Článek
Nedávno jsem viděla video, které mě přivedlo k zamyšlení nad tím, že někteří muži si často nevykládají ženský úsměv nebo obyčejnou slušnost - ale jako flirt.
Úvahy o tom, jak často vyřazujeme oběti násilných trestných činů z role obětí tím, že zkoumáme, co měly na sobě, co pily nebo jak se chovaly, je všude spousta. Nicméně si myslím že pokud je dětem vštěpována odmalička blbost, táhne se to s nimi pak celý život.
Když se nad tím hlouběji zamyslíme, pokud část mužů nedokáže rozlišit mezi obyčejnou slušností a flirtováním, otevírá to nepříjemnou otázku, jestli problém vůbec řešíme správným směrem – nebo jen dál učíme ženy, jak minimalizovat riziko, místo abychom řešili, proč k téhle interpretaci vůbec dochází.
Samozřejmě, že starý vzorec „kluci jsou kluci“, zůstává a funguje jako univerzální omluva, zatímco odpovědnost se v praxi často přesouvá zpět na ženy – na to, jak se oblékly (nebo taky ne), jak se chovaly nebo jak dávaly „nejasné signály“.
Nabízí se tak otázka, která už sama o sobě rozděluje: je jednodušší dál trvat na úpravě chování žen, nebo konečně trvat na tom, že interpretace obyčejné slušnosti jako souhlasu prostě není individuální problém, ale společenský?
Vím, že zkušenost není fakt. Ale mojí zkušenost sdílí doslova masa žen. Prakticky cokoli, co žena udělá - nebo i neudělá, může být v určité interpretaci použito jako „signál“ nebo „záminka“. A právě v tom vzniká nebezpečný prostor pro nedorozumění, a omluva pro útočníka, na jehož straně většinou bývají až takové sympatie, že odchází od soudu s podmínkou.
To hlavní, co v tomhle textu chci otevřít, vychází z rozporu v tom, co mě učili rodiče a mojí reálné osobní zkušenosti.
Z mojí zkušenosti — kdy mi bylo jako malé dívce ze všech stran vštěpováno, že se mám usmívat, být milá, laskavá a ohleduplná ke starším — vím, že mě tahle rada nejednou „kousla do zadku“. A to jak v dětství, tak v dospívání i v dospělosti. V okamžiku, kdy jsem projevila obyčejnou lidskost, si jí jakýkoli „starší pán“ dokázal interpretovat jako něco úplně jiného — jako signál, který jsem nikdy nevyslala.
Ve dvanácti letech jsem například s úsměvem v městské hromadné dopravě pustila sednout staršího muže. Nevyložil si to ale jako obyčejnou slušnost. Vyložil si to jako flirt a sáhl mi rovnou v plném autobuse mezi lidmi do rozkroku.
Podobné zkušenosti se mi později opakovaly i v dospělosti. Stačil obyčejný úsměv nebo přirozená vstřícnost a někteří muži si to okamžitě vyložili po svém. A když jsem pak jasně řekla, že nemám zájem, reakce často nebyla respekt, ale naopak agrese, urážky nebo výčitky, že „vysílám smíšené signály“.
A tady se vrací klíčová otázka: připravujeme tímhle způsobem dívky na život, nebo je spíš učíme ignorovat vlastní hranice?
Zároveň se ale musíme ptát i opačně: učíme dostatečně chlapce rozpoznávat obyčejnou lidskou slušnost od zájmu?
Protože výsledkem je situace, ve které si já sama — a nejsem v tom zdaleka jediná — nemůžu dovolit být jen milá nebo usměvavá, aniž by to někdo neinterpretoval jako něco víc , a abych se pak bála o svůj život když mu řeknu ne - a abych potom nebyla obviněná, že já něco udělala - nebo taky neudělala špatně.
A to je vlastně ten největší problém celé téhle debaty.
Oba jevy jsou reálné a z mé zkušenosti spolu bohužel souvisejí. Na jedné straně máme tendenci zpochybňovat oběti násilných činů a hledat na jejich straně „spoluvinu“ — co měly na sobě, co pily, jak se chovaly. Na druhé straně ale stále učíme dívky, že mají být milé, hodné, ochotné, že se mají usmívat a neodmlouvat, že „holky tohle nedělají“, „holky nejsou drzé“ nebo „holky se nezlobí“. Zatímco je náš prepubertální úsměv vykládán jako flirtování.
A právě v tom vidím problém. Pokud malým dívkám vštěpujeme, že mají být milé ke všem bez rozdílu, zároveň je tím — ať už vědomě nebo nevědomě — můžeme vystavovat situacím, které neumí rozlišit. A pak se ty samé dívky často ocitnou v situaci, kdy je vina zpětně přenesena na ně. Ta šestiletá holčička měla totiž moc vyzývavou sukýnku.
Otázka tedy zní, jestli tímto přístupem skutečně připravujeme dívky na život, nebo jen nevychováváme chlapce ke špatné interpretaci podávané pak jako smíšené signály: buďte milé, ale zároveň neste odpovědnost za to, jak si to ostatní vyloží.
Stejně tak je ale fér ptát se, jestli neučíme dostatečně i druhou stranu — tedy rozlišovat mezi obyčejnou lidskou zdvořilostí, respektem a skutečným zájmem.
Co je vlastně jednodušší? Historicky bylo možná snazší kontrolovat chování dívek a žen, ale dnes už je to přístup, který je zastaralý a nebezpečný pro celou společnost. Ve chvíli, kdy se část společnosti necítí bezpečně, je těžké očekávat, že bude vytvářet stabilní prostředí pro další generace.
Zahráváme si tak s budoucností — protože místo toho, abychom učili chápat a respektovat oba směry komunikace, dál se snažíme regulovat hlavně chování jedné strany.
Když se usměju na špatného člověka, přímo ohrozím sama sebe, a ještě budu obviněná že si za napadení můžu.
___
Usmívat se? nebo ne? Napište mi do komentářů co si o tom myslíte.
