyhle dobrý rady. Všechny výše zmíněné ale spojuje jako červená nit jedna věc. Na konci svého powertripu nezapomněl nikdo z nich zdůraznit, jak moc mi fandí. Tahle fráze mě přestala bavit natolik, že toho dotyčného vracím s velkou (a zlomyslnou) chutí do reality, když po nich chci vědět, jak konkrétně se to fandění projevuje v praxi a k čemu mi má podle nich přesně sloužit.
Ne vždycky a každého pošlu do místa, kam se kouká proktolog. Někdy prostě jenom ochladnu. A to je vlastně zajímavější, protože člověk, který mi přeje úspěch, často očekává, že ho za to odměním vřelostí. Že se usměju, pěkně poděkuju, možná mu řeknu, jak moc si jeho podpory vážím. Jenže už v těch slovech neslyším podporu. Slyším frázi, která po mně chce pozitivní reakci, aniž by mi cokoli přinesla. A protože žiju v kapitalismu a musím v něm přežít, zvykla jsem si za věci, co prostě nechci dělat, vystavovat faktury. A můj vděk za klišé dostává vysoký marže, jen proto, aby si rozmysleli propříště svoje fandění.
Za ty roky prožité v realitě dnešního světa mohu říct, že i když mi všichni přejí, abych se měla líp, nikdo kompetentní není ochotný mi říct, jak toho mám dosáhnout. Od toho jsou snadná klišé. Pro ty, kteří roky pracují, snaží se, vzdělávají se, ale pořád stojí na stejném místě, je tohle hrozné poslouchat. A když si dovolíte mít na takové fandění praktický náhled, zároveň to vyvolá obranné reakce u těch, kteří mají pocit, že samotné fandění a povzbuzování přece musí stačit. Uznat ale musím, že ne každý člověk, který takto fandí, má kontakty, znalosti nebo možnosti, jak fandit reálně. A taky si nemyslím, že je každý povinen dělat mi mentora.
K fandění od lidí na stejné úrovni (a se stejným okruhem fanoušků) jsem shovívavá. Velkou potíž mám spíše s fanděním od lidí, co mají vhled a jejichž formální pracovní zařazení se touto problematikou zabývá. Dostat od někoho takového „Dělejte, co vás baví“ je na roveň s obdržením pravé jihočeské svatební facky.
Nejsem přesvědčená, že by mi svět anebo kdokoli z mých čtenářů cokoli dlužil. Stejně jako by ten pocit neměl mít někdo, kdo vám takhle slovně fandí, i když by vám mohl pomoci. Zvlášť když dojde na vděk. Tady se z obyčejné frustrace ze zaměstnání či jakéhokoli osobního růstu stává příběh o tom, jak vypadá pomoc, když ji člověk potřebuje doopravdy.
Tenhle typ fandění vnímám stejně jako motivaci. Motivace je na jednu stranu fajn, faktem ale je, že je to hrozně málo na to, aby někoho udrželo dlouhodobě u cíle.
Z výše uvedených příkladů ale nevypadám jako líná kůže. Opakovaně jsem se snažila zjistit, co je potřeba udělat, abych mohla postoupit dál. Nečekala jsem, že někdo přijde a bez mého přičinění mi nabídne lepší život. Ptala jsem se na konkrétní podmínky, vzdělání, schopnosti a možnosti. A dostanu klišé, povyšování a fandění.
Čtenář může namítnout, že člověk musí být samostatný, hledat si informace a nespoléhat na ostatní. To je za mě naprosto legitimní protiargument. Jenže správnou techniku, např. kraulu, z videí na YouTube neokoukáte. Ale drahá instruktorka vám s tím píchnout může bez klišé. U tohoto nepohodlného tématu ale nejde pouze o nedostatek pomoci. Jde o situaci, kdy se někdo tváří podpůrně, ale ve chvíli, kdy potřebujeme něco konkrétního, jeho podpora nemá žádný obsah.
Fandění nefandím, protože vzniká zvláštní nepoměr: Stále nesu svůj původní problém, ale nově mám ještě povinnost ocenit člověka, který mi ho nepomohl vyřešit.
